Vítám vás na druhé části série mysterek zmizelé Prahy. Navštívíme místa, která už neexistují nebo jsou výrazně přestavěná. Více v bonusové mysterce (výhledy). Nyní si projdeme oblast Prahy 7 a dvěma objekty trochu zabrousíme i do sousední oblasti Praha 8.
A) USEDLOST HOFMANKA
V blízkosti usedlosti Pelc Tyrolka stála také další jiná, ale menší usedlost Hofmanka. První zmínka o ní je z poloviny 19. století, vlastníkem usedlosti tehdy byla Anna Podhorská. Usedlost byla tvořena obytnou a hospodářskou budovou. Od roku 1896 v usedlosti další vlastníci provozovali hostinec. V roce 1928 byla usedlost již opuštěná a ve špatném stavu. Stavba stejně jako nedaleká Pelc Tyrolka byla zbořena v roce 1968 v souvislosti s přestavbou mostu Barikádníků a hlavně výstavbou mimoúrovňové křižovatky na jeho severním předpolí.
B) BUBENSKÝ PIVOVAR A OKOLÍ
Pivovar byl součástí statku vsi Bubny, zmiňovaném již v roce 1105. První spolehlivá zmínka o vaření piva je z roku 1649. Počátkem 17. Století byl statek v držení Albrechta z Valdštejna. Z jeho doby pocházela pozdně renesanční brána z pískovcových kvádrů. Po zpustošení Švédy za třicetileté války nechal tehdejší majitel Maxmilián Valentin z Martinic rekonstruovat pivovar a zvelebit přilehlou zahradu, na které postavil letohrádek – grottu. V polovině 19. století si pivovar pronajal sládek Otakar Kejř, pivovar načas vyřadil z provozu a dodával do tehdejší restaurace pivo z vlastního pivovaru na Karlově náměstí. V zahradě nechyběl kulečník, v roce 1875 přistavěl taneční síň, ve které později působilo Dělnické divadlo. Kejřův synovec Václav bubenský pivovar v letech 1906-09 přestavěl, zmodernizoval a znovu zprovoznil. Největší rozkvět prožíval v posledních letech monarchie, kdy se roční výstav pohyboval kolem 4500 hl. V roce 1926, se zde pivo přestalo vařit, čepovalo se opět dovážené a roku 1928 objekt převzal stát. Pivovar se změnil ve skladiště, dílny a garáže. V roce 1959 byl pivovar spolu s několika přilehlými domy zbořen a tím zanikly poslední zbytky Buben.
C) BUBENSKÝ OBECNÍ DVŮR
Ulice existovala již v 50. letech 19. století a v roce 1881 byla přejmenována na Purkyňova. Východní stranu lemuje od 60. let 19. století areál bubenského nádraží. V místech dnešní stanice metra Vltavská stávala od roku 1869 železárna L.G.Bondyho čp. 415-VII. Po první světové válce se do „Bondovky“ nastěhoval 10. odbor Stavebního úřadu hl. m. Prahy, který měl na starosti čistění města a odvoz odpadků. Kromě tohoto se sem odvážela auta po haváriích nebo se zde úředně plombovaly taxametry. Podnik Pražské komunikace zde sídlil až do 70. let 20. století, kdy celý areál ustoupil stavbě metra. V roce 1901 začala jezdit ulicí tramvaj a původně pokračovala až do dnešní Veletržní ulice.
D) NÁDRAŽÍ PRAHA - BUBNY
Přestože přes území vsí Buben a Holešovic procházela železnice již od roku 1850, první zastávka byla až v Bubenči. Teprve v letech 1866-68 postavila Buštěhradská dráha spojku z Dejvic přes Stromovku do Buben, kde se napojila na trať vedoucí směrem na Kralupy (StEG). To pomohlo přiblížit dovoz uhlí a zboží do Prahy. Historická budova výpravny (přestavěná v letech 1928-33) a její výtopna se dodnes dochovaly. Za druhé světové války nádraží smutně proslulo odjezdy vlaků s internovanými Židy do koncentračního tábora v Terezíně. V roce 1868 přistoupila StEG ke stavbě nového nádraží na polích a pastvinách vsi Bubny. V letech 1869-73 vybudováno rozlehlé nákladové nádraží, společně s koncovou stanicí kladenské dráhy, výtopna se dvěma remízami a dílny pro opravu nákladních vozů.
Výtopny Společnosti státní dráhy měly dvě remízy s točnou při západní straně Argentinské ulice. Ještě v 80. letech sloužilo depo motorovým lokomotivám. Současně byly v severní remíze deponovány vládní salonní vozy. Značná část kolejiště byla postupně snesena. Jižní remíza byla poničena snesením části štítů a následně v roce 2011 zbořena.
Železniční opravny v Bubnech dokončené roku 1873 byly v provozu až do počátku roku 2013. V roce otevření se tu opravilo na 3000 nákladních vozů a vyrobilo 150 nových. Po roce 1931 se opravovaly už jen vozy osobní, ke konci existence zejména poštovní vozy a vozy historické. Největší nápor byl krátce po druhé světové válce, tehdy tu pracovalo na 1000 dělníků. Ústřední stavbou je devítitraktová hala, dlouhá 160 m a široká 65 m. Její obvodové zdi byly provedeny v kombinaci kamenného a cihlového zdiva, dřevěnou střechu s hřebenovými světlíky nesou litinové sloupy. Součástí areálu je vodárenská věž, rozsáhlá dřevěná skladištní hala a další menší objekty. Unikátně zachovaný areál byl v roce 2004 prohlášen za národní kulturní památku. V roce 2006 však byla ochrana na nátlak developerů sňata a v současné době čeká areál na demolici. V budoucnu by tu měl prý vzniknout částečně univerzitní kampus doplněný administrativní a obchodní částí.
E) DĚLNICKÁ KOLONIE (Osadní ulice)
Osadní ulice byla pojmenována v roce 1888 podle osady dělnických domků, které tu v letech 1869-1875 postavila „Společnost ke stavbě bytův dělnických“. Společnost byla založena roku 1869 holešovickými a smíchovskými továrníky: Dormitzer, Przibram, Portheim, Ringhoffer a Ritter. Domků bylo 23 v osmi řadách s byty o pokoji a kuchyni, se suchým záchodem pro dvě rodiny, s vodou ze sídlištní studny a zahrádkou. Několik domků ještě přibylo v letech 1896 a 1908 (poslední tři domky byly vybaveny již koupelnami). Poslední domky kolonie byly zbořeny v 70. letech 20. století.
F) KOLONIE VESELÁ BÍDA A DIVADLO URANIE
Takto se říkalo skupině čtyř dělnických činžovních domů (čp. 954, 955, 956 a 957-VII), táhnoucích se západně od divadla Uranie mezi ulicemi U Uranie a holešovickým přístavem. Na dobu svého vzniku na přelomu 19. a 20. století představovaly docela slušný standard. Podle názvu se dá soudit, že tu panovaly dobré sousedské vztahy mezi chudými obyvateli. Domy byly zbořeny v roce 1980.
Dřevěná secesní budova divadla Uranie od architekta Osvalda Polívky byla postavena v roce 1898 původně pro Výstavu architektury a inženýrství na Výstavišti. Po skončení výstavy zde divadlo působilo ještě tři roky a v roce 1902 bylo přeneseno do zahrady Prvního pražského měšťanského pivovaru, jehož ředitel K. Vendulák byl milovníkem umění a divadla. Za ředitelování Bedřicha Jeřábka byla uvedena v roce 1928 Frimlova opereta Rose Mary, která se dočkala úctyhodných 270 repríz. Za okupace zařadilo divadlo pod vedením Bohumila Perlíka do repertoáru národní klasickou tvorbu a hráli zde vynikající umělci jako Dana Medřická, František Filipovský, Rudolf Deyl mladší aj. Historie divadla skončila úmyslně založeným požárem 2.1.1946.
G) HOLEŠOVICKÁ PLYNÁRNA
Původní holešovická plynárna čp. 284-VII z roku 1874 stávala u trati Společnosti státní dráhy v místech, kde dnes odbočuje ulice Za Elektrárnou z ulice U Výstaviště. Odstavena byla v roce 1889. Nová plynárna čp. 320-VII pak byla postavena na pozemcích bývalé parní pily mezi dnešními ulicemi Argentinská, Plynárny, Osadní a U Průhonu. Provoz zahájila v říjnu 1888, s rostoucí potřebou svítiplynu byla postupně rozšiřována. Až do roku 1927 byla největší v českých zemích s roční produkcí 12 mil m3 plynu. V tomto roce pak byla dokončena moderní plynárna v Michli a holešovická byla odstavena z provozu. Dnes je na jejím místě hasičská stanice, hřiště a sociální byty z 30. let.
Ulice Plynární nese své jméno od roku 1888 právě podle zde zřízené plynárny. Velká část ulice, hlavně od Argentinské směrem na západ prošla velkou proměnou. Velká část domů padla za oběť výstavbě holešovického nádraží a také plošné demolici v 70. letech 20. století. V ulici U Papírny se zachovala někdejší Emmrichova továrna na barevný papír čp. 314-VII založená roku 1881.
H) ZÁTORY
Zátory neboli zátvory značí nízký břeh, do kterého se zadírají ledové kry. Tento starý pomístní název se vyskytoval ve jménu jedné z ulic Na Zátorách a později se pak neoficiálně přenesl na celou zdejší malou čtvrť. Nejvíce se užíval zejména na konci existence tohoto svérázného minisvěta. Hlavní tepnou byla Partyzánská (Palackého) ulice, kolem které stávala jednotlivá hospodářství. Plochu kolem několika vedlejších uliček zaujímaly zelinářské zahrady. Pestrý život se odehrával na vltavském pobřeží. Obyvatelé se živili zemědělstvím a jako rybáři, plavci na lodích a vorech, pískaři, ledaři a převozníci. Vznik Dormitzerovy kartounky v roce 1823 ještě zdejší poklidný život příliš nenarušil. Převratnou změnu přineslo až zastavování pozemků během industrializace ve druhé polovině 19. století. Na historickou zástavbu se začaly tlačit vícepatrové činžovní domy a „Zátory“ se staly v rámci novějších holešovic vlastně takovou periférií. Ve 20. letech 20. století musela nejvýchodnější část Palackého ulice ustoupit stavbě Trojského mostu. Těžkou ránu pak zasadila rozsáhlá demolice a výstavba betonárky na vltavském břehu koncem 50. let 20. století. Definitivní konec nastal koncem 70. let, kdy byly Zátory smeteny z povrchu zemského a to díky výstavbě holešovického nádraží, blízké stanice metra a autobusového terminálu. Zbylá část nevyužitých pozemků zarůstá křovím.
Partyzánská ulice: jednalo se o nejstarší ulici v Holešovicích, vroubenou drobnými domky a hospodářskými staveními (spojenou ulicemi Trojská a K Pelci v roce 1881). V roce 1894 byla ulice prodloužena směrem k Výstavišti. Dnešní ulice Partyzánská je jen velmi malou částí té původní.
Holešovické nábřeží: U pobřeží starých Holešovic, vroubeného drobnými domky, přistávaly dřevěné lodě a vory ještě kolem roku 1910, odtud dva přívozy převážely cestující na Holešovický ostrov. Velkou změnu prodělala oblast při vybudování předmostí Trojského mostu (Barikádníků), kdy byla řada domků zbořena. Katastrofu pak pro toto místo znamenala plošná demolice v souvislosti s výstavbou panelárny PREFA v letech 1959-1961. V areálu betonárky se zachovaly pouze statek čp. 31 a dům rybářské a převoznické rodiny Vaňhů. Úředně však byly zbořeny.
U Elektrárny: původně se ulice jmenovala Zelená podle zdejších zelinářských zahrad. Její východní část zanikla koncem 70. let 20. století a zachovala se jen západní část se třemi funkcionalistickými domy od arch Josefa Chochola, která tu postavila pro své zaměstnance holešovická elektrárna v roce 1938.
Na Zátorách: Bývala to poklidná ulice s alejí, jakoby z malého městečka. Vedla z ní dvě schodiště do níže položených ulic Rajské a Jablonského. Z „maloměstského“ úseku zůstalo jen čp. 631-VII (kdysi lékárna), ve kterém bylo zázemí dělníků během boření starých holešovic koncem 70. let.
J) NOVÉ VÝSTAVIŠTĚ A RADIOTRHY
Nové výstaviště při Dukelských hrdinů vzniklo ve 20. letech 20. století jako provizorium na místě zbořených továrních objektů. Výhledově se zde počítalo se stavbou dalšího veletržního paláce. To se však nikdy neuskutečnilo. V dřevěných pavilonech Nového výstaviště probíhaly různé specializované výstavy v rámci Pražských vzorkových veletrhů. Nejpopulárnější byly radiotrhy, prodejní výstavy radiopřijímačů a jejich příslušenství. Za druhé světové války zde bylo shromaždiště občanů židovské národnosti před jejich deportací do koncentračního tábora. Dnes zde stojí Parkhotel Praha a budova policejního prezídia.
K) LETNÁ
Původní název zněl „Leteň“ nebo „Letná pole“, což znamená dobře prosluněné místo. Roku 1261 proběhla na Letné slavnost u příležitosti korunovace Kunhuty Uherské na českou královnu. V době Karla IV. byly na letenských svazích vysazovány vinohrady a víno se tu pěstovalo po staletí. Poslední rozmach letenského vinařství spadá do počátku 19. století. V roce 1832 byl při ústí do nové Chotkovy silnice zřízen krajinářský park. Velký byl také vojenský význam. Například v roce 1420 sledoval z Letenské pláně neúspěšnou bitvu s husity na Vítkově císař Zikmund. V době třicetileté války v roce 1648 stříleli Švédové na Staré Město od kaple sv. Máří Magdalény na úpatí Letné. V letech 1741-42, za válek o rakouské dědictví, tábořili na Letné Francouzi, kteří při ústupu zničili letohrádek Belvedere, vystavěný v letech 1715-16 hrabětem Františkem Josefem z Valdštejna. V 18. a na počátku 19. století se na Letné nacházela vojenská střelnice.
Ještě počátkem 19. století byla Letenská pláň holá a neosídlená. Přes území střelnice tudy vedly jen dvě cesty osázené stromy. Jedna spojovala Letohrádek královny Anny s letohrádkem v Královské oboře, druhá směřovala od vesnice Bubny k Bruské bráně. Po zrušení střelnice a zřízení sadů zbýval velmi rozsáhlý prostor. Od doby Rakouska-Uherska proběhla celá řada architektonických soutěží na úpravu pláně. Navrhovaly se tunely a průkopy v prodloužení Čechova mostu, na Letné měly vyrůst univerzitní budovy, parlament, Národní galerie, různé pomníky a naposledy kontroverzní Národní knihovna. Žádný z návrhů kromě Stalinova pomníku se neuskutečnil. Plochy Letenské pláně částečně zabíraly různé stadiony a sportoviště, které se však postupně odstěhovaly. Do roku 1920 proběhlo na Letné několik všesokolských sletů, v 50. až 80. letech se zde konaly vojenské přehlídky a oslavy Prvního máje. V roce 1989 zase mohutná manifestace v době „sametové revoluce“. Pláň také obsazovaly cirkusy. V současné době si z její části ukrojil kus nově vybudovaný tunel Blanka.
SK Slavie se sem na Letnou přestěhovala z Císařské louky v roce 1897. Kromě fotbalového hřiště byla vybudována také moderní atletická dráha. Dřevěné tribuny byly zapáleny nacisty 6.5.1945. Do roku 1948 byl stadion obnoven, ale už v prosinci 1950 musel ustoupit stavbě Stalinova pomníku. Fotbalisté pak našli útočiště v Edenu.
AC Sparta si vybudoval původní hřiště v roce 1905 nad lanovou dráhou a v roce 1916 se posunul do míst, kde je dodnes. V roce 1924 tu Sparta postavila hřiště s atletickou dráhou a dřevěnou tribunou. Ta byla roku 1934 poškozena požárem, a proto se v roce 1936 začala stavět tribuna železobetonová. V 50. letech vedle fotbalového stadionu zřídili také hřiště na házenou a atletickou dráhu. Po přestavbách ze 60. let 20. století dnes stadion slouží výlučně fotbalu.
Počátkem 20. let 20. století byl uprostřed Letenské pláně vybudován veliký atletický stadion se závodní dráhou. V roce 1930 se tu konaly III. Ženské světové hry. Po těchto hrách převzala stadion Ústřední komise pro chov klusáků, která tam pořádala klusácké dostihy. Ještě v témže desetiletí stadion zanikl.
M) KLOBOUČNICKÁ TOVÁRNA BRATŘI BÖHMOVÉ
V Bubenské ulici (čp. 416) hned naproti Bondyho železárně stávala na prostorném pozemku c.k. Dvorní továrna na klobouky a zboží plstěné. Zakladatel Bernard Böhm podnikal v tomto oboru již od roku 1848 ve Vídni. Pražská továrna byla projektem jeho tří synů (Heinricha, Sigmunda a Leopolda). Leopoldův syn pak založil v Novém Jičíně další továrnu, do které byla po roce 1920 převedena pražská výroba. Na uvolněném pozemku byla postavena po zboření továrního objektu budova Elektrických podniků.
N) KINZELBERGEROVA CHEMICKÁ TOVÁRNA
Při břehu Vltavy v blízkosti usedlosti Hofmanka (na fotografii) stávala Kinzelbergerova chemická továrna (čp. 744), vyrábějící anilinové barvy a lučebniny. Nějakou dobu tuto továrnu vedl Eduard Porges, syn Leopolda Porgese majitele smíchovské kartounky. Bohužel o této továrně se mi zatím nepodařilo nic více dohledat. Objekt zanikl při přestavbě mostu Barikádníků s velkoryse řešeným jeho předmostím zejména na trojské straně.
O) BÝVALÁ HOLEŠOVICKÁ ELEKTRÁRNA
V roce 1897 bylo rozhodnuto o výstavbě Ústřední elektrické stanice Královského hlavního města Prahy. Stavba proběhla v letech 1898-1900, zařízení dodaly nejvýznamnější podniky tehdejší doby. Když byla zprovozněna elektrárna v Ervěnicích, prošla v roce 1926 holešovická elektrárna přestavbou na parní teplárnu. V důsledku toho v roce 1938 vznikla mohutná hala kotelny s elegantní cihlovou fasádou, jenž byla zbořena v roce 2004. Do dnešní doby se zachoval jen zlomek budov s jedním komínem (od roku 2002 kulturní památka).
V areálu elektrárny vznikla v roce 1900 také vozovna elektrických tramvají s kapacitou 70 vozů a součástí vozovny byly rovněž ústřední dílny. Pro nedostačující kapacitu byly dílny roku 1914 přestěhovány do Rustonky a v roce 1939 byla rovněž zrušena vozovna.
P) STALINŮV POMNÍK
V Letenských sadech stála zřejmě jedna z nejkontroverznějších soch v Praze. Letenský pahorek a za ním rozkládající se park odedávna dráždil architekty a plánovače, aby popustili uzdu své fantazii. Už před první světovou válkou žila myšlenka velkolepé úvozové cesty, která by vedla průkopem letenské stráně jako pokračování Pařížské třídy a Čechova mostu do Dejvic. Z vykopané zeminy měla být poblíž místa, kde se konaly první sokolské slety, navršena 20-ti metrová mohyla a na jejím vrcholu měli na vysokém soklu stát Jindřich Fügner a dr. Miroslav Tyrš. Jiný projekt uvažoval o soše T.G.Masaryka. Také tu měla být výtvarná galerie, budova Národního shromáždění. Nedošlo ani na jeden z nich. Po roce 1948 bylo rozhodnuto, že tady bude stát pomník Josifa Vissarionoviče Stalina. Ještě před výstavbou samotné sochy se vyskytly technické problémy při výstavbě soklu. Ten bylo potřeba na břidličnaté stráni nutno zpevnit do hloubky obrovskými kvádry žuly, šoféři ČSAD, odvážející kameny na zvolené místo, dostávali za odměnu zlaté hodinky. V soutěži jednoznačně zvítězil pomník ve tvaru klínu, do něhož se za Stalinem, který stál v čele, řadili představitelé sovětského a československého lidu. Stáli v dobové kombinaci – dělníci, rolníci, „pracující inteligence“, ženy a obránci vlasti. Mezi oběma skupinami sovětskou a československou, byl žulový kvádr. Nejen obrovitý Josif, ale i kamenný kvádr, stojící mezi oběma řadami, působily odpudivě. Vypadalo to skoro jako katafalk. I když se sochař Švec pokusil zakrýt zástup rozvinutým praporem, i tak to byl jen kamenný kvádr, kus skály. Také umístění bylo nešťastné, megalomanské. Sousoší působilo monumentálně pouze z jediného pohledu od Staroměstského náměstí. Odzadu a ze strany vypadal tento kamenný moloch neohrabaně a tak není divu, že mu lidé začali říkat „fronta na maso“. Prvního máje roku 1955 byl pomník odhalen. Dlouho zde pomník ale nepobyl, už v době odhalení pomníku prosakovala kritika Stalinovy éry. Sám sochař Otakar Švec v době odhalení už tři neděle nežil. Umělce postihla těžká deprese, umocněná sebevraždou jeho manželky. Štvanice, která se proti němu rozpoutala, připomínala pověstný „hon na čarodějnice“. Snad si umělec vzpomněl i na svého učitele Jana Štursu, který se roku 1925 postřelil ve svém ateliéru, tak či tak v době slavnostního odhalení našli v jeho bytě už pouze mrtvé tělo. Ani ÚV KSČ nemohlo dlouho čekat a po sjezdu KSSS bylo rozhodnuto, že musí být odklizen i Stalinův pomník. Ještě před demolicí začali pomníkoví maniaci opět připravovat návrhy, co by tam mohlo stát. Velký rudoarmějec, Lenin, Julius Fučík, J.A.Komenský či Bedřich Smetana, někdo dokonce přišel s návrhem, že by odtamtud mohla kněžna Libuše věštit. V roce 1962 byl pomník odstřelen s pomocí 2.000 kg perunitu. Jak samotný odstřel, tak následný odvoz obrovské hmoty byl náročným problémem. Paradoxně to měla provést západoněmecká firma. Obrovský kamenný sokl pod bývalým Stalinovým pomníkem budí dodnes rozpaky. Jeden čas byl využíván jako skladiště brambor. Po revoluci se zde usídlila nakrátko „revoluční“ rozhlasová stanice. Od roku 1991, v rámci Všeobecné čs. výstavy, na kterou mimochodem padlo 1,5 mld. korun, kyvadlo času-metronom. Stroj však bývá bohužel často mimo provoz, protože na jeho opravu a provoz chybí finanční prostředky. Během revoluce v roce 1989 tu krátce visel také tzv. zvon svobody. V současné chvíli se zde uvažuje o velkém akváriu.Podstavec pomníku byl vysoký 15 m, sousoší 15,5 m a dlouhé 22 m. Hmotnost činila 15.000 tun. V základech pomníku je zasazeno i 23 kamenů ze všech krajů republiky, po jednom také ze základů Staroměstské radnice a Pražského hradu.
R) VOZOVNA V KRÁLOVSKÉ OBOŘE
V roce 1885, když byla přivedena sem do Stromovky dráha koněspřežné tramvaje, byla tu postavena menší prozatímní stáj pro 24 koní a kryté nástupiště. Po převzetí koňky Elektrickými podniky a následnou elektrifikací byla v roce 1898 bývalá konírna upravena na provizorní depo pro čtyři elektrické vozy a následně vypsáno veřejné řízení na novou vozovnu. Stavba nové remízy byla zahájena na konci roku 1898 a dokončena v červnu 1899. Vlastní vozovna měla dvě lodě z hrázděného zdiva s kolejemi o délce 28 m vybavené po celé své délce revizními kanály. Nad koncovým úsekem trati byl vybudován samostatný přístřešek zakrývající nástupní prostor. Dne 1.9.1901 tu byl zprovozněn jeden ze dvou prvních automatů na jízdenky pražských elektrických drah. Roku 1904 přistavěna k vozovně malá jídelna pro zaměstnance. V roce 1910 byla zbořena stará budova koněspřežné tramvaje a nahrazena novou zděnou administrativní budovou s výpravnou, místností pro zálohu a bytem. Ve dvacátých letech byly rozšířeny již další existující vozovny a vybudována další nová na Pankráci. Zdejší malá „vozovnička“ již nebyla potřeba. V roce 1930 byla vyřazena z běžného provozu a zřejmě sloužila k odstavování rezervních vlečných vozů. Samotná likvidace vozovny a kryté zastávky proběhla na počátku roku 1937. Vlastní trati se likvidace zatím nedotkla, sezonně byla provozována až do roku 1942. Až v roce 1943 byl z velké části kolejový svršek v Královské oboře odstraněn a to kvůli zamýšlenému spojení tramvajové tratě z Kobylis do Letňan (nakonec k tomu nedošlo). Ve Stromovce tak zůstala stát jen administrativní budova z roku 1910. K ní byla v letech 2007-8 přistavěna nová restaurační budova navozující dojem původní kryté čekárny pro cestující. Původní administrativní budova se stala zázemím pro restauraci. Přesto že již sem ze smyčky u výstaviště tramvaj zajet nemůže i tak můžete ještě kousek již nepoužívaného kolejové svršku vedoucí k bývalé vozovně spatřit včetně bývalých stožárů trolejového vedení.
S) TROJSKÝ TRAMVAJOVÝ MOST
V roce 1977 byla zprovozněna nová trať vedoucí od bývalé holešovické elektrárny na Hercovku s napojením na existující trať v ulici Ke Stírce. Byla postavena jako náhrada za zrušenou trať v ulici V Holešovičkách. Součástí této nové tratě byl také původně provizorní most postavený výhradně pro tramvajovou trať. Ovšem po pár letech se na mostu objevily trhliny, takže v roce 1980 musel být provoz přerušen a na původní pilíře přesunuta „nová“ ocelová příhradová konstrukce. Nová však úplně nebyla, jednalo se o konstrukci původně použitou jako provizorium pro automobilový provoz při havarijním stavu původního mostu Barikádníků. A historie se opakovala, provizorní most nakonec zůstal stát ve své původní netknuté podobě až do roku 2013. Následně byl v roce 2014 zprovozněn nový moderní most, který slouží nejen tramvajové, ale i automobilové dopravě a pěším. Jako vzpomínka na provizorní most, zůstala stát nájezdová holešovická část. Dnes toto místo slouží jako vyhlídka na bývalý tramvajový most.
N 49.56. (2 x A) + B + C + E + G + K + R + S + 10
E 014.21. (2 x A) + B + M + N + O + P + R + S - 45
8.2.2020 Z důvodů těžby dřeva musela být keš přesunuta neboť v původním prostoru budou ještě probíhat práce v souvislosti s těžbou. Pokud máte vyluštěno před tímto datem je potřeba upravit souřadnice: N +10; E - 32 (vzorec změněn)