"Čím je pro mne poezie? Způsobem myšlení, myšlení hlavou i srdcem. Poezie je permanentní pokus obnovit ztracenou vnitřní harmonii ve světě plném dysharmonie. V jejím silovém poli tají ledovce předsudků a z pouště všednosti klíčí zázračná vegetace. Básně se píšou mj. z vášnivé touhy vzepřít se každé definitivnosti, protože co je definitivní, je mrtvé. Poezie je trvalá vzpoura proti všemu, co život mrzačí a ničí. Poezie je – slovy Halasovými – „krví svobody“. A pořád pro mne zůstává jedinečnou možností porozumět sám sobě. A skrze sebe světu."
"My Češi se rádi holedbáme, jaký máme smysl pro humor. Popravdě řečeno, daří se u nás ještě tak humoru pivnímu. Umíme se vysmát sami sobě? Svým komplexům, svým předsudkům a mýtům? V literatuře pěstujeme raději těžkopádné mudrlantství než veselí, vtip, duchaplnost. A přitom, řečeno s Hemingwayem, „veselost je druh odvahy“. Myšlenka, která se neplouží, ale tančí nebo dokonce vzlétá, vzbuzuje v našich zeměpisných šířkách nedůvěru. Ale i rozum by měl občas metat kozelce, aby samou vážností nezatuchl."
PŘÍPITKY (In vino veritas)
Připíjím ti, lásko, sklenkou veltlínu, který léčí duši ze splínu. Připíjím ti sklenkou zweigeltrebe, že jsi moje peklo i mé nebe. Pohár tramínu ti život osladí, vylepší ti popředí i pozadí. Chardonnay ti zvýší eleganci, Pálava ti dodá elán k tanci. Portugal nám do hlav nalije starou dobrou moudrost slunné Galie. Připíjím sám sobě lahví vavřinečka, abych ode dneška už jen mládl. Tečka.
BLUES O TOULAVÝM KOTĚTI (Třetí poločas)
Ztracený malý zatoulaný kotě vybralo si tě za tátu, prolezlo k tobě tajnou dírou v plotě, chce pohladit a mňouká tu. Strakatý kotě rozježený mrazem kurážně šplhá do výšek, a přitom taky občas žuchne na zem a zasviní si kožíšek. Když už tě poctí rolí otce s mátí, tak po něm nehaž kamení. Stokrát ho vyžeň, stokrát se ti vrátí jak osudový znamení. Naučí tě žít vesele a hravě, budeš mít dárek pro děti. Pochytá myši, co ti straší v hlavě; dej šanci tomu kotěti. – – – – Přejetý mrtvý pohozený kotě žádnou myš nikdy nechytí. Jakýpak ještě život po životě v tý černý jámě nebytí –
PRAVÁ NEBO LEVÁ (Bajky)
Nohy zaškobrtly na nerovném chodníku a daly se do hádky. „Jsi na všecko levá,“ obořila se pravá noha na levou, „a děláš samé levárny!“ „Kuš, ségro,“ bránila se levá. „Ty tvoje věčné komplexy! Levá je zkrátka důležitější, s tím se smiř! Pochoduje se levá, levá, levá…“ „Ale z postele se vstává pravou! Rýsuje se podle pravítka a píše se podle pravopisu! Kdyby se psalo podle levopisu, to by to vypadalo!“ „Ale králem zvířat je lev, žádný prav!“ „Nech si ty svoje levity! Kdo vítězí? Pravda! A co ti říká právo, pravidla, opravy…“ „Nezapomeň na popravy! Zatímco taková poleva je velice užitečná věc. A vůbec, nebýt mne, neuplatnila by ses ani jako noha od šifonéru!“ „A to mi říkáš ty, kterou si všichni pletou s protézou?! Samozřejmě že důležitější jsem já!“ „Já!“ „Já!“ Když se nohy začaly zlostně okopávat, okřikla je hlava: „Nejdůležitější, dámy, je to, co je mezi vámi!“
Styl psaní Jiřího Žáčka jsem si oblíbila. A proč je keš In vino veritas? Když nelítám v kopcích nebo někde v lese, na kole nebo vysokohorským plese, houpu se v hamace ...s vínečkem při ruce. Vždy u mě najdete knížečku na čtení, ...tak a teď hledejte, tentokrát v keši tužka není. :-)
