Oslavy keltského Lughnasadu se konaly ve dnech od 1. srpna a obvykle trvaly několik dní. Zvyklosti tohoto svátku přešly částečně do dožínkových slavností. Lughnasad byl původně svátkem oslavujícím úspěšnou sklizeň, byl vyjádřením vděčnosti bohům zodpovědným za ochranu kmene a za úrodu.
Během oslav Lughnasadu se obvykle uzavíraly sňatky, pořádaly různé lidové veselice, závody a soutěže či sportovní klání. Během těchto oslav byly zakázány jakékoli projevy nevraživosti, násilí a také vymáhání dluhů.
Během shromáždění lidu, pořádaných obvykle na nějakém posvátném vrchu, či významné mohyly, byla uctívána Matka země v některé ze svých podob (nejčastěji jako bohyně Danu) a především jeden z nejznámějších a nejoblíbenějších keltských bohů Lug, po němž nese jméno i tento svátek. Lug byl bohem moudrosti a všech umění, patron řemeslníků i válečníků, mocný kouzelník nadaný neobyčejnými intelektuálními schopnostmi a vůbec jeden z "nejuniverzálnějších" keltských bohů. Zobrazován byl zpravidla jako mladý muž ušlechtilých rysů s velkým oštěpem a doprovázen havrany, symboly moudrosti a proroctví. Lugovo jméno nese mnoho evropských měst: ve Francii Lyon (který prý Lug sám založil), Loudun a Laon, v Belgii Leuven, v Holandsku Leyden a v Polsku Legnica. U nás na Lugovo město aspirují nejspíše Louny, které nesou slovní základ této sympatické postavy keltské mytologie.
Někde se doposud dochovaly některé zvyky původního dožínkového obřadu, který lze zrekonstruovat asi takto: Při východu slunce prvního dne Lughnasadu odsekl slavnostně jeden z druidů několik klasů obilí z první úrody. Ty položil na kámen a vyřkl zaklínací formuli (šlo patrně o díkůvzdání bohům). Poté se zrno z těchto klasů umlelo, zpracovalo na těsto z něhož se vytvarovala placka. Ta se pak upekla na ohni, který byl rozdělán pouze z větví jeřábu. Upečená placka se po drobtech rozdala všem účastníkům oslavy.
V keltské společnosti byl považován za jeden z nejhorších trestů vyloučení z náboženských obřadů. Teprve při popisu např. tohoto rituálu je vidět, že šlo opravdu o tehdy velmi tvrdý trest. Vyloučení z náboženských obřadů znamenalo ztrátu přízně i ochrany bohů a také praktické vyloučení ze společnosti.
Také keltský král prováděl při Lughnasadu obřad, při němž vyjadřoval úctu a vděk bohům. Vše se odehrávalo opět na některém z posvátných vrchů. Král stojící na vrchu obrátil hlavu vzhůru ke slunci a svazkem klasů z nové úrody opsal nad hlavou tři kruhy ve směru hodinových ručiček Různé podoby lidových veselic při dožínkách svědčí o rozmanitosti zvyků při oslavách Lughnasadu v různých krajích. Často se na konci žní vytvaroval poslední snop do tvaru lidské postavy. Podle toho, jaká byla úroda, dostal podobu panny nebo babizny ("cailleach"). Poslední vůz, vezoucí obilí z polí bylo zvykem ozdobit květinami. Obvykle se zvolil "pán žní" a "královna žní", kteří jej doprovázeli a dohlíželi na to aby se dostalo obilí suché pod střechu. Ostatní se symbolicky snažili obilí pokropit vodou. Poslední dožínkový snop bývalo také zvykem po celý rok ponechat na nějakém významném místě, někdy se však obřadně pálil nebo zaorával do půdy, či přidán do krmiva pro nějaký obzvlášť ceněný kus dobytka. Věřilo se, že v tomto snopu je zakletá síla plodnosti a růstu.
Tradičním jídlem o Lughnasadu byl ovesný koláč, o který bylo nutno se podělit s přáteli. Pečení tohoto koláče je spjato s původním zvykem uctívání smrti "Zeleného muže" (John Barleycorn, Ječmínek), který symbolizoval vegetační cyklus. Ten se každý rok symbolicky o žních obětoval, aby mohl vzejít život další.
O tom, jak se nevyplácí nedodržovat tradice a opomíjet slavnost Lughnasadu, vypovídá i jedna středověká báseň:
Za zanedbání přichází
holá hlava, ochablost, brzké šediny,
králové bez důvtipu a radosti,
bez pohostinství a pravdy.
Dožínky
Dožínky je slavnost na ukončení žní. Příprava začínala týden před dožínkami, kdy začínala děvčata plést ohromný věnec z klasů obilí. Do věnce se zaplétalo ovoce, cukrovinky a koláče. S věncem doprovázely poslední vůz (zvaný baba), směřující z pole do dvora. Věnec nesla obyčejně nejhezčí a hlavně nejvýřečnější žnečka. Ostatní nesly ověnčené hrábě. Součástí průvodu byly i oblíbené živé snopy. Většinou je představovali dva mládenci a dvě děvčata. Na svůj oděv našili vrstvy slámy a na hlavu si upletli jednoduchý věnec s obilí. Před vraty hospodářství se povoz s průvodem zastavil a žnečka nesoucí dožínkový věnec popřála hospodáři za dobrou úrodu.
Po žních a obžínkách následovalo mlácení obilí pomocí cepů. Pytlík vymláceného zrní se nechávalo po celou zimu na další setí. Věřilo se, že poslední plod v sobě skrývá magickou sílu a moc země, která se projeví při novém setí.
Křesťanství slavnost dožínek nepřijalo do kalendáře, nicméně se prastaré tradici nemohlo úplně bránit a někde se dodnes slaví i v křesťanských kostelích, Datum bývá stanoveno na určitou neděli. Místo rituálního uvolnění a očištění nové sklizně nastoupilo požehnání a místo oběti se konala jakási prezentace plodin.
Ve 20. století využila svátek nacistická i komunistická propaganda: v Německu se stal od roku 1934 státním svátkem a u nás byly dožínky po roce 1948 zařazeny mezi tzv. socialistické slavnosti. Vykládaly se jako oslava úspěšné lidské práce, pořádala je zemědělská družstva nebo i kraje a bývaly spojeny s kulturním programem.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zvu vás na společné setkání od 20:00 do 20:30 při oficiálním plnění svazujících pravidel. Poté bude následovat volná zábava oslav tohoto svátku do ranních hodin druhého dne. Logbook bude na místě do 8:00.
Kdy: 12.8.2017 v 20:00
Do kdy: 13.8.2017, 8:00
Kde: Úvodní souřadnice, křížek pod lázněmi
Co sebou: Svíci, lucernu, louč. Výbavu na přečkání noci. Dobrou náladu.
Místo nabízí dobré podmínky pro stanování, tak i spaní pod hvězdami.
Ohniště na opékání, vaření čaje, či jiných pochutin.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------