Keš obsahuje jako každý letterbox razítko, které si můžete orazit do svých osobních deníků. Pro její nalezení není potřeba cokoliv luštit, keš se nachází na udaných souřadnicích a je vybavena zámkem s kódem 012. (důvodem pro umístění zámku je pouze mizerná soudržnost schránky po rekonstrukci)
+ 
= 
Jan Nepomucký se narodil v Pomuku poblíž Plzně kolem roku 1345 jako syn soudce, dle některých historiků se jednalo o starostu Pomuku. První vzdělání se mu dostalo v blízkém cisterciáckém klášteře, následně studoval na pražské Karlově univerzitě. Od roku 1370 vyhotovoval a podepisoval úřední listiny jako veřejný notář v kanceláři pražského arcibiskupa. V roce 1380 přijal kněžské svěcení a z generálního vikariátu odešel působit jako farář kostela sv. Havla na Starém městě. V letech 1382-1387 studoval práva na univerzitě v Padově a dosáhl tam doktorátu. Po návratu do Prahy se stal kanovníkem kostela sv. Egidia (Jiljí) a později i vyšehradské kapituly.
V té době se zhoršoval vztah mezi králem Václavem IV a pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. Zatímco první jmenovaný porušoval křesťanské zásady i církevní předpisy, Jan z Jenštejna byl horlivý a církvi oddaný, usiloval odstraňovat právní nedostatky a bylo-li třeba, vystupoval i proti králi. Kvůli tomu jej opouštěli někteří spolupracovníci, místo kterých jmenovával jiné. V září 1389 po odchodu generálního vikáře Kuneše z Třebovle jmenoval Jana z Pomuku (příjmení Nepomucký vzniklo chybným čtením latinského DE POMUK jako NEPOMUK).
Václav IV se snažil omezit arcibiskupovu moc zřízením nového biskupství, které se snažil prosadit v Římě. Za sídlo budoucího biskupství si vybral benediktinský klášter v Kladrubech, který chtěl s blížící se smrtí opata Racka zrušit, aby jeho majetek finančně zajistil nové biskupství. Jenže když z kraje roku 1393 opat zemřel, král se to nedozvěděl a mniši si pospíšili se zvolením opata nového. Arcibiskup ohlásil čas pro vznesení možných námitek, žádné nebyly, a tak 10.března generální vikář (Jan z Pomuku) nového opata jmenoval.
Když se to král dozvěděl, zuřil. Následující události zapříčinily, že král nařídil zatknutí čtyřech nejbližších spolupracovníků arcibiskupa a začal je vyslýchat. Dva z nich nakonec propustil, zbylí byli nataženi na skřipec a páleni loučemi na bocích. Zuřící král se soustředil na mučení Jana, kterému osobně loučí propálil bok. Od Jana se chtěl dozvědět více věcí, údajně i to, z čeho se u něj zpovídala jeho manželka. Za své mlčení zaplatil Jan životem. Na následky mučení zemřel ještě před tím, než bylo jeho tělo 20.března vhozeno do Vltavy. Na hladinu vyplavalo 17.dubna, kdy ho v řece spatřili rybáři s pěti světly, hvězdám podobnými, kolem hlavy.
Na pravém břehu řeky Mohelky uprostřed dnešního nájezdu na Liberec stával starobylý Rádelský mlýn. První zmínka o mlýnu pochází z roku 1566, zmizel někdy po roce 1953. Více informací o mlýnu je k nalezení na vodnimlyny.cz.
V roce 1778 zřídil poblíž Rádelského mlýna mlynář Gürtler sochu svatého Jana Nepomuckého. Svatý Jan je totiž patronem cestování, poutníků, šťastného návratu (proto jsou jeho sochy umístěny většinou na rozcestích a na mostech), ale i mlynářů.
Po nějakých sedmdesáti letech (a několika změnách nájemníků mlýna) koupil mlýn majitel sousední papírny Florian Schütz pro svého syna Franze. O tom se říká, že se obklopil hordou mladých mužů náležejících do vyšších kruhů, kteří si dovolili nejdivočejší kousky proti dobrým mravům a pořádku. 29.května 1853 (o rádelské církevní slavnosti) se pod vlivem alkoholu nechali svést k tomu, aby nedaleko stojícímu pomníku svatého Jana dali na krk koňský chomout a za všeobecného veselí a posmívání mu strčili do pusy láhev od kořalky a pokřikovali, aby se napil a udělal nějaký zázrak. Když se nic nestalo, vykřikl Franz Schütz: "Ten chlap mi nestojí ani za láhev piva." Neboť to bylo v neděli odpoledne a mnoho lidí šlo do Rádla na slavnosti, sešlo se během chvíle mnoho svědků. Následovalo udání, násilníci byli po celé měsíce ve vyšetřovacím vězení v Liberci. Při soudním jednání 3.března 1854 dostali Ignáz Schütz, Kajetan Hübner, Anton Bajer, Leopold Wagner a Ferdinand Weiss tresty ve výši od 3 do 5 měsíců, po jehož odpykání odešli všichni do Severní Ameriky. Nejednalo se o nic výjimečného, dle Rychnovské farní kroniky odešlo toho roku do Ameriky či Polska 15 lidí, další rok dokonce 35.
3.července 1853 se konala velká rekonciliační slavnost zhanobené sochy okresním vikářem P. Gahlerem. Od roku 1854 sem následně každý rok chodilo procesí lidí až od kaple v Rádle.
Po návratu byl život výše zmíněných sledován kronikáři, konkrétně se v jedné z kronik můžeme dočíst následující:
Dne 12. srpna 1864 zemřel ve 31. roce svobodný syn papírenského mlynáře Franz Schütz Byl jedním z té čisté společnosti, která o posvícení v Rádle roku 1853 znectila sochu sv.Jana Nepomuckého u rádelského mlýna . U příležitosti této události budiž zmíněno, jakým způsobem zmíněné provinilce potrestal Bůh. jenž posměch sobě a svým svatým nenechá nepotrestány,
Leopold Wagner se po určitém čase vrátil z Ameriky zpět, pokračoval tady v pustém životě a zemřel ve „Fockenmühle“{Fockově mlýně} 16. prosince 1858, svobodný ve věku 28 let na plicní souchotiny
Kajetan Hübner , nejhorší ze všech, onemocněl začátkem března 1862 na černé neštovice v době, kdy široko daleko o takové nemoci nebylo slyšet a zemřel, aniž by zavolal duchovního a smířil se s Bohem 26. března ve věku 36 let. Ze strachu z nakažení doprovázelo ho ke hrobu jen několik lidí.. Zanechal velkou zásobu špatných, náboženství nepřátelských knih , o jejich zničení usiloval, ovšem bezvýsledně, rychnovský farní úřad u jabloneckého okresního úřadu.
Franz Schütz prodělal velkou část svého jmění v Americe takže po svém návratu musel t prodat jemu patřící rádelský mlýn, načež v něm žil jako pachtýř a marně se snažil o řádnou svatbu. Před smrtí ale nechal zavolat faráře, prosil o prominutí rouhačského činu a přijal s pokorou a zkroušeností svátosti umírajících.
Anton Bayer odešel z Rádla na liberecko, pronajal si tam mlýn , zakrátko ale zbankrotoval. Jeho manželka ho opustila pro špatné zacházení. Další není známo
Ignaz Schütz převzal po svém sňatku otcovský papírenský mlýn , ten shořel r. 1864. Stejný osud potkal přádelnu, postavenou na místě papírenského mlýna. Také Schützova stodola se stala kořistí plamenů. Jeho stav jmění se tenčil a tak přenechal všechen svůj majetek své ženě . Jeho syn zemřel na následky kousnutí psem na strach před vodou
Ferdinand Weiß žil jako lékař v Jablonci Pisateli není známo.jak a kdy ho stihl Boží trest Dej Bůh, aby pravou lítostí a pokáním ho od sebe odvrátil.
Ale zpět k samotné soše - po tomto incidentu se zvažovalo o přemístění sochy, aby tak mohlo dojít k očištění zneuctěné sochy. Biskup vydal také pastýřský list, který byl předčítán nejen v rádelském a rychnovském kostele, ale také ve Vratislavicích, Rýnovicích, jablonci, Hodkovicích, Jeřmanicích, Dlouhých Mostech a Rochlicích a nařídil vést z kostelů k soše procesí k usmíření, aby masy nepřepadly zlořečený mlýn a dočista jej nezbouraly. Socha nakonec přenesena nebyla, pouze k ní každoročně vycházela prosebná procesí. V roce 1910 byl ještě Nepomuk opraven a opatřen nápisem A.D 1778. Stál tak ve svahu nad říčkou ještě řadu let, přežil i výměnu obyvatel po 2. sv. válce a přihlížel bourání mlýna i stavbu nové silnice. Pak se ztratil a nebylo známo, kde se nachází. Marku Řeháčkovi se v roce 2015 ale ozval rádelský patriot Zdeněk Košek s tím, že (v krátkosti) jeho nejstarší bratr Ladislav, železničář, šel po jedné službě v Hodkovicích domů zkratkou na Rádlo kolem místa, kde bývala socha sv. Jana a kde už asi rok nestála. V příkopu u silnice pod skálou nalezl poškozené torzo a ulomenou hlavu. Chtěl zachránit co se dá a odnesl aspoň ulomenou hlavu s tím, zda by s ní bratr něco nesvedl. Ten si šel místo nálezu prohlédnout a s kamarádem jí odvezli celou. Učinili rekonstrukci pomocí v té době dostupných materiálů a sochu umístili na své zahradě u č.p. 169. V osmdesátých letech se přestěhovali do č.p.85 a sochu si vzali sebou. TAM STOJÍ DODNES! 
Kapitola o hledání sochy Nepomuka v knize Rádlo - putování krajinou inspirovalo zakladatele keše natolik, že se sám vydal na průzkum. Auto nechal u závory před Wallerovou kaplí a vydal se otáčkou po staré silnici. Ta je až po odbočku cesty k Rádelskému nádraží vybagrovaná, v dalších pár metrech se asfalt ztrácí pod trávou a silnici připomíná hlavně pozůstatek svodidel po pravé straně. Za otáčkou pokračuje do kopečka (souběžně s novou silnicí postavenou v letech 1972-1973 na místě té staré) svodidly osazená asfaltka novější. Zhruba po čtvrt kilometru došel na plácek, kde si člověk dovede představit co by zde mohlo být a co zde pravděpodobně být mělo. Dá se očekávat, že stejně jako ze staré silnice z Hodkovic se stala pěšo-cyklostezka do Jeřmanic, měla taková stezka vzniknout i k Rádelskému mlýnu z východní strany. A že by to byla zajímavá cesta. Začínat by mohla třeba na Rádle, kolem křížku a pod viaduktem k papírně; kolem Wallerovy kaple by se došlo na tento plácek, kde by po levé straně stál bufet (coby náhrada za roku 1972 zbořenou hospodu u Medvídka, která stála vedle Rádelského mlýna a musela ustoupit stavbě nové silnice na Jablonec), vpravo zásobovací auto, lavičky se stoly a vprostřed by tomu vévodila dvěstě let stará socha sv. Jana Nepomuckého.
Za pláckem se asfalt ztrácí, ovšem na pěšince odbočující nahoru je vidět, že v menší vzdálenosti ke svodidlům jsou obrubníky. Pravděpodobně zde měl pokračovat chodník, či užší asfaltová cyklostezka. Svodidla však končí prudkým srázem a dalších dvěstě metrů není nic. Teprve pod mostem silnice od Liberce je chodník, který se mění ve schody s bočnicemi pro kočárky a kola a ústí na cyklostezce z Hodkovic do Jeřmanic. Otázkou je, proč těch posledních dvěstě metrů nebylo dostavěno, zvlášť když už byl postaven z obou stran takový kus a pravděpodobně právě kvůli plánu této stezky se na Liberec najíždí od Jablonce vlevo, nikoliv vpravo (aby cykostezka nevedla skrz silnici). Dnes je to jedno, neboť v roce 2020 čeká křižovatku přestavba, po které už dostavba nebude možná rozhodně. Poslední archivní mapy na kterých je socha zobrazena jsou z roku 1949, nicméně na mapách z roku 1955 a 1957 nejsou zobrazeny ani dodnes stojící Wallerova či Schlenzova kaple.
Zakladatel keše se vydal na průzkum do lesa, kde po chvilce však nachází další zajímavou věc pod vrcholkem zdejší nejvyšší skalky. Kámen, který je očividně podepřen různými placáky zespoda, z boku, i zezadu. Je to náhodná hříčka přírody? Zakrytý vchod do tajné jeskyně? Nebo kamenná lavička pro milence?
Pravdou je, že pokud bychom prořezali náletové dřeviny, byl by přímo z kamene výhled na dnešní křižovatku, tehdejší hospodu a mlýn.
Jelikož na této straně silnice už nic zajímavého nenašel, vydal se ještě na stranu protější. kde za řekou stávala jakási novodobá chaloupka. Na letecké mapě z padesátých let dvacátého století ještě není - dá se očekávat, že byla tedy postavena až poté. Naposledy je střecha vidět na letecké mapě z roku 2004.
Do dnešních dnů zůstala dřevěná lávka, původní autor této keše prohledal i tato místa dost důkladně, ale k nalezení ani náznaku pozůstatků sochy Nepomuka to nevedlo.
Po převzetí této keše do své péče jsem dlouho zvažoval, jak keši přidat něco svého do vínku. Měl jsem ohromné štěstí, protože jsem v knihkupectví při hledání dárku k mým narozeninám narazil na knihu Marka Řeháčka a Jana Pikouse "Obrázky z Rádla", kde je velká otázka hledání sochy VYŘEŠENA! Nejskvělejší zprávou je, že socha přežila nepřízeň osudu tohoto místa!
Popisy fotografií:
1, Rádelský mlýn začátkem 20.století
2, Aktuální pohled na křižovatku, která nese název po mlýnu
3, Letecký pohled na křižovatku v padesátých letech dvacátého století
4, Hospoda u Medvídka padla za oběť nové silnici roku 1972
5, Podivný kámen pod vrcholem skály
6, Stará dřevěná lávka k bývalému domu č.39
7, Dům č.39 se po stavbě nové silnice roku 1972 ocitl za vodou
Zámek - 0 - 1 - 2 !!!