Nastupuje jako pomocná úřednická síla v kanceláři notáře. O měsíc později však na vlastní žádost notářství opouští a nachází si nové místo. V březnu 1942 se hlásí jako pomocný dělník na železniční stanici Kostomlaty. S ohromnou chutí podbíjí kolejnice na trati Nymburk – Poříčany. Poté, co byl vybrán, aby dvakrát týdně šlapal drezínu traťmistrovi při kontrole trati, rozhodl se, že u dráhy zakotví definitivně. Již jako asistent traťmistra kontroloval semafory, po zaškolení na telegrafistu pracoval ve stanici Dobrovice. Od prosince 1943 nastupuje Bohumil Hrabal do kurzu výpravčích v Hradci Králové. Bohumil Hrabal se ,,proslavil“ i během kurzu, a to, když inspektor Chmelař dal otázku celé třídě, zda jde současný vjezd dvou vlaků. Hrabal se přihlásil a řekl: „Jde, ale musí se stát na peróně a dávat pozor, aby se vlaky nesrazily.“ A inspektor, aby líp slyšel, dal si ruku k uchu a optal se do hrobového ticha: „A kde jste to takhle dělali?“ A Hrabal řekl: Tam u nás v Dobrovicích. A tu inspektor vstal a až z Hradce hrozil té staničce: „Já jsem věděl, že se tam dělají voloviny! Ale tohle! Já si na ně setsakramentsky posvítím.“ Praktickou část předepsaných zkoušek skládal Hrabal v Kostomlatech 9. prosince 1944. Ovšem ještě předtím v kurzech propadl ve všech testech. Vždycky, když měl vyplnit úřední listinu nebo cokoliv podobného, čemu nepřikládal nikdy žádný význam, zkazil to. A tak v Kostomlatech, v té stanici, kde už pak měl sloužit sám, vedl Hrabal komisi k trati. Poklekl před kolejnici, když si předtím položil na zem kapesník, aby si neušpinil uniformu, pak přiložil ucho na kolejnici a řekl: „Vlak číslo 804 projel právě Kamenným Zbožím!“ Všichni byli zaraženi. Vyděšený inspektor se ho optal, ve kterých předpisech se to naučil. A Hrabal odpověděl, že to pochytil z amerických filmů s Gary Cooperem jako stopařem v hlavní úloze. A inspektor, který Hrabala zkoušel, usoudil, že z něho bude dobrý výpravčí, neboť je opatrný na uniformu. Zdá se však, že jako výpravčí se Hrabal osvědčil. Široko daleko proslul i tím, že odbavoval vlaky hvízdáním na prsty. Cestující projíždějící jeho stanicí předem stahovali okénka a vždy žasli. Sama smrt však vztáhla na Hrabala svoji studenou ruku bezprostředně před koncem války, kdy výpravčí sledoval všechny říšské vlaky, které jeho staničkou projížděly z východní fronty. „Partyzáni před mojí staničkou odmontovali koleje a stře sledovaný vlak, který ustupoval před Rudou armádou směrem na Západ, musel zastavit, ale měli s sebou náhradní díly, a tak za hodinu mi vjel do staničky ten vojenský transport, vystoupili dva SS – vojáci a nasadili mi na záda svoje parabely. Už už mě chtěli zastřelit, vzali mě s sebou na lokomotivu a vlak se rozjel a já jsem stál před velitelem vojáků, měl čepici zdobenou stříbrnou protěží, díval se na mne a já jsem stál se zdviženýma rukama a očima jsem prosil o soucit (ale velitel ostře sledovaného vlaku byl naštěstí Rakušan), ten komandant ten soucit se mnou měl, poručil pohybem brady a vlak zastavil a parabely se vzdálily od mých zad a já jsem se pak vracel do své stanice a poprvé mě zachránil soucit ten můj život. A tři měsíce předtím partyzáni vyhodili za mojí staničkou do povětří vlak s municí, otevřené hytláky, a já stál na perónu a viděl jsem a pak průvanem prožil ty detonace, těch patnáct vagónů vyletělo do nebes, a pak u mě v kanceláři eseswaffe a vyšetřování a revolvery na stole z telegrafu, a ti Němci mě nezastřelili, ještě druhý den si pro mne přijeli a pak mě pustili, měl jsem štěstí.“ Ano, Hrabal měl tehdy štěstí, neboť Němci ho měli v úmyslu poslat před stanný soud, ale pro všeobecný zmatek, který již na jaře 1945 vládl, k tomu nedošlo. Po skončení války v květnu 1945 Hrabal ještě sloužil dva měsíce na dráze, ale pak odešel do civilu. Nastupuje studijní dovolenou za účelem dokončení studií na právnické fakultě. V březnu 1946 je promován doktorem obojího práva na Karlově univerzitě. Paradoxně v dobrém vzpomínal nakonec Bohumil Hrabal na protektorát. Ne tak jako ti, kteří byli zavřeni a kterým padli příbuzní v boji a koncentrácích, ale vzpomínal na protektorát přes tu svoji uniformu výpravčího a když si vzpomenul na ten čas, celý se rozzářil.
Nádraží v Dobrovici v roce 1900
Náčelník stanice Dobrovice Alois Němeček, (ten, který choval holuby) vzpomínal: „Ano, tady Hrabal začínal. Asi tak v květnu 1944 si mne pozval na hradecké ředitelství inženýr Železný a povídá mi: „Poslouchaj, Němeček, my jim tam do Dobrovic pošlem na zaškolení pět aushilfarbeitrů.“ Já na to, jestli těch záškoláků není trochu moc, a on, že: „Podívají, přednosto, nutit jich nebudu, ale nějak tu válku študáci přečkat musejí.“ Jak jsem se dozvěděl později, byla to větší tajná akce, podnět k ní dal bývalý Spolek železničních úředníků, jak aspoň část naši mladé inteligence zachránit před nasazením do rajchu. Do Dobrovice přišel s Bohumilem Hrabalem také Karel Linhart, také on na časy v Dobrovici vzpomíná: „Říkali jsme mu Bogan a začínal jsem s ním v Dobrovici. Bylo nás pět, dost hodně na takovou staničku, a tak jsem se trošku nudili. Chudák Němeček nás sháněl po celém nádraží a my zatím mazali karty v odstavených vozech nebo poslouchali Bóganovy výplody. Pak nás mrzelo i to, bloumali jsme po nádraží a splašili někde kočku a vítězoslavně ji přinesli do kanceláře. Tam utekla, prskala, lítala po kanceláři, my za ní, no rámus, až se budova třásla. Do toho zmatku vstoupil nějaký pán a zajímal se, co děláme. „No zaškolujme se, copak nevidíte?“ – řekl mu Mašek. Pán se nadechl a takovým hrozebně laskavým hlasem se ptal po přednostovi. Když jsme řekli, že je asi přednosta v holubníku, tak strašivě zařval, vyletěl z kanceláře a za chvíli se vrátil s pobledlým přednostou. Bobin mu ještě řekl něco jako „Vítáme vás mezi námi, maestro“ a korunu tomu nasadil Houška vracející se z hospody s plnou náručí půllitrů, který začal ve dveřích povykovat: „Všechno pryč – pivo se nese!“ Stálo to inspektorskou zahrádku pana přednosty, i výpravčí měl zaražený postup...“
Zdroj : Oficiální stránky Dobrovice : Bohumil Hrabal v Dobrovici