O velkobítešském hrdelním právu, trvajícím od 13. či první poloviny 14. století do poloviny 18. století, bylo napsáno již mnoho a mnoho nadále zůstává ke zpracování. Z trestní agendy zůstalo zachováno pět úředních knih a 20 fasciklů aktového materiálu.3 Z tohoto množství pramenů byla publikována jen část.4 V nedávné době se pokročilo s poznáním hmotných dokladů bítešského hrdelního práva i bítešských katů.5 Výzkumu tišnovské šibenice totiž předcházel v roce 2013 průzkum šibenic ve Velké Bíteši. Ačkoli zde stávaly šibenice celkem dvě - starší sloužila asi do 80. let 16. století, načež ji nahradila podobná na druhé straně městského území - nezůstaly po nich v terénu žádné stopy. Osudným se pro obě stavby stal nejen zánik hrdelního soudu, ale zřejmě také jejich poloha při zemské silnici Brno-Jihlava. Asi na přelomu 18. a 19. století byly obě rozebrány a nejspíše posloužily pro výstavbu nové silnice. Přesto se jejich umístění podařilo lokalizovat, a to na základě porovnání dobových mapových vyobrazení a pozemkových parcel.
Podobný osud postihly v 19. století radniční prostory, kde zasedal hrdelní soud a kde se nacházelo vězení. Základy nepochybně pranýře, který stával poblíž jiho-východního rohu někdejší kašny, byly na náměstí odkryty na okamžik v roce 2014, avšak nebyly přesně zaměřeny. Jejich část ovšem zřejmě zůstala nadále zachována v zemi. Pranýř doplnila v roce 1714 socha sv. Jana Nepomuckého, postavená na ose mezi ním a vraty radnice. Tím byli odsouzenci, kteří byli vedeni k pranýři jakožto místu zbavující cti, vystaveni výzvě se modlit k patronu cti. Pranýř i šibenice bývali pracovištěm kata, kterého na plný úvazek zaměstnávalo město od poloviny 17. století. Jeho katovnou se stal okrajový domek na předměstí Za Kostelem (na dnešní Tišnovské ulici), ale ani tento se do dnešní doby nedochoval. A tak skutečně hmatatelné stopy bítešského hrdelního soudu spočívají v dochované písemné agendě.
Ať už obžalovaného z hrdelního zločinu přivedl před hrdelní soud ve Velké Bíteši některý z hlavních hříchů, v současné době vyznačovaných na budované tišnovské naučné stezce, nebo jen křivé zdánlivě důvodné nařčení, výsledek byl stejný. Na radnici se měl bez účasti veřejnosti za pomoci mučení doznat k vině. Ve venkovních prostorách byl nato veřejně vykonán trest. Na náměstí přivázání k pranýři bylo trestem zahanbujícím, vedoucím ke ztrátě cti. Zde se ocitli podvodníci, pomlouvači a povětrné ženy. Ostatní tresty se zřejmě konaly u šibenice či přímo na ní. Odsouzenec se stával hlavním aktérem krvavého divadla, který tím získával i svá privilegia. Jedním takovým bylo poslední přání, kterým asi zpravidla bývalo jídlo a pití, aby svou roli odehrál pokud možno s omámeným vědomím.
Pozůstatky více než čtyři století trvajícího hrdelního soudu ve Velké Bíteši představují vývojovou etapu trestního práva. Etapu, kterou začal vrcholný středověk a kterou ukončilo ve druhé polovině 18. století osvícenství. Na začátku stojí překonání ordálů, tedy iracionálních důkazních prostředků, ve kterých se měla projevit boží vůle. Býval to zpravidla ordál vody, kdy byl podezřelý hozen do vody a pokud se potopil, byl vinen; nebo ordál železa, tedy zejména přísaha na rozžhavené železo. Ordály zrušila na lateránském koncilu v roce 1215 církev, která byla přece jen ovlivněna racionálními tradicemi římské právní kultury. Na druhé straně pomyslené časové osy bylo překonáno mučení, které zakázal císař Josef II. ve vydaném Všeobecném zákoníku o zločinech a trestech. V té době byly moderní trestněprávní zásady průlomově formulovány ve Francii v Prohlášení práv člověka a občana, a to následující: 1) zákon je stejný pro všechny, 2) zákon stíhá pouze činy nebezpečné pro společnost, 3) trestní právo musí spočívat na zásadě „není zločinu bez zákona“, 4) nikdo nemůže být obžalován ani potrestán jinak než podle zákona, 5) důkazní řízení musí spočívat na domněnce (presumpci) neviny. Tyto zásady se dále projevovaly v navazujících trestních a občanských zákonících. U nás takový Obecný občanský zákoník byl v platnosti v letech 1811–1950, v Rakousku platí dosud. Nové pojetí způsobilo, že soudní proces se stal veřejným, kdežto vykonání rozsudku se stalo neveřejným.
Keš
Na první pohled nemá vzhled keše se spravedlností nic společného. Ale přeci se jen něco najde: aby vyšla prvda boží na svět, je třeba otevřít ústa. A proto, abyste bezpečně uvolnili logbook, pomozte objektu otevřít ústa tím, že jej mírně stisknete ze stran. Za nic netahejte, logbook by se mohl roztrhnout. V keši není tužka!
Příjemný odlov na Spravedlnosti!