Šéf - cache pro Mirko Gräfa
*20.9. 1928 Zbraslav nad Vltavou - +11.11.2011 Liberec
Mnohým z vás toto jméno nic neříká. Přesto to byl jeden z největších atletů v této zemi. On ale neměl rád slovo ,,hvězda“, sláva mu nic neříkala. Běžec, vytrvalec a po zakončení závodní kariéry v r. 1964 se stal trenérem, organizátorem a rozhodčím ve Slovanu Liberec. Je pro mne ctí a zároveň cítím velkou odpovědnost. Napsat o něm jako o člověku, trenérovi, jednomu z největších chlapů, co jsem v životě poznal a měl ho rád. Velmi ovlivnil můj život a nejen můj, myslím že všech běžců, které trénoval.
Menší nahrblá postava, prošedivělá ježatá kštice a výrazná očka, jak trnky. Na první pohled by jste neviděli velkého atleta. Nebyl upovídaný, ale to co říkal mělo vždy smysl a velkou váhu. Skromný, čestný a tvrdý chlap. Nám ale nechával úžasnou volnost, žádný dryl. Věděl, že sport musí člověka hlavně bavit, pak to jde samo. A co do toho dá sám, to se pak vrátí ve výsledku. Sám pak měl radost z našich úspěchů a zlepšení.
Byl to i veselý a vtipný chlapík. Měl jsem rád jeho ,,jemný“ a chytrý humor. Očka mu šibalsky svítila… . Ale dovedl jimi i probodnout, měl vás přečteného. Chytrý pán s velkým přehledem a přesahem mimo sport. Vědění a vzdělání řadil výš.
Pro generaci starších běžců byl pan Gräf ,,Šéfem“ a tykání bylo samozřejmé. On je za to ve svém ,,Občasníku“, který vydával, nazýval ,,veterány“. Pro nás mladší už to byl pan Gräf, zvaný ,,Šéf“.
Měl rád sport ve všech podobách. Na konci tréninku v tělocvičně byl většinou basket. S pravidly tohoto sportu to mělo pramálo společného. Jak měl Šéf míč, tak masil, bodyčeky létaly, my též. ,,Basket je mužná hra!“ Křičel a postupoval ke koši. Legendární fotbálky já už nezažil.
Velký duch liberecké atletiky. Pracovitý chlap, překypoval energií, kterou předával nám. Nestárnul, byl stále s mladými lidmi, on byl duchem stále mlád. Běžecká parta, to byl kamarádský kolektiv, drželi jsme při sobě, ale zdravá rivalita i při tréninku. Šéfovo charisma, stadion Letka, Šéf ověšený stopkami. Nás se sešlo 20 i více, každý měl skoro jiný trénink, nebo v menších skupinách. Šéf nám všem stačil všechno změřit a po tréninku dostal každý na lístku naměřené časy. Dodnes nechápu, jak to stíhal?! Občas se s námi po lese v ,,liďákách“proběhl. Byl to krásný čas, na každý trénink jsem se těšil.
Složili jsme se a koupili mu k narozeninám mopeda – Babetu. On nám nejprve vynadal, chudý studenti a takhle utrácet! Ale očka mu svítila, měl radost, vždyť mu to usnadní cestu na trénink.
Jednu historku z jeho mládí, jsem slyšel dvakrát. Jednou ve zkratce od Šéfa a jednou od jeho manželky Dáši. Byli oba mladí sportovci, chodili spolu. Šéf se vracel z tréninku, běžel už městem, v autě ho dojel jeho budoucí tchán, stáhl okénko a nabídl svezení. Šéf slušně odpověděl: ,,Děkuji, ale já strašně spěchám!“ Zrychlil a zmizel za rohem. Otec pak doma mladé Dáše známost rozmlouval. ,,S tím Gräfem nechoď, to je blbec!“ Už ho nezajímalo, že je ve škole Šéf premiantem.
Po letech, už jako otec, jedu na kole s malým RAFou v sedačce po Husovce. Před sebou uvidím Šéfa na Babetě. Dojedu ho, pozdravím a hned se loučím, že spěchám. Odbočím do Vítězné a z kopce to valím, co to dá. Po čase Šéfa potkám a on mi laje. ,,Blázne, takhle jezdit na kole s dítětem!“ Ale oči mu svítí a směje se.
Při oslavě jeho šedesátin v r. 1988, se někdo zeptal, jestli by znovu dělal atletiku? On se zamyslel, řekl že možná ne. Zkusil by asi silniční cyklistiku, že ho ten sport láká a sleduje ho. Na to, jaký byl jeho sportovní vzor, řekl: ,, Ani ne tak sportovní, jako životní. A to pan president Masaryk.“ A hned zdůvodnil proč! Bylo to odvážné, pár ,,estébáků“ na té oslavě bylo. Minimálně o jednom jsme věděli. Byl na Šéfa evidentně nasazen. V r. 1987 jsem přišel z vojny a to už mu tento nesympatický člověk ,,pomáhal“ při tréninku. My to nevěděli, ale Šéf nám ho chytře a s vtipem odtajnil. Udělal to tenkrát tak šikovně, že ten člověk nemohl nic namítat.
Šéf nikdy své názory na státní aparát neskrýval. Běžecká skupina byla vždy oázou svobody v nesvobodné zemi. Pár běžců ale emigrovalo, asi poslední byl náš kamarád Jarda Franc. Gräfovi měli část rodiny na Západě. Dcery Dana a Iva, pohledná dvojčata, úspěšné reprezentantky v moderní gymnastice, nemohly nikdy společně na závody za ,,železnou oponu“.
Šéf byl skutečně skromný a nechlubil se. O jeho výkonech jsem se dozvěděl až po mnoha letech. On vzpomínal na drobnosti, na veselé i smutnější okamžiky, co mu atletika přinesla.Někdo se ho zeptal, jak to bylo s tím Zátopkem? Odbyl to tím, že už byl Zátopek na konci své kariéry, když ho porazil. A ty 3 míle v Anglii?! To nás jednou slyšel po závodě fňukat, že někomu neřekli mezičas. On jen utrousil, že to je někdy lepší. Běžel prý v Anglii, houkli na něj mezičas a on se toho lekl. Došlo mu, že běží na nejlepší světový čas, už to nezaběhl. Dal tenkrát 3 míle ( 4828,032m ) za 13:32,8 ( Londýn 1956 )!!!! To bylo 1,8 sekundy za nejlepším světovým časem Emila Zátopka. Toho porazil v r. 1956 při memoriálu Evžena Rošického v závodě na 5000 m a dostal se na 3. místo ve svět.tabulkách. Přitom trénoval jako amatér a běhal většinou ráno, před odchodem do zaměstnání.
Získal 5 titulů mistra Československa na 5000 a 10 000 metrů. Reprezentoval v mezistátních utkáních. V r. 1959 vyhrál Běchovice.
Osobní rekordy Mirko Gräfa:
3000 m - 8:13,4 ( 1957, Liberec )
5000 m - 14:04,2 ( 1957, Moskva )
10 000 m - 29:55,4 (1959, Praha )
3 míle - 13:32,8 ( 1956, Londýn )
Osobní rekordy z let 1952-53:
100 m - 12,3 s
200 m - 24,9 s
400 m - 53,3 s
800 m - 1:55,6
Na nějakém závodě, hned po startu, Šéf upadl. Dostal se do strkanice, upadl, všichni se přes něj převalili, chtěl závod vzdát. A tu nějaký veterán, posledníček, ho zvedl a řekl: ,,Tak pojď Mirku, proběhneme se.“ To bylo to nejzásadnější, co nám Šéf předal. ,,Nikdy nebalit závod!“ To platí i v životě. Snažím se toho držet, a věřím že i ostatní, co prošli Šéfovýma rukama. Můžeš upadnout, ale důležitý je, zvednout a doběhnout, třeba poslední. Za to díky!
Osmdesátiny pana Gräfa probíhají ve velkém stylu. Restaurace Nový York praská ve švech. Setkání s kamarády, s některými po víc jak 20 letech. Gratulace, Šéf je v dobré kondici!
Asi naposledy potkám pana Gräfa v tramvaji. Mám náročný den, jsem unavený a zasmušilý. Šéf si toho okamžitě všimne. Už nevím bohužel, co mi tenkrát řekl? Z tramvaje vystupuji rozesmátý a zbytek dne s dobrou až povznesenou náladou.
Pan Mirko Gräf zemřel 11.11. 2011, ve spánku mu dotlouklo srdce.
A teď ke keši!
Čeká vás běh na Českou chalupu. Ten se běhá už 46 let, pravidelně první listopadovou sobotu. Od roku 2012 jako memoriál pana Mirko Gräfa.
Je to běh na závěr sezóny. Byla to taková ,,hec akce“. Karel Šebelka, dnes ředitel závodu, vzpomíná, že běhali i v pyžamech. Pro nás, hrstku kamarádů, to byl ovšem závod prestiže! Měl jsem ty kopce rád a porážel kamarády, kteří mi to na dráze natřeli. Ta cesta je nádherná a vězte, je to jen nakloněná rovina.
2,5 km do kopce, převýšení 246 m! Traťový rekord drží už 16 let Tomáš Krutský ( svěřenec M. Gräfa ), časem 10:45 min! V r. 2000 zaběhl tento borec na dráze ve Španělsku 5000 m za 13:51,49! Pro srovnání, můj ,,osobák“ na Českou ch. je 12:59 ( v juniorském věku ).
Nenutím nikoho běžet! Cesta je skoro celá po červené turistické, tedy téměř. Je to ta nejkratší a nejstrmější cesta na českou chalupu z Lidových sadů. Stg. je o něco víc, a to ze dvou důvodů. Aby jste nebloudili a nešvindlovali. Pěkně Fair play! Žádné štafety a přesuny automobilem! Na kole můžete, ale to je opravdu maso! Vemte s sebou stopky, či jinou časomíru a změřte čas vaší cesty. Při zastávkách na stg. můžete čas zastavit a změřit čistý čas vaší cesty. Jak kdo chce. Vaše výkony pište do logů. Pod 10:45 do novin a jiných médií.
Pro první čtyři, tedy místa na bedně, je u keše odměna. Vyhrát může jen jeden! V novinách napíšou jen kdo vyhrál! Tak ať vás to baví a těší, pak jde vše samo! Hlavně nezabalit a doplazit až k finálce!
Start je na výchozích souřadnicích viz. foto START. Stage jsou vždy přímo u cesty! Na levé, nebo pravé straně. Vzorec pro výpočet finále: N 50°F(A-1).BAC , E 015°0(A-B).G-(2*D) Samotná krabička má víčko na závit!