Vysílání Svobodná Evropa
Podle oficiálního zdroje SE se první vysílání v českém a slovenském jazyce uskutečnilo pod označením „Hlas svobodného Československa“ 18. 7. 1950 v 18:00 hod.
Podle materiálů StB bylo radiokomunikační kontrolní službou zachyceno vysílání hlásící se „Slyšíte vysílač národního výboru pro Svobodnou Evropu“ poprvé 4. 7. 1950.
Pokusné vysílání Radia Svobodná Evropa, které začalo v roce 1950 bylo provozované z malé krátkovlnné vysílačky umístěné na nákladním automobilu, který projížděl podél naší západní hranice.
Vysílač Svobodné Evropy vysílal půlhodinové relace z New Yorku pravidelně od 1. května 1951.
Rádio Svobodná Evropa založil v roce 1949 nevládní Národní výbor pro Svobodnou Evropu v USA. Jeho prvotním cílem bylo poskytnout pomoc představitelům exilu a osvobodit země ovládané komunistickým režimem. Stanice vytvářela exulantům možnost oslovit obyvatele v jejich domovině a zprostředkovat7 jim zkušenosti americké demokracie.
Prototypem posluchače měl být občan středoevropské, lidově - demokraticky spravované země, Moskvou řízené socialistické soustavy. První redakce byly ustaveny v New Yorku a Mnichově.
Vysílací antény RFE
Radioobrana
Vysílání západních zahraničních rozhlasových stanic v českém a slovenském jazyce bylo označeno jako prostředek ideologické diverze. Bezpečnostní složky tzv. lidově demokratických států postupovaly již od počátku padesátých let minulého století koordinovaně ve věci společného rušení proti tzv. nepřátelskému vysílání. Pro tuto činnost se ujalo označení „radioobrana“.
Politická situace v zemi vyžadovala postupnou separaci od objektivního proudu informací.
Obyvatelstvo mělo již své zkušenosti s podobnou2 aktivitou mocenských orgánů z období protektorátu Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mähren). Majitelé přijímačů museli nechat v servisu své radiopřijímače bezplatně „vykastrovat“ od příjmu krátkých vln a na každém aparátu musel být zavěšen varovný štítek upozorňující na zákaz poslechu zahraničního rozhlasu. V období 2. světové války to byly například stanice: Govorit Moskva, ici France, BBC calling a Over Sea calling (Boston).
Ve druhé polovině roku 1951 začala výstavba
uceleného systému radioobrany. Začal se realizovat projekt finančně velmi nákladný na znemožnění poslechu vybraných zahraničních stanic. Účinnost rušiček byla sice velká, ale natolik děravá, že nebyla s to zcela udržet informační monopol režimu a nikdy nebylo dosaženo úplného rušení a neslyšitelnosti (neposlouchatelnosti) zahraničních stanic.
První rušící jednotky pracovaly na střediscích v Karlových Varech, Přešticích, Radomyšli, Mnichově Hradišti, Domamile, Velkých Kostolanech a v Prešově. Pro rušení na dlouhých vlnách bylo použito vysílací středisko Topolná.
Celý systém radiového rušeni se skládal z celostátního řídícího pracoviště umístěného v Praze a sedmi řídících pracovišť v Plzni, Poděbradech,. Litomyšli, Brně, Bratislavě, Košicích a Rimavské Sobotě. Tato střediska měla za úkol
1 prozkoumávat úroveň poslechu signálu vysílačů „určených stanic", sestavovat podklady pro plán provozu rušících vysílačů a v neposlední řadě navádět vysílače na kmitočty vysílačů „určených stanic" a přímé řízení jejich provozu. Centrální řídící pracoviště bylo úzce spojeno s obdobným sovětským centrem.
Na středních a dlouhých vlnách bylo výlučně k rušení využíváno osmnáct vysílačů. Účinnost rušení byla denně kontrolována kontrolními služebnami s využitím informací získaných obvodními odděleními StB na deseti místech státu. Výsledky ale uspokojivé nebyly. Důvodem bylo nedostatečné technické vybavení, odborně nepřipravení pracovníci a v neposlední řadě silný protivník, disponující množstvím vysílačů o velkém výkonu. Zvláště neuspokojivý byl dosažený výsledek rušení na krátkých vlnách, kde se rušit dařilo zhruba 50 % vysílání. Obtížnost rušení vysílání na krátkých vlnách byla trvalým problémem, jehož příčinou je specifický způsob šíření krátkých vln odrazem od ionosféry a dopadem na zem ve stejném úhlu.
Vysílání Svobodné Evropy (SE) na středních vlnách bylo rušeno z 94 % zcela, ze 4 % částečně a ze 2 % špatně. Při rušení relací na SV byly používány rušiče kombinovaně, tzn. vysílače vysílaly současně rušicí signál i program Čs. rozhlasu.
Mapa pokrytí rušení v roce 1952 na vlně 417 metru.
Úspěšnost rušení SE na KV vypadala takto: 31 % vysílání rušeno zcela, 18 % částečně a 51 % nerušeno. Ve velkých sídelních aglomeracích bylo pokrytí zahraničního vysílání rušícím signálem až na 97 %.
A v některých oblastech vysílání nebylo, pro technickou nemožnost, rušeno vůbec.
Byla zřízena IX. správa MV, zabývající se výzkumem, vývojem, výrobou a instalováním operativní techniky, radiokontrarozvědkou, radioobranou a dozorem nad vládními spoji. Právo posuzovat náplň zahraničního vysílání si automaticky přisvojilo Ministerstvo vnitra. ÚV KSČ pouze schválil jeho návrhy. Otázka posuzování obsahu vysílání byla asi podružná, protože se rušilo prakticky vše.
V roce 1956 bylo v Polsku zastavena činnost obranných (rušících)středisek. I u nás byla diskutována otázka, zda by neměla být zastavena
2 obrana proti nepřátelskému vysílání, když nemůžeme některé oblasti v našem státě uchránit od poslechu nepřátelských relací.
V ČSSR bylo v roce 1957 k dispozici celkem 185 vysílačů pro rušení na KV, z nich 135 o celkovém výkonu 135 kW je určeno pro místní obranu a 50 vysílačů o celkovém výkonu 1180 kW pro dálkovou obranu. Pro rušení na SV se užívalo celkem 35 vysílačů o celkovém výkonu 984 kW, na DV pak dva vysílače
o 230 kW.
Postupem času režimu ovšem nevadily pouze relace zahraničního vysílání v českém a slovenském jazyce, trnem v oku mu bylo i legální vysílání zahraničních televizních stanic v německém jazyce určené pro občany Spolkové republiky Německo a Rakouské republiky a zachytitelné v československém pohraničí. Signál byl na území ČSR zachytitelný do hloubky 20 – 100 km od státních hranic. Obsah vysílání označovalo Ministerstvo vnitra jako nevhodný a někdy až škodlivý. Podle poznatků MV sledovalo v dubnu 1961 zahraniční televizní vysílání v pohraničních oblastech cca 120 000 posluchačů (tzn. 40 % posluchačů).
Areál vysílače Radomyšl
Koncem roku 1959 byla obranná síť 38 rušicích vysílačů s plně automatizovaným provozem dobudována. Informace o činnosti radioobrany z roku 1959 uvádí, že v pásmu krátkých vln je k dispozici 185 vysílačů, z nichž 135 vysílačů místní obrany o celkovém výkonu 135 kW a 50 vysílačů s dálkovým působením o celkovém výkonu 1180 kW.
V pásmu středních vln je 35 vysílačů o celkovém výkonu 984 kW.
V pásmu dlouhých vln pracují 2 vysílače o celkovém výkonu 230 kW.
Ze strany Československa pracovalo k tomuto dni pro SSSR v úhrnu na všech pásmech
19 vysílačů o celkovém výkonu 1030 kW. Ze strany SSSR se pro Československo na radioobraně podílely vysílače o celkovém výkonu 700 - 750 kW, z nichž 400 kW bylo určeno pro celodenní vysílání
a 300 - 350 kW v časově omezených relacích.
V průběhu šedesátých let došlo k omezení rušení zahraničního vysílání, které se ale netýkalo rušení
SE, VOA, Vatikánu a Madridu.
V Maďarsku bylo v roce 1964 rušení vysílání zahraničních rozhlasových stanic zastaveno.
Rušení televizního vysílání bylo zcela zrušeno.
Po 21. srpnu 1968 bylo rušení vysílání5 Svobodné Evropy zastaveno, ale pokračovalo dálkové rušení smluvně poskytované Sovětským svazem. Toto rušení bylo naopak ještě v této době rozšířeno.
V nadcházejících letech bylo proklamováno, že rušení zahraničního vysílání má preventivní úlohu, a je proto žádoucí. Limitujícím faktorem ale byla značná energetická, technická a finanční náročnost. A tak projekty radioobrany stagnovaly.
Rekapitulace roku 1973. Pro Československo vysílaly tyto západní zahraniční stanice:
- Svobodná Evropa: 1220 min. denně na 28 frekvencí,
- Deutsche Welle: 170 min. denně na osmi frekvencích,
- BBC: 180 min. denně na čtrnácti frekvencích,
- Kanada: 120 min. denně na devíti frekvencích,
- Hlas Ameriky: 120 min. denně na devíti frekvencích,
- Řím: 65 min. denně na čtyřech frekvencích,
- Paříž: 60 min. denně na třech frekvencích,
- Madrid: 90 min. denně na jedné frekvenci,
- Vatikán: 60 min. denně na pěti frekvencích,
- Monte Carlo: 45 min. denně na třech frekvencích,
- Ibra Radio Lisabon: 15 min. denně na dvou frekvencích,
- Luxemburk: 15 min. denně na jedné frekvenci,
- Deutchlandfunk: 30 min. denně na jedné frekvenci.
Dále stanice sice socialistických států, vnímané režimem kriticky:
- Tirana: 240 min. denně na osmi frekvencích,
- Peking: 120 min. denně na pěti frekvencích,
- Novi Sad: 30 min. denně na jedné frekvenci.
Byla přiznávána nízká účinnost rušení zejména díky rozšiřování hustě obydlených oblastí v ČSSR. Uspokojivé bylo rušení jen na středních vlnách, zahraniční vysílání na krátkých vlnách nešlo zcela rušit ani se sovětskou pomocí. Celkový systém
7 postrádal koncepci a kvalifikované řízení. Rušilo se bez ohledu na obsah pořadů, docházelo k organizačním problémům díky nejasnému rozdělení kompetencí mezi FMV a FMS.
Technická zařízení zdaleka nedosahovala výkonu zahraničních vysílačů, byla zastaralá a přesluhovala (vysílače s desetiletou životností byly v provozu více než 20 let).
Do budování rušiček bylo vloženo stovky milionů korun, desítky milionů ročně si vyžádaly náklady na provoz, další desítky až stovky milionů v určitých časových odstupech spolkla údržba, modernizace a dobudovávání sítě rušiček označovaná pojmem „radioobrana“.
Koncem roku 1988 padlo rozhodnutí zastavit rušení rozhlasové stanice Svobodná Evropa, a to bez dalšího udržování prostředků radioobrany v pohotovostním stavu. A tak po 36 letech utichly Československé rušičky 16. 12. 1988 v 16:00 hodin.
Dlužno podoktnout, že většina československých radiopřijímačů se v této době vyráběla bez rozsahu krátkých vln.