Metody zobrazeni vyskopisu Mystery Cache

Tato jednoduchá mysterka vás přivede na pěkný kopec. Není tam sice výhled, ale za to je tam klid, pěkný les a kamenné moře. Býval tam i výhled, nedaleko od vrcholu, ale postupně zarůstá mladým lesem.

Metody zobrazení výškopisu na mapách

Pro zobrazení výškových rozdílů na mapě, se používají různé metody. Ty se dají rozdělit do tří kategorií:

• bodové (kóty)
• liniové (vrstevnice a šrafy)
• plošné (stínování, tónování, barevná hpsometrie, sklonové šrafy)

Kóty - informace o výškových poměrech v mapě jsou zprostředkovány uvedením absolutní nebo relativní výšky bodu. (Absolutní výška bodu V_A bodu A je svislá vzdálenost mezi hladinovou plochou bodu A, neboli skutečným horizontem bodu A a nulovou hladinovou plochou, neboli nulovým horizontem. Relativní výška, čili relativní převýšení V_AB bodů A a B je svislá vzdálenost skutečných horizontů bodů A a B: V_AB = V_B – V_A. Relativní výška je tedy rovna rozdílu absolutních výšek obou bodů a je nazývána rovněž výškovým rozdílem). Relativních výšek se užívá při určování výšek některých terénních útvarů, jako např. terénních stupňů, příkopů, náspů a výkopů, apod. Kóty se umisťují na význačných bodech terénu (vrcholové tvary, rozcestí, vchody do budov atd). Číselný údaj poskytuje rychlou a přesnou informaci o výšce terénu. Kótováním se však nezíská představa o plasticitě terénu.

Vrstevnice je svislý průmět průsečnice terénního reliéfu s vodorovnými rovinami, které mají pravidelný rozestup od nulové nadmořské výšky. Jsou to tedy čáry, které spojují body o stejné nadmořské výšce a tato výška je zpravidla vhodným násobkem metru. Rozestup mezi vodorovnými rovinami se nazývá interval. Pro jeho volbu (která je závislá na měřítku mapy a na sklonu a převýšení terénu) se klade požadavek, aby minimální rozestup vrstevnic na mapě byl 0,2 – 0,3 mm. Tento požadavek zaručuje vrstevnice graficky znázornit na papíře tak, aby nedošlo ke splynutí jednotlivých čar. Pro každou mapu se stanoví nejprve tzv. základní interval vrstevnic, který se řídí vztahem i = M / 5000, kde M je měřítkové číslo. V plochém terénu nebo u vrcholových tvarů bývá základní interval vrstevnic pro přesnější vyjádření terénního tvaru příliš velký. Proto se používají doplňující vrstevnice v polovičním nebo čtvrtinovém intervalu. Zpravidla se kreslí čárkovaně a použijí se pouze v místech, kde je jich nezbytně třeba pro dokreslení terénního reliéfu. V rovinatých oblastech se volba intervalu doplňujících vrstevnic řídí zpravidla požadavkem, aby vrstevnice na mapě nebyly od sebe vzdáleny více jak 0,10 m. Pro zvýšení čitelnosti mapy a usnadnění orientace ve vrstevnicovém obrazu se používají zdůrazněné vrstevnice. Jsou to vrstevnice, které se vykreslí v celém svém průběhu silnější (tlustší) čarou. Obvykle se pro zdůrazněné vrstevnice volí pětinásobek základního intervalu. V prostorech mapy, které byly sice zaměřeny, ale věrohodnost vrstevnic je časově značně omezená, protože v území dochází poměrně rychle k podstatným změnám (povrchové doly, sesuvná území, pískovny, lomy apod.) se použije pomocných vrstevnic, které slouží jen pro orientaci. Zpravidla se nekótují a znázorňují pouze přibližně reliéf terénu.

Kótování vrstevnic usnadňuje určení výšek vrstevnic v mapě. Kóty se umisťují rozptýleně po celé ploše mapy do přerušených vrstevnic tak, aby číslice byly vždy orientovány hlavou proti svahu. Zpravidla se kótují jen zesílené vrstevnice. Pro dobrou orientaci o směru sklonu terénu se doplňují vrstevnice spádovkami. Jsou to krátké čárky (počátky hřbetnic) a vyznačují se tam, kde by z kresby vrstevnic nemusel být zřejmý směr sklonu. Kreslí se např. v rovinách, kde jsou terénní tvary málo výrazné, vrstevnice o stejné výšce se opakují nebo v okolí vrcholů terénních útvarů, v sedlech, spočincích a u prohlubenin. Spádovky se kreslí vždy ve směru kosterních čar.

V současných mapách se používají technické šrafy ke znázornění prudké změny průběhu terénu zejména u uměle přetvořeného průběhu terénu (náspy, výkopy, terasy atd.). Jedná se o střídavé delší a kratší čárky ve směru spádu. Důvodem k jejich používání je především snadnost jejich kresby. Technické šrafy jsou vždy doplněny kótou (absolutní nebo relativní) pro zjištění úhlu sklonu.

Vrstevnicové znázornění výškových poměrů nedává dostatečně plastický vjem. Obraz reliéfu je proto často doplňován stínováním, založeným na šikmém osvětlení terénu. Při volbě úhlu dopadajících paprsků o hodnotě 45°, dostává mapa podobu leteckého snímku, kdy strany přivrácené ke světlu jsou světlé a odvrácené ztemnělé. Rozlišuje se několik možných směrů osvětlení vůči světovým stranám:

• přirozené osvětlení simuluje reálné osvětlení slunečním zářením. Pro naše území od jihu.
• konvenční osvětlení s volbou směru od severozápadu, které je z hlediska fyziologického vnímání plasticity nejúčinnější
• svislé osvětlení založené na kolmém dopadu světla s respektování sklonu terénu – čím příkřejší svah, tím tmavší odstín

Stínování je vhodné jako doplňkový způsob pro mapy malého a středně velkého měřítka s dostatečnou generalizací průběhu reliéfu terénu.

Princip barevné hypsometrie je v převodu výškových poměrů do barevného zvýraznění pruhů ohraničených zvolenými vrstevnicemi podle zvolené stupnice. Ve vývoji se vystřídaly různé přístupy. Současné stupnice volí modrou barvu pro vodní plochy (odstín dle hloubky), zelenou pro nížiny s přechodem přes žlutou, hnědou až červenohnědou pro výše položené plochy. Hypsometrie je velmi názorná a do určité míry si zachovává i informaci o absolutní výšce terénu. Dnes je často používán plynulý přechod mezi jednotlivými základními barvami.

Používání šraf sahá k počátkům snah o vyjádření výškových poměrů. Později byl pro tvorbu šraf vytvořen matematický základ, který definoval jejich velikost, tvar a směr. Pro svoji pracnost a značné grafické zatížení mapy jsou již ale využívány minimálně. Šrafy jsou obecně krátké spádnice uspořádané ve vrstvách nebo podél určité linie. Kreslíme je jako krátké čárky proměnné délky, tloušťky a hustoty, výjimečně jako trojúhelníky. Šrafy rozeznáváme:

• krajinné – které se používají na mapách malých měřítek pro vyjádření všeobecného průběhu značně generalizovaného tvaru reliéfu
• sklonové – které vyjadřují sklon terénu poměrem světla a stínu, daného vztahem tloušťky šrafy k šířce mezery dvou sousedních šraf
• fyziografické – používají se při zobrazování skal, sutí a ledovců, které nelze zobrazit vrstevnicemi, protože jsou příliš příkré.

Zdroj: Digitální model krajiny, FŽP Univerzita J.E.Purkyně