Bylo, nebylo, v jednom malebném kraji mezi dvěma vesničkami stála oblíbená a příjemná hospůdka. Jednoduchý výčep s několika stoly, vzadu kuchyň a jedna místnost pro hosty. V létě se sedávalo pod stromy na dřevěných lavicích a v zimě v útulném výčepu. Hospodská byla výborná kuchařka a není proto divu, že se zařízení stalo velmi oblíbeným jak u místních obyvatel, tak u projíždějících obchodníků. Za stavením se táhla rozlehlá pole místních sedláků, kteří po těžké práci rádi zavítali na jedno, dvě nebo i více lahodných moků. Oba manželé byli mladí a vedlo se jim docela dobře. Dostatek majetku však nedokázal zahnat jejich velké trápení, a sice to, že jim nebylo dopřáno dětí. Léta plynula a manželé už se smířili s tím, že dětský smích a pláč jejich stavení nenaplní. Každý se tak ve své bolesti upnul na něco jiného. Hospodský začal střádat peníze s vidinou, že si jednou koupí velký měšťanský dům, jeho žena se stala posedlá dobrým jídlem, které nejen vařila, ale také jedla. Hospodář šetřil a šetřil, až se mu peníze zalíbily pěkně narovnané a převázané gumičkou. Nemohl se s nimi rozloučit a každý večer, když zavřel hospodu, zatáhl okenice a nerušeně se kochal pohledem na hromádku bankovek. Pěkně je přepočítával a přerovnával, běda když je špatně spočítal. To hned pojal podezření, že mu je někdo krade. Hospodská a její posedlost dobrým jídlem způsobila, že její těžké tělo pomalu začalo vypovídat službu. Její nohy byly oteklé pokryté otevřenými ranami. Postupně přestala zvládat běžné povinnosti a jednoho dne ulehla. Prosila muže, aby nešetřil a nechal poslat pro doktora. „Doktor a léky, to jsou zbytečné výdaje a kdoví, zda by ti pomohli“ nechal se slyšet její muž a neobětoval pro svou ženu ani jednu bankovku. Stav hospodské se den ode dne horšil, až usnula navěky. Po její smrti se hospodský ještě více upnul na peníze, znovu je přepočítával a vykládal si s nimi. Usilovně přemýšlel, kam by je nejlépe ukryl tak, aby je nemohly rozkousat myši nebo kde by byly chráněny před případným požárem nebo povodní. V tom mu přišel na mysl spásný nápad. „Už to mám“, mnul si hospodský spokojeně ruce. „Vyměním vás za cihly zlata. Ne nadarmo se říká, že i banky mají své peníze podloženy zlatem“. A jak si usmyslel, tak také učinil. Hned druhý den vyrazil do města. Výměna se podařila a hospodský se obezřetně vrací k domovu s cinkajícím zlatem ve váčku. Ulevilo se mu, až když byl v bezpečí svého stavení a rozechvěně si prohlížel svůj poklad. Radost ho opustila až ve chvíli, kdy začal uvažovat o vhodné skrýši. Zase měl starost. Nakonec ho napadlo, že zlato schová do truhly z kovu opatřené zámkem. Stále však uvažoval, kam truhlu ukrýt. S nastávající zimou měl obavy, aby mu poklad neukradli všelijací pobudové, kteří budou hledat teplý úkryt. Rozhodl se tedy, že zlato musí bezpodmínečně z domu. S lopatou se vypravil k lesu. Do promrzlé půdy s námahou vyhloubil jámu a něžně do ní vložil svůj poklad. Poté ještě zamaskoval místo větvemi a s uspokojením se vrátil domů, kde snad poprvé po dlouhé době dobře usnul. Jaké nemilé překvapení ho však čekalo ráno. Po probuzení zjistil, že celou noc hustě sněžilo a pole i les dostaly nový bílý plášť. Rozhodl se, že pro jistotu půjde zkontrolovat, zda je jeho poklad v pořádku. Brouzdal se mokrým sněhem, směrem kam si myslel, že zlato včera zakopal. Bezradně se točil dokola a najednou si nemohl vzpomenout, pod který strom truhlu umístil. Zem však byla všude namrzlá a pevná, ani stopy po tom, že by zde včera někdo kopal. Znovu a znovu se prokopával sněhem, až se mu únavou podlamovaly nohy. Po tvářích mu stékaly slzy zoufalství a beznaděje.
Několik týdnů hospodský pobíhal po lese s lopatou a odhrabával sníh. Bolelo ho celé tělo, v noci se třásl zimnicí, v horečkách blouznil o pokladu, zlodějích a penězích. V hlavě měl jen jedinou myšlenku, a to najít svou zakopanou truhličku. Nic jiného ho už nezajímalo. Není proto divu, že jeho chatrná tělesná schránka tu dřinu dlouho nevydržela a jednoho dne ho sousedi našli ležet mrtvého u okna s výhledem na les. Tak skončil osud dříve úspěšného hospodského, kterého jeho hamižnost a touha po bohatství stála život.
Léta plynula dál, a po kdysi vyhlášené hospodě zbylo jen sklepení a poklad po mnoho let nespatřil světlo světa.
Až po mnoha desetiletích přišel nový hospodský, který na původním místě postavil novou moderní hospodu, která opět začala vzkvetat a lákat okolní sedláky na své výtečné pivo.
Jak to tak bývá, každá pořádná hospoda má své štamgasty. Ne jinak tomu bylo zde. Každý pátek se zde, po fyzicky náročném pracovním týdnu, pravidelně scházeli místní sedláci Alois, Vincek, Gerhard, Günther a Oskar. Vlastnili pole blízko sebe a s ubíhajícími hodinami se již každý pátek těšili na setkání v útulné hospůdce. Jednoho podzimního pátečního odpoledne se na ně mělo usmát štěstí. Byl to Oskar, kterému se při orbě posledních pár metrů najednou zasekl pluh a kůň nemohl dál. Rozhořčeně se sklonil zkontrolovat, za co se pluh zachytil a zavolal na ostatní, aby mu přišli pomoct. Spatřili něco jako železnou obruč a rozpadající se kousky dřeva. Netrpělivě odhrabávali zeminu, až jejich tvář ozářil lesk zlata. Stáli jako přikovaní, nevěříc svým očím. Za tyto cihly by si každý z nich mohl koupit pěkných pár ha pole. Rozhodli se, že si musí vše pořádně promyslet, a tak poklad nechali pokladem a šli to, jak se sluší a patří, pořádně zapít. Na papír si poznačili různé vzdálenosti od okolních orientačních bodů, aby poklad uprostřed pole snadno našli. Poté už jim hospodský nosil na stůl jednu rundu za druhou a není proto divu, že brzy ani jeden z nich nemohl stát na nohou, natož aby si uměl vzpomenout, jak ze záznamů nalézt místo úkrytu. Papír s poznámkami byl navíc celý počmáraný od čárek za vypitá piva a kořalku.
Podaří se vám ze zbytků poznámek vyluštit místo ukrytí pokladu?
První část příběhu je inspirována povídkou "Poklad". Druhá část příběhu je zcela smyšlená a k místu, kde stála před 2. světovou válkou hospoda, se nevztahuje.
Ke keši:
Po několik krádežích se jedná o větší PETku. Přeji příjemný lov :).
