Tady, jak Šimon nakreslil na mapu tu podivnou obálku, tady by to snad mělo být. Tady by měla být schována ta jeho zpráva. Nevím, proč tu cestu ke kříži nepopsal přímo v dopisu, ale on byl vždycky podivín. Jak to mělo být? Pod kamenem? Ano, je tu! Ale co to má proboha znamenat, jsou tu jen dvě písmena a pár čísel, co s tím mám, pro lásku boží, dělat? Šimone!!!
......
Už se tu motám třetí den od toho zklamání se zprávou. A nejspíš se točím v kruzích, přísahal bych, že jsem před chvílí procházel kolem toho místa, kde jsem ji našel.
Hm, zase kříž.
Tady jich je, jak Maurů ve Svaté zemi, asi to tu bude samý pánbíčkář. Stejně to zas nebude ten, který hledám.
Kdyby aspoň sakra nebyla taková zatracená zima. Ráno jsem se chtěl podrbat, chvíli jsem se zamyslel a přimrzla mi ruka ke kroužkové košili. Ty drzé venkovanky, co zrovna musely jít kolem, se z toho mohly zjevit. Jedna se doslova válela smíchy ve sněhu, když viděla, jak se snažím zkroutit tak, abych si byl schopen dýchat na panděro. A odkud proboha měla všechny ty výrazy, kterými mne častovala. Některým jsem ani nerozuměl, a to jsem si po deseti letech v královském žoldu myslel, že už mne v tomto směru nic nepřekvapí. Kdyby to, k čertu, nebyla ženská, já bych...
Svatý Šebestiáne, ona je tu cedule. Ne jako u všech těch křížů před tím, opravdu tu je. Že by konečně? Když mi ten starý ochlasta Šimon psal o bratrově smrti, zmiňoval kříž s cedulí, prý svatý Jan. No, chce to trošku oprášit sníh a... je to on! Konečně!!! Kdyby měl k těm šesti týdnům na cestě přibýt ještě jediný den, přísahám, že bych se otočil na obrtlíku, rodinná památka sem, rodinná památka tam.
Od kříže by k bratrovu hrobu mělo být, co by třikrát kamenem dohodil. Aspoň tak to psal Šimon. Vsadím se, že mně by stačilo hodit jednou.
Jak to jen Šimon psal? Kam jsem jen ten dopis dal? Á, tady je: “...Od kříže se vydej po cestě směrem k ceduli, pokračuj dále až k velkému balvanu po levé ruce. Tam zaboč doprava do lesa.“
Cedule je za mnou, tohle by mohl být ten balvan, tak do lesa. Koně radši uvážu ke stromu a půjdu kousek po svých. Jak jen to bylo dál? „Jdi lesem pár provazců daleko tak, abys zůstal v bučině. “ Prý v bučině. Šimon pozná tak listí od jehličí, já tu vidím spíše doubky. „Jakmile se bude bučina prostírat i po tvé levé ruce, postupuj jí a vyhlížej hrob svého nebohého bratra. Neměl bys ho přehlédnout, navršil jsem nad ním mohylu“.
Jak Šimona znám, nejspíš k sobě přisunul tak tři kameny, čeká mne asi ještě dost hledání. I když... támhle něco je. Šimone, pro tentokrát jsem ti tedy křivdil.
Tak tady ležíš, bratříčku. No, vzhledem k tvému způsobu života to ani jinak dopadnout nemohlo. Ale kvůli tomu tady nejsem. Musím najít rodinný šperk Lok Búk. Mezi námi, je to opravdu ošklivá cetka, ale náš slavný prapředek Tobiáš ji holt dostal od krále, kterému hrdinně zachránil život bouchnutím do zad, zatímco se král dusil kusem vola. Prapředek nejprve málem skončil na šibenici za tu herdu, ale pak se to králi rozleželo v hlavě a zbytek už znáte.
Šimon se bál vzít šperk s sebou, tak ho schoval u hrobu. Tedy dle jeho dopisu. Jestli to tu nebude, pán bůh buď Šimonovi milostiv. Prý „...postav se u mohyly zády ke kříži a hledej u dvojitého stromu ve vzdálenosti (tady mu ukápl vosk a číslo je nečitelné) sáhů od mohyly. Úkryt šperku otevírej shora. U paty stromu jsem ještě ukryl pečetidlo. Ale pozor na něj. Troška neopatrnosti a zelené nemoci se nezbavíš.“
Tak to zkusíme. Tenhle dvojitý strom vypadá nadějně... a co je zase tohle, prý „shora“... mám ho!!!