Tato keš má za úkol ukázat jednu z několika usedlostí v Praze
NA ÚVODNÍCH SOUŘADNICÍCH JAKO OBVYKLE KEŠ NENÍ
KOLCAVKA V husitských bouřích na tvrzi podvinských vladyků vznikla, hospodářská usedlost později označována jako Kolčavka. Nejstarší zpráva sahá do 18. století, kdy vlastnil usedlost s vinicí hrabě Milesi, markrabě Savonský. Další majitelka je hraběnka Leopoldina Příchovská. Je jednou z mecenášek 44 kapliček podél poutní cesty do Staré Boleslavi, kterou v roce 1674 nechali postavit jezuité. Od Leopoldiny Příchovské získal Kolčavku francouzský šlechtic Doujand d´Houllier. Od něho ji koupil koncem 18. století učenec dr. František Möser. V 19. století je vystřídal svobodný pán Václav Ubelli ze Siegburgu, který Kolčavku přestavěl. Kolčavka se stala šlechtickým sídlem. Velkorysou přestavbou Ubelli změnil Kolčavku k nepoznání, stále jí ale chyběl punc skutečného honosného šlechtického sídla. Když Ubelli poznal, že není v jeho silách dokončit přestavbu. Prodal vinici s usedlostí hraběti Deymovi. Ten dokončil přestavbu budovy a letohrad přestavěl v zámeček. Ze zahrady zřídil zámecký park. Další vlastník, který Kolčavku po Deymovi získal, byl anglický generál Thomas of Brady. Ten přebudoval zámecký park a tok Rokytky v anglický park. V něm nechal postavit drobné altánky, tok Rokytky upravil do několika ramen, která protékala malými jezírky a tůněmi, ta byla nepřímým důvodem zkázy Kolčavky. V jedné tůni se nešťastnou náhodou utopili dva malí Bradovi chlapci. Po tomto neštěstí se generál Brady odstěhoval z Kolčavky a prodal ji prvému náhodnému kupci. Tak získali Kolčavku Krištof a Vilém z Lilienfeldu, ti neměli porozumění pro krásu krajiny a neuměli ani ohodnotit vysokou kvalitu vína z kolčavecké vinice. Kolčavka pod jejich rukama pustla. Ve třicátých letech 19. století koupil zbědovanou Kolčavku zámožný pražský měšťan Hlasivec, který vlastnil karlínský zájezdní hostinec „U města Petrohradu“, výsadní krčmu na Proseku a dům s pekárnou na Židovské zahradě v Praze. Hlasivec začal Kolčavku zvelebovat. Nejstarší dcera Hlasivcova, Ludmila, byla v jarém věku zasnoubena, mladému profesoru, bývalému vychovateli v šlechtických rodinách PhDr. Františku Čuprovi. Mladý František Čupr, ještě jako student byl hercem, režisérem, nápovědou, kulisákem, hudebníkem, zpěvákem a autorem většiny představení. V dobách známosti s Ludmilou Hlasivcovou všechen svůj čas věnoval cestám do Podviní na Kolčavku, kde s Ludmilou v komnatách a parkových zákoutích prožívali nejkrásnější chvíle svého štěstí. Společně se svými rodiči již připravovali svatbu. Ale v přípravách je zastihl státní krach a Hlasivec přišel o všechen svůj majetek. Následkem toho čekala Kolčavku dražba. Tehdy se sjednávaly zásnuby podle vzájemného majetku a sňatkem se měl majetek rozmnožovat. Proto se Hlasivcovi smířili s myšlenkou, že mimo finanční a majetkovou ztrátu budou postiženi i neprovdáním své dcery Ludmily. Ale dr. Čupr od svého sňatku nemínil ustoupit, jeho láska přehlušila vidinu finanční ztráty i Kolčavky, na kterou nyní čekala dražba. Roku 1852 vydal dr. Čupr v nakladatelství Karla Andrea „Elementární čítanku českého jazyka pro německé školy“. Za čítanku obdržel náležitý honorář. Poprvé ve svém životě měl pohromadě tolik peněz. Zamířil na dražbu, složil jistinu a získal Kolčavku i s Ludmilou. Svatby Františka Čupra s Ludmilou Hlasivcovou se mezi mnohými studenty a akademickými hosty zúčastnil i Josef Jiří Kolár (*9.2.1812 - +31.1. 1896), herec romantického stylu. Při Čuprově svatbě Kolár využil tajemný příběh, který kdysi vyslechl a vyprávěl jej hostům . Smyšlený děj zasadil do kolčaveckého zámku, v jehož místnostech se prý zjevuje zakletá panna.. Po svatební hostině, vyzval společnost k výpravě na půdu Kolčavky, kde se prý projevují tajemné síly. Společnost, rozjařená vínem, se s veselím vydala na půdu. Tam spatřili sklad dávno nepoužívaných věcí – od nábytku, až po odložené oblečení. Nic tajemného či dokonce strašidelného návštěvníky neohromilo. Vrátili se zpátky. Po večeři jedna z vypomáhajících mladých kuchařinek, požádala kuchařku, že by se také chtěla podívat na půdu, aby viděla, čemu se společnost tak podivovala. Kuchařka jí řekla, ať tedy jde a brzy se vrátí. Dívka došla až k zákoutí, kde byl uložen již pozapomenutý depositář divadelních potřeb a oblečení z dob, kdy Kolčavku vlastnila hrabata Milesimo a Leopolda Příchovská, kdy se tu hrávalo divadlo. Kuchařinka otevřela jednu skříň a udivila ji nádhera neobvyklého oblečení. Svíčku položila na podlahu a okouzlena pohádkovou nádherou šatů, si je zkoušela na sebe. Kuchařka postrádala mladou pomocnici a šla pro ní na půdu. Procházela rozlehlou půdu a nikde dívku neviděla. Dívka se bála, že ji kuchařka přistihne při manipulaci s garderóbou a bude zle. Proto honem poházené šaty vhodila do skříně (zapálenou svíčku zapomněla na podlaze) a sama se také do skříně. Kuchařka ji hledala a pojednou viděla v zákoutí zkomírající plamínek svíčky. Šla tím směrem. Dívka neudržela dvířka, skříň se otevřela a v ní se kuchařčiným očím zjevila tajemná bytost ve starodávném oblečení, která ve spodním osvětlení svíčkou vypadala tajemně. Vykřikla, obrátila se a s kvílením seběhla s půdy do jídelny a zděšeně vyprávěla, že na půdě je jakési zjevení. Svatebčané to považovali za nastrojenou taškařici, a ti nejrozkuráženější se rozhodli, že se tam vypraví. To byla příležitost pro Kolára, ač netušil, co mohlo být příčinou té záhady. Půjde raději sám zjistit co se tam odehrává, že má s duchy již zkušenosti. Šel téměř najisto. Našel dívku již odstrojenou z té maškary, která se chtěla již vrátit do jídelny. Na dotaz co že tam dělá, mu řekla, že si chtěla jen vyzkoušet ty pohádkové šaty. Navrhl jí, ať se znovu do nich oblékne a poradil jí co dělat, až sem přivede ostatní svatebčany. Když se chtějí bát, tak ať se bojí. A nechal jí tam i se svojí svíčkou, aby na tu taškařici bylo lépe vidět. Kolár se vrátil do jídelny k hostům. Řekl jim, že na půdě sice není nic, čeho by se mohli obávat, ale že se blíží půlnoc a to tajemné síly dostávají neobvyklou moc. Vyzval je, kdo si na to troufá, ať s ním na půdu jde. Nikdo se nechtěl nepřihlásit, aby nebyl považován za bázlivce. Tak se přihlásili všichni přítomní. Protože po schodech mohli jít jen dva vedle sebe, seřadil je Kolár sám. Muži byli galantní a dali ženám přednost. Prvá dvojice se svíčkou v ruce vystoupila na poslední schody, opatrně se rozhlížela, ale zadní dvojice je nedočkavě postrkovaly kupředu. Šli tedy dál, až v dáli viděli hořící svíčky. A za nimi...!!! Otevřely se dveře skříně a vystoupila zespodu podivně osvětlovaná „zakletá“ panna. Hrůzou vykřikly a prchaly zpět ke schodům, odkud už přicházely další dvojice. Přes ně přepadaly a za chvíli se pod schody zmítali všichni v jednom houfu. Dívka, která předváděla ono zjevení se mezitím vrátila k ostatním, kteří ji v tom zmatku vůbec nepostřehli. Po chvíli je Kolár uklidnil, řekl jim, že teď, když už půlnoc minula, se tam mohou jít znovu podívat. Vezmou si z jídelny svícny, aby si na všechno důkladně posvítili. Nikomu se ale nechtělo, protože stále byli plni tajemného, či spíše strašidelného dojmu. Kolár řekl, že se tedy půjde napřed sám podívat a když se za čtvrt hodiny nevrátí, ať mu přijdou muži na pomoc. Slíbili. Kolár šel, urovnal rozházené ošacení, aby nic nepřipomínalo okamžiky hrůzy a šel pro ostatní. Váhavě, ale přece všichni se šli, vybaveni důkladným světlem, na půdu podívat. Prošli místnost po místnosti, z dálky si do všech koutů posvítili, ale nic je už nevystrašilo. Kolár je uklidnil, že zjevení se již nemůže objevit, protože půlnoc již minula a vypršela jeho hodina. A tak Kolčavce přičiněním Kolára bylo přisouzeno, že se na půdě zjevuje duch dávné obyvatelky. A to se snad traduje dodnes. Dr. Čupr zařizoval Kolčavku jako útulný domov pro svou ženu, ale i jako pracovnu a společenské centrum tehdejší vlastenecké kulturní společnosti. Scházeli se tu literáti, dramatici, herci, hudebníci. Místnosti byly zařízeny dost nákladně: obrazy, koberce, nábytek, keramika, sklo. Byl zde velký sál a knihovna v prvním patře, k němuž náležel balkon, nesený čtyřmi velkými kamennými sloupy. Do prvního patra se šlo po širokých, dubových schodech. Strop nad sálem byl držen mohutným dubovým sloupem, pod stropem veliký šestiramenný lustr masivně postříbřený, zařízený na olejové světlo. Průčelní stěnu sálu krášlil vysoký vlašský krb z červeného hlazeného mramoru Byl tam i velký hrací stroj. Vynikající ozdobou pokojů byla kamna empírového slohu značka ve vnitřku dokazuje, že byla českým výrobkem. Zachovala se jen dvoje, jedny zakoupilo Uměleckoprůmyslové muzeum. Dr. František Čupr byl profesorem češtiny na pražském Akademickém gymnáziu a přednášel i na univerzitě. Po té co odmítl přednášet německy, musel odejít a založil vlastní soukromou školu. Byla to prvá soukromá škola na našem území. Podal si žádost k Zemskému úřadu o povolení zřízení soukromého učiliště a 15. prosince 1853 dostal kladnou odpověď. Po získání povolení začal dr. Čupr sestavovat profesorský sbor a upravovat prostory. Vyčlenil pozemky pro školní pole, přestavěl vnitřní prostory a uspořádal místnosti na učebny, dílny a ostatní pracoviště. Vznikl i studentský internát s kuchyní Když byla zřízena v Táboře Zemská vyšší hospodářská škola, jako státní zřízení měla více možností než soukromé učiliště na Kolčavce a tak dr. Čupr se musel ukončit vyučování. Poslední semestr učiliště na Kolčavce probíhal ve školním roce 1870-71. Manželka Ludmila, Dr. Čupra onemocněla a její zdravotní stav se zhoršoval a v prosinci 1877 zemřela. Pohřbena je na Proseku. Když byly zahájeny stavební práce na vybudování železničních náspů vzala za své krása kolčaveckých zahrad a parků. Násep rozčlenil toto území a usedlost Kolčavka, oddělena od svého přírodního zázemí se topila v hloubce terénu pod vysokými železničními náspy. Budova Kolčavky je vysoká 14,5 metrů, ale železniční koleje nad ní vedou ještě o 15 metrů výše. Staveniště obsadili „ajznboňáci“ a jiní dělníci. Pronikli do samé Kolčavky. Tam, kde býval studentský „traktýř“, usadil se kantinský, a za stoly, kde se studenti a profesoři stravovali, řádila rozjařená ajzboňácká chasa, která dovedla peníze vydělat, ale také utratit. V přízemí hlavního traktu se ubytovali inženýři, tam bývalo také výplatní okno. Dřívější studentské byty obsadili dělníci se svými „partafíry“. Lidstva přibývalo, a dělníci obsadili kdejaký kout a tábořili i v improvizovaných barácích. O tom, co se tu dělo, se vypravují celé legendy. Co peněz se vydělalo a co se jich utratilo. Večer si přivezli sud kořalky a k ránu byl prázdný. Nebylo divu, že ajzboňácká chasa nevycházela takřka z opojení a prováděla potom neslýchané kousky. Stavba skončila, dělníci odešli a zůstala jen zbědovaná Kolčavka, a zde v ústraní žil Dr. Čupr kde také zemřel 28. června 1882 a byl pohřben na starobylém hřbitově u kostela sv. Václava na Proseku. Kolčavku zdědil jeho syn, ing. Ladislav Čupr, který zde r. 1881 založil Továrnu na cementové výrobky. V jiné části byla sirkárna. Asi od roku 1882 byla na Kolčavce firma na minerální barvy a chemické preparáty paní Hofmanové, později výrobna pletacích strojů manželů Jarošových. Po válce výrobna likérů dr. B. Gruna, továrna na barvy a laky. Nyní je v budově čp. 69 firma PYROSERVIS zabývající se činností v oblasti požární ochrany a je zde i SOUKROMÉ HASIČSKÉ MUZEUM. V okolních budovách se nachází autoservis JÍŠA. V roce 2014 znovu obnoven pivovar Kolčavka. Nedaleko Kolčavky je zbytek železničního mostu přes Rokytku z roku 1875. Byl na odbočné trati Lysá na Labem – Praha Rakouské severozápadní dráhy spojující Berlín s Vídní. Cestou z Lysé n.L. stavěly vlaky u Prahy nejdříve ve Vysočanech, pak v Libni-Dolním nádraží (bylo nedaleko Palmovky) a jezdily přes Invalidovnu a Karlín do nádraží Praha – Těšnov. Trať byla zrušena v roce 1984
Kříž –N 50°06.479 E 014°28.839 Na ostrohu u trati umístil Zdeněk Ruffer v roce 1993 kříž z betonu a dřeva. Líbilo se mu pomyšlení, že i v Praze mohou být místa, která připomínají kopce a stráně s poutním symbolem. Za rok u kříže našel květiny. Lidé k němu začali chodit jako k památníčku leteckého bombardování na Vysočany v roce 1945. Kříž je postaven v kamenité trnité stráni mezi tratí od železničního uzlu v Libni k nádraží Praha-Vysočany a Čuprovou ulicí. Skulptura je dobře vidět od pivovaru Kolčavka, omezeně i z vlaků směřujících do Vysočan. Samotný přístup ke kříži je obtížný. Strmou strání lze vystoupat šikmo vlevo od železničního přemostění Čuprovy ulice.
JAK KE KEŠCE ?
1) Na úvodních souřadnicích N 50°06.541 E 014°28.984 je na vratech modrá cedulka s číslem = A
2) Na souřadnicích N 50°06.535 E 014°28.966 jsou vrata a na nich několik koulí počet velkých = B
3) přes Rokytku na souřadnicích N 50°06.530 E 014°28.997 je souvislá řada garáží jejich počet = C POZOR ! Jedna je zvlášť tu nepočítat
4) Na souřadnicích N 50°06.477 E 014°28.879 je podchod pod silnicí a v něm zářivková světla počet = D
A to je vše, teď už zbývá jen dosadit získaná čísla (jejich součet je 18) do vzorečku:
N 50°06.(B+B) (D+1) (A+B) E 014°28.C (D+D) A
Zdroj: https://praha9.cz/o-praze-9/historicke-okenko/liben/kolcavka
15.6.2017 kontrola - vše OK