Skála pekelná

Byla chladná podzimní noc. Měsíc, kterému chyběl kousek do úplňku, jasně osvětloval celý můj pokoj. Nemohl jsem usnout, a tak jsem šel k oknu a pozoroval v dáli zářící Sokolov. Navíc se celá moje zahrada i její okolí utápěly v září měsíce. Najednou jsem spatřil na konci zahrady u starého včelína blikající matné světlo. Jelikož bylo v místě, kam paprsky měsíce nedosáhly, byl jsem si fakt jistý, že tam něco bliká. Oblékl jsem se a šel jsem se tam podívat. Když jsem došel na místo, odkud to světélko vycházelo, nenašel jsem nic. Vtom mi zhasla baterka a mně projel mráz po zádech. Otočil jsem se směrem k domu a neviděl jsem absolutně nic. Celou zahradu znenadání pohltila temnota. Moje svítilna nešla rozsvítit. Rozeběhl jsem se směrem, v kterém jsem byl přesvědčený, že stojí dům. Najednou jsem ucítil hrozný tlak a spadl jsem na zem. Zvedl jsem hlavu a uslyšel jsem temný hlasitý smích. Bylo mi jasné, čí ten smích je, neslyšel jsem ho totiž poprvé. Hlavou mi projela palčivá bolest. V temnotě jsem uviděl dvě žhnoucí oči. Bolest hlavy byla tak veliká, že jsem z ní omdlel.

Když jsem se probral, v hlavě jsem měl doslova peklo. Celé tělo mě bolelo tak, že jsem se nemohl skoro pohnout. Stále byla jasná noc a měsíc osvětloval okolí. Zjistil jsem, že ležím na nějakém kameni. Spatřil jsem nad sebou špičky stromů. Bylo mi jasné, že jsem v lese. V dáli jsem slyšel šumění potoka. Snažil jsem se zvednout, ale neudržel jsem se na nohou a znovu jsem spadl. Bohužel jsem ležel na kraji skály, a když jsem se pokusil opět zvednout, ujela mi noha a z té skály jsem spadl. Dopadl jsem přímo na nohu, kterou mi projela palčivá bolest. Došlo mi, že jsem si ji nejspíš zlomil. Zavřel jsem oči a čekal, zda se probudím. Bohužel, když jsem opět otevřel oči, ležel jsem stále na římse pod vrcholem skály neznámo kde. Najednou skála přede mnou vzplála. Ze skály vystoupil Pán temnot. Přistoupil ke mně. Hlava mě začala pálit ještě víc, než předtím.

„Zklamal jsi mě. Minulý rok jsi prozradil mé tajemství, a o Bráně se dozvěděli i lidé, kteří nebyli Vyvolení. Musel jsem Bránu zavřít. Proto budeš mít tento rok jako trest svůj poslední Adventní kalendář. Dávám ti ale ještě jednu šanci. Nyní víš o Skále pekelné. Toto tajemství předáš dále, ale tentokrát tak, aby polohu této skály nezískal nikdo jiný, než ten, kdo je Vyvolený. Pokud mě znovu zklameš, už s tebou nebudu mít slitování.“ Ze mě nevyšla ani hláska. Nebyl jsem schopen slova. Pán Temnot se opět hlasitě a temně rozesmál. Poté mi projela jeho ruka mojí hlavou. Omdlel jsem.

Probudil jsem se v nemocnici se zlomenou nohou, naraženými žebry a pár pohmožděninami. Měl jsem velmi vysokou horečku. Našli mě prý ležet u silnice. Neměl jsem u sebe nic, kromě jednoho ohořelého listu papíru. Nikdo nevěděl, co je na něm napsáno. Když jsem ho ale uviděl já, bylo mi hned jasné, co to je. Byl to pergamen od Pána temnot. Nařizoval, jak mám předat tajemství Skály pekelné dál. A co můžu udělat jiného, než ho uposlechnout? Snad jen, popřát vám štěstí.. budete to velmi potřebovat.