Ohnivý muž
Už kdysi, když ještě s ostatními dětmi tiše trnul na peci, si říkal: „Kolem Přelova potmě nepůjdu nikdy. Nikdy!“
Při draní peří si dlouho do noci dospělí vyprávěli, co ten či onen, ale když události všedního dne byly vyčerpány, přišly na řadu místní pověsti. Hrůzostrašné pověsti. A po nich se Adamovi usínalo opravdu jen velice ztěžka. Za světla býval Adam s kluky u rybníka Přelov snad každý den. V létě se v něm koupali, na podzim na lukách kolem něj pásli, v zimě se na vyleštěném zrcadle jeho hladiny klouzali a na jaře ořezávali ostrými nožíky bujné kštice starých vrb a otepi nažloutlých proutků nosili výměnkářům, kteří z ohebného proutí dokázali trpělivě splétat překrásné košíky. Vskutku nádherné vrby rostly kolem rybníka.
Ale potmě? Zatím nikdy nebyl Adam u Přelova v noci. A zapřísáhl se, že ani v budoucnu se to nestane.
Stačilo, co stařičký výměnkář od rychtářů vyprávěl při dračkách o ohnivém muži, o Ohnivákovi, který číhá na pocestné při pěšině vedoucí kolem Přelova z Čáslavek do Semonic. A kdyby jen číhal! On je nejprve k smrti vystrašil a pak uštval.
Ve dne, to se kluci kasali a Ohnivák pro ně byl tákhle malilinkatým strašidýlkem. Jakmile se však počalo smrákat, jejich rádo by odvážné řeči umlkaly a svižnými pruty rychle nasměrovali svých pár kusů dobytka k domovu.
A tak tomu v Semonicích bylo po dlouhá desetiletí, ba staletí.
„Nechoď potmě kolem Přelova!“ To slyšel Adam nejdříve od kluků, totéž ale říkala i matka a někdy se i otec nechal slyšet stejnými slovy. Později to Adámkovi šeptala i zamilovaná Anička. Když se pak v semonickém kostelíku svaté Markéty Anička změnila v manželku Annu a Adámek v mladého hospodáře Adama, mluvilo se o Ohnivákovi mezi semonickými stále, a znělo to stále stejně naléhavě, ne-li dokonce ještě naléhavěji než dřív.
A čas letěl. Léta cválala, děti přicházely na svět a staří ho opouštěli, radostí bylo asi tak jako šafránu, starostí zato až nad hlavu. Někdo se pod nimi sehnul až zbělel, jiný se jim fanfarónsky vysmál a dělal, že na něho jsou všechny starosti světa krátké, ale byli i tací, kteří jim jen uhnuli a posléze i podlehli.
Ne, nechodili za svým potěšením do krčmy semonické, to se přece jen styděli. Zašli vždy k sousedům. Do hospody v Čáslavkách. Někdy ale i o kousíček dál, do Černožic.
Ať tak či onak, vždy odtud ta nejkratší cesta vedla stezkou podél Přelova. Zpočátku Adam dbal nářků své ženy a vracel se za světla, i když mu mnohdy bylo stydno z kradmých pohledů semonických sousedů, kteří se jen neobratně skrývali za pootevřenými vraty či okny usedlostí.
K podzimu se však tma rozložila kolem Přelova vždy časněji a v hospodě bylo světlo a teplo, zkrátka veskrze příjemno. Řeči se vedly, pivo teklo, později ale již pivo vedlo a řeči tekly do hlavy jako hučící splav a odplavovaly všechny starosti, které Adama v hospodaření tolik sužovaly.
Pozdní říjnový večer byl bez hvězd a ani měsíc nepropašoval hustými mraky jediný paprsek. Navíc se zvedal stále silnější vítr. Adam ale přece znal stezku dokonale. Nešel tudy poprvé. Jenže, chyba lávky.... za tmy tudy poprvé šel!
Dnes mu to nevadilo. Dnes mu vůbec nic nemohlo vadit...
Suché listí pod Adamovýma nohama praskalo daleko hlasitěji než kdy jindy a jak se blížil k řadě starých vykotlaných vrb, které lemovaly stezku, narůstal lomoz jejich napolo již holých větví. Hlučně o sebe narážely a vítr se mezi nimi prodíral a hrál po jejich tělech nepříjemnou svištivou písničku. Stále stejně studeně hvízdavou.
Nejdříve Adam cosi pocítil. Cosi, co zde nikdy předtím nebylo. Dým... A pak to uviděl... Ohnivý sloupek. Stál hned vedle něho. A jako by jiskérky z něho co chvíli zapršely... Jediné, co ho napadlo, jediné, co ho vůbec mohlo napadnout bylo... ohnivý muž. Ohnivák!
To jeho strnutí trvalo jen okamžik. Vzápětí se pustil do běhu. Nepamatoval se, kdy naposledy takhle utíkal. Srdce bušilo až kdesi v krku, plíce, jako by se chtěly roztrhnout, nohy těžkly, ale Ohnivák se držel stále vedle něho... a jako by nebyl sám, jako by těch ohnivých sloupů bylo stále víc.
Adamův strach těžkl spolu se studeným potem, který mu vyrazil po celém těle. Dřevěná věž svaté Markéty se přibližovala. Ještě kousek do kopečka. Ale tam už Ohniváka nevynese, nezbaví se ho, nezbaví.
V kalném říjnovém ránu stáli semoničtí sousedé tiše nad Adamem. Ležel nehnutě a jeho tvář nevyjadřovala klid smrti, ale nekonečnou hrůzu.
Jako poslední vyběhla na cestu Anna. Nevěděla ještě, že je vdovou. Tichý hlouček se stal ještě tišším.
Nezaplakala vdova Anna, nelomila rukama, jen prošla hloučkem, který se před ní rozestupoval, tam i zpět.
A přítomní spíše vytušili, než slyšeli, že její rty šeptají: „Tak přece jen Ohnivák...“ A pak už to letělo po domech. Ohnivý muž, Ohnivák si vzal další oběť.
Ve stejnou dobu vyháněl do kalného říjnového rána chalupník z Čáslavek na stezku k Přelovu svých pár kousků dobytka. To, co se dnes válelo kolem řady vykotlaných vrb, to ale nebyly obvyklé závoje mlh. To byl dým. Pak to uviděl a začal láteřit: „Holota jedna pasácká, ono jim nestačí zapálit si ohýnek v jedné dutině vrby, oni se musí ohřívat hned ve všech... To za našich mladých let nebylo.“
Ale my řekneme... bylo! Bylo! Jinak by přece ani tahle pověst nemohla vzniknout.
Na úvodních souřadnicích je pouze krčma kam chodil Adam na pivo. Veškeré informace k nalezení krabičky najdeš v listingu. Opiš si bonusové číslo, třeba se ti jednou bude hodit.
Hledané souřadnice jsou: N 50° 19.xxx E 015° 52.xxx
13.2.2018 jsem byl nucen změnit místo uložení finální krabičky z důvodu špatné schůdnosti cesty, tudíž ti co luštili před tímto datem si musí souřadnice aktualizovat. Bohužel jste tímto přemístěním přišli o zážitek, který nabízelo předchozí místo, kudy vedla dřívější cesta z Čáslavek do Semonic a stojí zde spousta Ohniváků.