Vítám vás na druhé části série mysterek zmizelé Prahy. Navštívíme místa, která už neexistují nebo jsou výrazně přestavěná. Více v bonusové mysterce (výhledy). Nyní si projdeme oblast Prahy 5.
A) SMÍCHOVSKÉ KARTOUNKY
Na počátku 19. století se Smíchovu pomalu začínalo přezdívat stokomínový Manchester, ostatně jako mnoho jiných obcí okolo staré Prahy i Smíchovu se nemohl rychlý průmyslový vývoj. Na přelomu 18. a 19. století a během 19. století vyrostlo na Smíchově hned několik průmyslových závodů, mezi ně patřily i dvě kartounky.
Tou první byla založená židovským průmyslníkem Aronem Przibramem. Ten koupil Slavatovu zahradu s letohrádkem, stojícím severně od bývalé Dienzenhoferovy zahrady. Slavatova zahrada s letohrádkem byla založena již v letech 1673-1689. Przibram tu vystavěl v roce 1815 kartounku, jejíž součástí byl i již zmíněný slavatův letohrádek. Z této památky se do dnešních dnů dochovala jen Medvědí fontána od Jeronýma Kohla (1619) dnes stojící u letohrádku Portheimka a vstupní portál do zahrady se znaky Slavaty a jeho manželky to se dnes nachází v lapidáriu Národního muzea.
Další kartounka vyrostla o rok později a jejím zakladatelem byli bratři Mojžíš a Juda Porgesové. Ti zase koupili letohrádek Bukvojka (dnes Portheimka) postavený K.I.Dienzenhoferem. Za jeho zahradou až k řece Vltavě pak byla vystavěna zmíněná kartounka. Porgesové byli v roce 1841 povýšeni do šlechtického stavu s přídomkem von Portheim (odtud dnešní pojmenování zachovaného letohrádku). V roce 1844 propukli v továrně dělnické nepokoje, přidali se i tiskaři z dalších továren. Důvodem bylo zavádění strojů tzv. perrotin s čímž mělo souviset propouštění a snižování mezd. Dělníci stroje zničili a továrník musel povolat vojsko. Nicméně pravdou je, že velká prosperita podniků souvisela s vykořisťováním dělníků-tiskařů. Ti si ze své už tak nízké mzdy museli mnohdy platit další osoby na pomocné práce. Často tak tyto pomocné práce vykonávali děti, které museli mnohdy s dělníky pracovat rovněž celou deseti až dvanáctihodinovou směnu. V roce 1872 částečně Porgesova kartounka vyhořela, a následně se oba podniky spojili v jednu akciovou společnost. V roce 1882 pracovalo v tomto podniku na 1652 dělníků, bylo tu 29 parních strojů, které dodávalo pohon 32 válcovým tiskacím strojům, dalším dvoum strojům na různé práce (bílení, ožahování, barvení apod.) a 1026 strojům tkalcovským. Za rok továrna potiskla až 300.000 kusů šedesátimetrových hladkých kartounů, brillantinu, batistu, mušelínu, mollinoru, saténu a kepru.
S rozvíjejícím se bydlením v okolních částech Prahy stoupala hodnota pozemku, z tohoto důvodu byly v 90. letech 19. století obě kartounky zbořeny. Pozemky po nich byly rozparcelovány a zastavěny z velké části činžovními domy. Z Przibramovy kartounky se až na dva výše uvedené relikty ni nedochovalo, z Porgesovy kartounky zůstal stát jen letohrádek.
B) BOTANICKÁ ZAHRADA A DIENZENHOFERŮV PAVILON
V roce 1735 vystavěl K.I.Dienzenhofer pro chovance jezuitského konviktu na Starém Města na smíchovském břehu dispenzář, neboli letohrádek na zotavenou, s přilehlou zahradou ve stylu francouzského parku. Zahrada se táhla od dnešního předpolí Mánesova mostu až k dnešní Preslově ulici. K.I.Dienzenhofer také vlastnil nedaleký letohrádek, který si postavil pro sebe a svoji rodinu již v letech 1716-21, který dnes nese jméno Portheimka. Když byl jezuitský řád zrušen v roce 1773, stal se pavilon se zahradou základem nově založené pražské botanické zahrady. S ohledem na záplavy však byla roku 1898 přeložena do současného místa v ulici Na Slupi. Na místě bývalé zahrady byla v letech 1905-1906 vystavěna rozlehlá budova okrasního hejtmanství, dnes Krajský úřad Středočeského kraje. I další části zahrady byly rozparcelovány a zastavěny činžovními domy. Nakonec zůstala jen malá část, která byla v roce 1908 upravena na park, který tu na předpolí mostu existuje dodnes, i když silně okleštěn rušnými ulicemi. Dienzenhoferův pavilon byl zbořen v roce 1931 v souvislosti s výstavbou Mánesova mostu. Ačkoliv bylo uvažováno o jeho přesunu či výstavbě repliky, z důvodů vysoké finanční náročnosti k tomu nedošlo.
C) KOSTEL SV. FILIPA A JAKUBA NA ARBESOVĚ NÁM.
V místech dnešního Arbesova náměstí stával již zřejmě na počátku 13. století románský kostelík sv. Jakuba, později goticky přestavěný. Tehdy kostelík sloužil ještě samostatné osadě Újezd. Za husitského období byl poškozen, následně obsazen utrakvisty a ještě před bitvou na Bílé hoře byl uváděn jako nekatolický. V polovině 16. století jej měli již ve správě jezuité. V roce 1749 byl kostel přestavěn barokně a loď byla prodloužena západním směrem. V této době bylo také rozšířeno zasvěcení na kostel sv. Filipa a Jakuba a také pořízen nový oltářní obraz. V roce 1791 v souvislosti s císařským dekretem je zrušen hřbitov u kostela a na počátku třicátých let 19. století byl zlikvidován. Následně se začal měnit prostor kolem kostela, prakticky jej obklopili z velké části tovární provozy. V této souvislosti se začalo hovořit o rozšíření nebo zboření a následně vystavění nového kostela. V roce 1866 došlo k rozhodnutí ve variantě zboření a výstavby nového většího kostela. Nový kostel byl však postaven o něco blíže směrem k dnešní křižovatce Anděl, jde o současný kostel sv. Václava. Postaven byl také ještě dříve, než byl tento kostel v letech 1891-1892 zbořen. Jeho likvidace nakonec proběhla v rámci bourání městských hradeb. Celá akce se neobešla bez komplikací s místním obyvatelstvem, kterému se to nelíbilo. Jako skutečná náhrada byl pak postaven nový kostelík sv. Filipa a Jakuba, ale až na Malvazinkách (vysvěcen roku 1896). Na jeho výstavbu prý mělo být použito i opukové zdivo z tohoto smíchovského kostelíka. Přeneseny sem na Malvazinky byly také sochy sv. Filipa a Jakuba, socha Spasitele a staré zvony. Dnes je zde náměstíčko s parkovou úpravou, místo kde stál kostelík, by mělo být označeno křížem v dlažbě.
D) SMÍCHOVSKÁ DIVADELNÍ ARÉNA
Smíchovská divadelní aréna na Hořejším nábřeží byla postavena jako náhrada za jinou v roce 1891 vdovou Eliškou Peškovou-Švandovou. Původně nekrytá divadelní letní scéna měla 600 míst k sezení a 900 míst k stání. V roce 1902 prošla aréna rekonstrukcí, při které byla zastřešena a také mohla být vytápěna. Hrála se zde činohra, zpěvohra hlavně lehčí repertoár. Později se zde hrálo hlavně revue. Scénou prošla řada osobností jako Feren Futurista, Jára Kohout, František Filipovský, Ljuba Hermannová aj. Poslední představení se v aréně konalo 19.4.1934, následně byla aréna uzavřena z bezpečnostních důvodů, spíše však zřejmě šlo konkurenční boj jiných zařízení. Smíchovská aréna byla totiž velmi oblíbená již za první světové války a hlavně po ní bylo často vyprodáno. Objekt byl zbořen v roce 1938 a na jejím místě zřízen park, jenž je tu dodnes.
E) ANDĚL
Rozsáhlá jednopatrová budova s názvem U Zlatého anděla (čp. 222) vznikla v roce 1850. Tympanon šítu domu zdobil anděl v rozevláté říze s palmovou ratolestí v ruce. Roku 1878 k ní byla přistavěna stavba pivovaru se sladovnou Josefa P.Preiszlera. V roce 1980 v souvislosti s výstavbou stanice metra byl nejen tento dům, ale celá skupina dalších domů zbořena. Na jeho místě pak byla vystavěna nadzemní část stanice pražského metra. V druhé polovině 90. let však tento prostor je již velmi neestetický. Proto dochází k přestavbě zdejšího prostoru a doplnění o nový administrativně-komerční objekt.
F) RINGHOFFEROVA TOVÁRNA A KOLONIE MRÁZOVKA
Čím byla pro Vysočany továrna ČKD, tím pro Smíchov byla Ringhofferova továrna později Tatra. Na několika místech se nacházely různé provozy, ale stěžejní část se nacházela při Plzeňské ulici. Za počátek podniku se považuje mědikovecká dílna založená roku 1771 Františkem Ringhofferem na Starém Městě. Zde na Smíchově pak založil roku 1852 jeho vnuk František Ringhoffer II. továrnu na železniční vozy a tendry, dále strojírnu a slévárnu. Výrobní program se pak rozšířil o výrobu tramvají, parních strojů pro elektrárny, různé zařízení pro mlýny, lihovary, cukrovary aj. V roce 1911 se podnik přeměnil na akciovou společnost. Roku 1945 byla znárodněna a roku 1963 se připojila k podniku ČKD a vyráběla pouze tramvaje a to až do počátku 90. let. I přes snahu o prohlášení za památku byly areály při Plzeňské ulici v roce 1998 zbořeny. Na jejich místě pak vyrostly objekty administrativně-komerčního charakteru. Jediné co se zachovalo je část fasády továrny dnes součástí OC Nový Smíchov a Ringhofferova vila stojící za hotelem IBIS při estakádě spojující Strahovský tunel a tunel Mrázovka.
František Ringhoffer II. nebyl však jen podnikatel, ale také nějakou dobu starosta Smíchova a zasloužil se o jeho plánovitou výstavbu. Podporoval také kulturní aktivity a pro svoje dělníky zajistil na svou dobu pokročilý systém sociálního zabezpečení a to včetně výstavby sociálních bytů. V letech 1869-70 tak vznikla na svahu Mrázovky kolonie dělnických domků. Čtyři obloukovité ulice jednopatrových domků i přes svoji jednoduchost představovaly tehdy vzor progresivního dělnického bydlení. V každém podlaží domu byly umístěny dva byty o pokoji a kuchyni se suchým záchodem pro dvě rodiny. Bohužel všechny domky této dělnické kolonie byly zbořeny v roce 1981. Dnes je zde park Mrázovka, hotel a lanovka spojující hotel s horním sportovním areálem.
G) ŠTĚPÁNOVSKÝ MLÝN (NA KNÍŽECÍ)
V roce 1845 na místě kde stávala usedlost Plzeňka byl postaven Štěpánovský parní mlýn (čp. 34). Ročně zpracovával obilí ze 100 tisíc hektarů polí a patřila k němu rovněž pekárna. V roce 1891 koupil objekt továrník Ringhoffer a nechal sem přenést továrnu na výrobu měděného zboží. Později pak objekt sloužil jako sladovna a sklady smíchovského pivovaru. Bývalý parní mlýn byl zbořen v roce 1979. Vzniklo tu autobusové nádraží Na Knížecí a parkoviště městských autobusových linek.
Za parním mlýnem byla v letech 1856-1857 postavena smíchovská plynárna zahraniční společností z Terstu. V letech 1872-97 ji provozoval pražský podnikatel Max Löwenfeld. Následně ji převzala do vlastnictví pražská obec. Plynárna zásobovala nejen domácnosti, ale také veřejné plynové osvětlení. Například v roce 1881 dodávala plyn do 142 půlnočních a 66 celonočních svítilen. Na konci 20. let 20. století byla plynárna zbořena a na jejím místě začátkem 30. let vyrostla budova Ženských domovů.
H) HOSTINEC NA KNÍŽECÍ
Smíchov s Jinonicemi a Butovicemi koupil v roce 1668 knížecí rod Schwarzenbergů. Odtud také pojmenování části Smíchova, kde se dnes říká Na Knížecí. Na rohu ulice Nádražní a ….. stával hostinec stejného pojmenování, na jehož fasádě byl erb rodu. Sám kníže Schwarzenberg tu nechal vystavět divadelní sál. Objekt zájezdního hostince byl zbořen v roce 1912, dnes tu stojí činžovní dům.
J) BÝVALÁ SIRKÁRNA (Plzeňská čp. 243)
Budova sirkárny v Plzeňské ulici (čp. 243) byla postavena v roce 1845. Zdejší továrnu vybudoval židovský podnikatel Aaron M. Pollak. Byl v Čechách prvním, kdo je vyráběl manufakturním způsobem. Stal se skutečným magnátem ve výrobě fosforových zápalek. Uvedl do konce na trh novinku v podobě barevných zápalek v zásuvkových krabičkách s obrázkovými nálepkami. V největší době slávy zaměstnávaly jeho továrny na pět tisíc lidí. Práce s fosforem však byla nebezpečná a způsobovala také nemoce. Pollakovy továrny rovněž zaostávaly v technickém vybavení. Po krachu na burze v roce 1873 musela být továrna na Smíchově uzavřena. Objekt byl vykoupen a vznikla tu škola. V roce 1960 byl objekt zbořen. Dnes je zde parkoviště a také přemostění mezi Strahovským tunelem a tunelem Mrázovka.
K) SMÍCHOVSKÉ A KOŠÍŘSKÉ USEDLOSTI
Usedlost Popelka
V těchto místech se kdysi rozkládala malá vinice, s viniční usedlostí, o níž se v roce 1704 píše jako vinici Popelka. Údajně podle majitele, rodu Popelů z Lobkovic. V první polovině 19. století je majitelem usedlosti Karel Dittrich. Usedlost postupně měla více hospodářských a provozních budov, později byly rozděleny na čísla popisná 160, 214 a 215. Z domu č.p. 160 se později stala židovská modlitebna. Koncem roku 1900 byla hlavní budova usedlosti zbořena a nahrazena novou stavbou. Z původní barokní stavby se zachovala jen do svahu zasazená sala terrena oválného půdorysu.
Usedlost Mlynářka
Další jedna z viničních usedlostí byla Mlynářka, doložená již roku 1689. V 18. století se její vinohrad stal součástí velké vinice Na Srpnových horách. Ve 20. století pak byl její dvůr a zahrada zastavěny. Své dětství tu prožíval jeden z našich slavných malířů Václav Brožík, pan domácí se dokonce později postaral o jeho první malířské zakázky. Kromě hospodářské funkce tu také býval hostinec a hrálo se tu i divadlo. Zejména ve 30. letech tu dělnické spolky hrály lidový repertoár. Po roce 1948 se z usedlosti stal kulturní dům a svoje sídlo tu měl také MNV. V 70. letech však Mlynářka padla za oběť rozšiřování a modernizaci Plzeňské třídy.
Usedlost Dermatinka
Stejně jako na mnoha jiných místech i zde v sousedství Klamovky stávala vinice, která roku 1633 již jako usedlost s polnostmi a zahradou připadla Donu Martinovi de Hoef-Huertovi. Zkomolením jeho jména pak vzniklo pojmenování Dermatinka. Tento majitel dle záznamů byl hrubý a surový žoldnéř bez citu, týral obyvatelstvo a okrádal císařskou komoru. Po nájezdech bavorsko-francouzských vojsk byla usedlost zničena, ale v první polovině 18. století vznikla nová. Na počátku 20. století koupil Dermatinku český vynálezce Ludvík Očenášek, který vyvíjel ilegální činnost proti monarchii, a zdejší původně úzká ulička byla ideálním místem, kde mohl napojit svoji odposlouchávací stanici na tajnou telefonní linku Praha-Vídeň. Odposlech vojenských štábů i členů císařské rodiny zakrýval pilnou prací na zahrádce. V usedlosti byla také oblíbená restaurace. Objekt byl bohužel zbořen v roce 1980 zřejmě také v souvislosti s úpravami Plzeňské třídy.
L) KOLONIE BUĎÁNKA
Vesnická kolonie Buďánka vznikla v letech 1800-1840 v místech vytěženého lomu při usedlosti Zámečnice. Vesničku o dvou uličkách s přibližně 24 domky si postavili většinou důlní dělníci, nádeníci pracující na vinici usedlosti Zámečnice a také dělníci pracující ve vznikajících továrnách na Smíchově. Skoro všechny příbytky byly postaveny svépomocí povětšinou z materiálu pocházejícího z bývalého lomu. U potoka před vesničkou stával mlýn a středobodem se stala od konce 19. století hospoda, která fungovala až do poloviny 20. století. Tu zřejmě navštěvoval Jakub Arbes, který pak v některých svých romanetech vypodobnil zdejší život. Až do 80. let 20. století si vesnička žila svým životem, oddělená od rušné Plzeňské ulice blokem domů, udává se že tu mohlo žít až kolem 300 obyvatel. Na přelomu 70. a 80. let přestala být místem galérky a chudých řemeslníků. Domy začali obývat lidé, kteří chtěli žít alternativním způsobem života. Mimo jiné zde žil kněz Svatopluk Karásek, Ivan Martin Jirous, zkoušela zde skupina Plastic Poeple of Universe a další. První rána pro osadu přichází už v 70. letech, kdy je zbořen oddělující blok domů, motolský potok zatrubněn a s ním zaniká i mlýn. V těchto místech je dnes parkoviště. Druhá rána přichází na konci 80. let. Bylo rozhodnuto o zbourání celé osady a na jejím místě měl vzniknout panelák pro potřeby Ministerstva vnitra, poliklinika a parkoviště. Domy byly postupně násilně vykupovány a paradoxem je že poslední výkup se uskutečnil 16.11.1989. Následná revoluce původní plán zastavila. I když v roce 1991 byla osada prohlášena za vesnickou památkovou zónu, opuštěné domy bohužel dál chátrají a celá devadesátá léta se nic neděje. Pozemky přešli do majetku Prahy 5. Ani začátek 21. století nepřinesl nic pozitivního, domy chátrají, na některé jsou i vydány demoliční výměry a následně zbourány. Ještě podivnější je pak pronajmutí zdejších pozemků firmě Geosan Alfa za směšnou částku. Firma měla předložit projekt revitalizace, ale žádný z projektů nerespektoval památkovou ochranu. Teprve až v roce 2013 dochází k rozvázání této smlouvy. V současné době dochází k obnově lokality, ale jen velmi pomalu. Nicméně mnoho toho již nejde zachránit, drtivá většina původních domů vzala již za své a dnes tak stojí v původní podobě téměř jediný, dnes jako jediný obývaný. Dům v ulici U Zámečnice č. 134/4 jako jediný odolal výkupu a dnes v něm žije pan Hradílek se svojí rodinou. Ano to je ten dům, na jehož střeše se objevovaly různé nápisy “Pomoc, chtějí nás zbourat”, “Koukale, padáme i na tvou hlavu” a “Obvodní úřad – náš hospodář”.
M) SMÍCHOVSKÉ NÁDRAŽÍ
Smíchovské nádraží je zřejmě po Hlavním (Wilsonově) nádraží druhé nejrušnější, sbíhají se sem tři tratě. Poprvé jsem vlak tratě České západní dráhy přijel 14.7.1862. V té době však nádraží nebylo ještě hotovo a bylo zde zcela jiné, než je to současné. Tehdejší nádraží České západní dráhy se sestávalo ze dvou budov. Ani jedna z nich dnes již neexistuje. Příjezdová budova stávala v místech kde je dnes menší parčík za tramvajovou smyčkou, v této budově také sídlilo ředitelství dráhy. Odjezdová budova pak stávala v místech, kde z větší části dnes stojí nová budova Smíchovského nádraží. Roku 1872 byla přivedena Buštěhradská dráha, to je ta, které se říká Pražský Semmering. Nádraží dnes také označované jako severní nástupiště bylo zcela samostatné a do roku 1921 jej také odděloval plot. Ještě ve stejném roce byla přivedena spojka z dnešního Hlavního nádraží. O rok později přibyla další dráha, tentokrát Pražsko-duchcovská dráha, vedená Prokopským údolím. Smíchovské nádraží bylo rovněž vlečkou napojeno na Ringhofferovu továrnu, odkud směřovaly do celého světa tisíce vagónů. Budovy České západní dráhy ustoupily v letech 1953-56 současné novostavbě. Přízemní novorenesanční budova Buštěhradské dráhy čp. 1337 se zachovala. Jak postupovala modernizace železnice a hodně provozů se přesunulo mimo centrum Prahy, velká část areálu Smíchovského nádraží, zvláště co týče skladovacích a servisních prostorů se uvolnila a lukrativní pozemky bylo lákadlem pro investory a developery.Již před časem z původního areálu ukrojila silniční spojka propojující tunel Mrázovka s předpolím Barrandovského mostu. Prostor mezi Smíchovským nádražím a bývalým autobusovým nádražím Na Knížecí pak koupila společnost Sekyra group a měl být v blízké době zastavěn novostavbami obytného a komerčního charakteru, vzniknout by měla malá čtvrť s bulvárem tzv. Smíchov City. Budou zde kanceláře, obchody, byty, škola, nákupní centrum a naproti existujícímu nádraží při Radlické ulici pak P+R, autobusové nádraží a logistické centrum.
http://www.sekyragroup.cz/cz/projekty/velka-rozvojova-uzemi/pripravovane-projekty-2/smichov-city/o-projektu-6
N) RADLICKÁ MLÉKÁRNA NA SMÍCHOVĚ
Radlická mlékárna na Smíchově v blízkosti Vltavy byla založena roku 1895 Otto Kirschnerem, protože zvýšené produkci již jiná továrna na statku přímo v Radlicích již nestačila. Denní zpracovatelská kapacita nové parní mlékárny na Smíchově byla 30.000 litrů mléka. V roce 1910 byla vystavěna nová moderní budova s nepřehlédnutelným nárožním arkýřem. Budova pak ještě ve 30. letech prošla další úpravou a přitom byl i zvýšen arkýř. Celá budova byla podsklepena a s ostatními provozy spojena podzemními chodbami.
Během první světové války za krize zachránila firmu výroba polévkové trstě ILSA. Jinak sám majitel firmy rád experimentoval, uváděl do provozu nové technologie a také produkty. Z této smíchovské továrny tak vyšly na světlo produkty jako Lacido (mléko kysané při nízké teplotě), RO-KA (trvanlivá smetana v tubách), Radlenka (kysaná smetana v jogurtových lahvičkách) a další. Ostatně smetanu z této továrny, která měla opravdu vysokou kvalitu, odebíraly snad všechny velké cukrárny, hotely a kavárny v Praze a okolí. Ještě nesmíme zapomenout na jeden výrobek této továrny, který se proslavil i za hranicemi našeho státu. Vzniknul v roce 1933 a jmenoval se JOVO, první ovocný jogurt. Tento název je snad znám i mladším ročníkům, bohužel to co se prodávalo pod tímto názvem za minulého režimu, již nemělo mnoho společného s původním produktem. Původně šlo o jogurt ve skleničce, na jehož povrchu byla vrstva jahodové či meruňkové marmelády, která měla zabránit vytváření plísní na vrchní vrstvě jogurtu, a zároveň byla chuťovým přínosem pro konzumenty.
V roce 1947 byl podnik znárodněn a začleněn do národního podniku Pražské mlékárny, později s názvem Laktos. Bohužel výroba jogurtů během minulého režimu v tomto závodě postupně klesala. Sice byly pořízeny nové linky, ale definitivní tečku za ukončením výroby udělal rok 1992. Naštěstí areál zůstal z větší části zatím zachován a velká část objektů po modernizaci dnes slouží k administrativním a obchodním účelům. Zachován také zůstal charakteristický dominantní arkýř.
P) INWALDOVA SKLÁRNA NA ZLÍCHOVĚ
V roce 1878 založil na Zlíchově Josef Inwald sklárnu a rafinerii skla, která svojí rozlohou patřila k největším v Evropě. Zpočátku měla dvě pece s 24 pánvemi, vlastní železniční vlečku a vytápěna hnědým uhlím. Vedle dutého foukaného a lisovaného skla se tu vyráběla také osvětlovadla a luxusní duté sklo. K tomu tu byla také malírna, brusírna, rytecké dílny a také dílna na leptání skla. Po první světové válce postupně převládla výroba krytů svítidel ve stylu art deco a funkcionalismu. Podnik zanikl za velké hospodářské krize v roce 1935.
R) ZLÍCHOVSKÝ LIHOVAR
První zmínka o lihovaru je z roku 1836, kdy zde byla založena firma M. Fischl, synové jako dceřiná firma. Na přelomu 19. a 20. století produkovala firma něco přes 28 tisíc hl alkoholu a byl třetím největším ze sedmi lihovarů v Praze. Současnou podobu má z přestavby roku 1907. V roce 1957 tu byla zřízena octárna, následně patřící k předním producentům v Evropě. Od roku 1961 se tu vyráběly známé lihoviny jako Smíchovská vodka Zlatý anděl, Zlíchovský rum a další. V roce 2000 byla výroba octa a lihu ukončena a objekt následně začal chátrat, několikrát zde i hořelo. Záměrem je zde vybudování komerčního a administrativního objektu.
S) BARRANDOVSKÉ TERASY - BAZÉN
Když byla na konci 20. let 20. století vybudována vyhlídková restaurace na Barrandovských terasách, začalo se uvažovat také o úpravě zanedbaného okolí, hlavně části pod terasami. Tady tak byl v roce 1930 vybudován železobetonový bazén o rozměrech 50 x 18 m se šesti závodními drahami. Na jižní straně byla hloubka 1 m, na straně severní 4,5 m. Z terénních důvodů byla věž pro skokany postavena na východní straně. Věž měla pevné plošiny umístěné v 5 a 10 m vysoko a pružné prkno ve výši 3 m nad hladinou. Na západní a severní straně byly tribuny pro 3.000 diváků. Bazén byl napájen filtrovanou vodou z vlastní studny a byl proslulý svou velmi studenou vodou. Součástí areálu byla ještě pláž, anglický trávník, hřiště pro odbíjenou a stoly pro stolní tenis. Jinak zde byla budova se všemi nutnými prostory jako šatnami, místnosti pro plavčíka, lékaře, pokladna, kuchyně a prosklená restaurační místnost. Mohutný skalní masiv chránil sice plavecký stadion před větrem, ale bohužel a to především v odpoledních hodinách i před sluncem. V 50. letech se uvolnila část skály a poškodila plavecký stadion. Ten střídal různé správce a i uživatele, stále více se stával nepoužitelným a nepohodlným, zvláště díky dopravnímu ruchu a výstavbě komunikace na Zbraslav a Radotín. Po výstavbě plaveckého stadionu v Podolí tento bazén zanikl definitivně. Dnes je zcela zarostlý náletovou zelení, která i se uchytila i tam kde je to skoro nemožné a plavecký bazén dále narušuje. V současné době se k novému životu probouzí budova vyhlídkové restaurace. Uvidíme, co se stane do budoucnosti se zdejším bazénem, protože obdobná atrakce je již zde v současné době opravdu nemyslitelná. Takže pokud jste tu ještě nebyli, určitě neváhejte se na toto zajímavé místo podívat, je možné, že o tuto skrytou zajímavost přijdeme. A pokud by jste chtěli vidět i bazén kromě fotografií v trochu živějším pohledu, podívejte se na film Poslední mohykán, nebo Před maturitou, ve kterém se na chvíli objevil.
T) TOVÁRNA NA CEMENT BÁRTA a TICHÝ
V Prokopském údolí byly příznivé podmínky pro těžbu vápence, proto v poslední třetině 19. století tu existovalo několik menších firem, jenž provozovalo vápenky. Největšího rozkvětu však dosáhla firma Bárta a Tichý, založená roku 1875. Firma provozovala vápenku s cementárnou stojící v blízkosti hlubočepského nádraží. Časem vznikla vedle vápenky i továrna, která produkovala nejen vápenné hmoty a směsi, ale později také konkrétní výrobky jako kameninové roury, keramické cihly, záchodové mísy aj. Majetkově se pak firma v roce 1898 propojila s akciovou společností Český průmysl pro výrobu a zužitkování kyseliny uhličité. V sousedství vápenky tak byla v letech 1898-1899 postavena továrna na zpracování a výrobu kyseliny uhličité. Stále více oblíbeným nápojem byla sodovka a pro její výrobu bylo právě potřeba oxidu uhličitého, který právě vzniká při pálení vápence. V areálu vyrostl také 45 m vysoký komín. V roce 1948 byla továrna znárodněna a začleněna do národního podniku Technoplyn Praha. V 60. letech začala upadat ve zdejší lokalitě těžba a následné zpracování vápna. V roce 1968 byl ukončen provoz a vápenka s cementárnou stojící za tratí zanikla po roce 1975. Továrna na zpracování kyseliny uhličité (čp. 94) stojící před tratí zatím zůstala stát. Bohužel postupně chátrala a stala se útočištěm bezdomovců a také včelařů. V roce 2013 proběhla demolice i tohoto objektu včetně komína. Dnes tu developer staví menší luxusní rezidenční projekt a to i přes protesty místních obyvatel.
Vápenka ve svém největším rozmachu měla zřejmě 3 kruhové pece. Ve 30. letech 20. století byla roční produkce 3.380 vagónů, v té době největší výrobce vápna v Čechách. Materiál byl těžen v prokopském lomu, který byl tříetážový. Dnes se dochoval jen lom, opěrná zeď úzkokolejné dráhy z lomu k vápence a 90 m dlouhý tunel, kterým trať procházela. Samotné místo po vápence je dnes zatím nevyužité a doufejme, že tomu tak zůstane.
U) VÁPENKA FIRMY BISKUP, KVIS a KOTRBA
Další vápenkou zpracovávající těženou surovinu z Prokopského a Dalejského údolí byla provozována firmou Biskup, Kvis a Kotrba (firma založená roku 1895). Ta zpracovávala saturační vápenec pro cukrovary. Díky dosahujícímu zisku byla po nějaké době postavena dvaceti komorová kruhová pec. Po první světové válce byla postavena další dvacetidvou komorová pec. Lomy a obě kruhové pece byly propojeny rozsáhlým systémem úzkokolejných drah. Ve 30. letech 20. století byl výkon továrny na 1.240 vagonech ročně. Po druhé světové válce byla vápenka začleněna do podniku Pragocement. Stejně jako u vápenky stojící v Hlubočepých i zde došlo k zastavení provozu v roce 1968 i když před necelými deseti lety došlo k modernizaci provozu. Z celé továrny se dodnes dochovalo jen několik lomů mimo jiné i Požárecký se zachovaným zaklenutým průjezdem, místy tělesa úzkorozchodné dráhy, mostek přes železnici a v ruinách bývalý tovární objekt při ulici Mládkova.Jen pro zajímavost v jednom z bývalých lomů se natáčela vontská bitva pro seriál Záhada hlavolamu. V bývalém továrním objektu pak některé scény pro film Rebelové.
V) WALTROVKA
Továrna v Jinonicích byla založena na zelené louce Josefem Waltrem a jeho společníky v roce 1912. Jinonická továrna byla původně založena pro výrobu automobilů, postupně se rozrůstala a již kolem roku 1919 se zde začala rozvíjet výroba leteckých motorů. Jejich výroba převážila za druhé světové války a stejný charakter výroby zůstal i po znárodnění. Tehdy byl podnik přejmenován na Letecké závody a od roku 1949 pak Motorlet. Největší rozmach továrny byl právě za druhé světové války a krátce po ní. Tehdy byly postaveny dvě velké tovární haly. V 70 letech byla při druhé vrátnici postavena i šesti podlažní budova s keramickými obklady. V 90. letech se továrna vrátila k původnímu názvu a její náplní měla být oprava leteckých motorů. Nový vlastník však provoz postupně vymístil a celý areál byl uvolněn pro výstavbu nové obytné a komerční čtvrti. První demolice byla zahájena v roce 2007. V současné době (2017) je již drtivá většina původních objektů zbořena a některé zvláště komerční části jsou již dokončené. Byly zbořeny všechny haly, zkušebna motorů i šestipodlažní kancelářská budova. Zůstala stát jen první železobetonová budova z roku 1929 (prohlášena kulturní památkou), která původně měla skladové, montážní, kancelářské a výstavní prostory propojené velkokapacitními nákladními výtahy. Po úpravách dnes slouží ke komerčnímu charakteru (kancelářské prostory).
W) PETRŽILKOVSKÁ VODÁRNA A KERPELESŮV MLÝN
Kamenná věž malostranské vodárny vznikla před rokem 1596, měla však již dřevěnou předchůdkyni z počátku 16. století. Vedle vodárenské věže již před výstavbou existovaly staré mlýny patřící tehdy ještě kartouzskému klášteru na Smíchově. Počátkem 16. století vlastnil mlýn Jan Petržílka, odtud tak i název vodárenské věže. Kolem roku 1870 byly mlýny podstatně přestavěny a rozšířeny. Tehdy již objekt vlastnila rodina Kerpelesova. Hlavní několikapatrový objekt dostal na jižní straně romantizující fasádu. Mlýn byl opatřen speciálním strojním zařízením. Proto byla budova několikapatrová, neboť proces zpracování zrna probíhal odshora dolů. V roce 1908 byl mlýn odkoupen v souvislosti s úpravou nábřeží. Po roce 1912 proběhla přestavba hlavního objektu pro potřeby administrativy kanalizační komise. Tehdy také objekt přišel o svoji romantizující fasádu. Následně s výstavbou blízké plavební komory došlo také k odstranění menších objektů a přístaveb jak mlýna, tak i vodárny.
O něco níže proti proudu řeky stával ještě jeden mlýn. Ten měl pojmenování Pardubův podle jeho posledního majitele Edmunda Parduby. Mlýn rovněž tvořila velká hlavní budova zasahující do řečiště a byla tak rovněž zdejší dominantou. Vznikla patrně přestavbou staršího mlýna v první polovině 19. století. Stejně jako Kerpelesův mlýn, tak i Pardubův byl v roce 1908 vykoupen. Bohužel na rozdíl od Kerpelesova byl bohužel tento mlýn v roce 1915 zbořen.
N 49.56. A + B +C + E + F + G + J + L + M + N + R + 30
E 014.22. B + C + G + J + K + P + T + U + V + W + 27
6.1.2019 úprava vzorce (provedené změny: N -1; E +7)
3.6.2020 úprava vzorce - drobný přesun kvůli nově osázenému prostoru (změna oproti předchozímu stavu: N +7; E -1)