Kadibudka
Záchod
(záchodové mísy či WC – z anglického water closet – toaleta – z francouzského toilette – či také česky hovorově hajzl – z německého Häusl – domeček) je zařízení určené pro <>vylučování lidských tělesných odpadů, zejména moči a stolice , a pro jejich ukládání (tzv. suchý záchod), odvod (splachovací záchod) nebo i zpracování (chemický záchod). Slovo záchod může označovat samotné zařízení nebo i samostatnou malou stavbu nebo místnost, v níž se nachází.
Toaleta
Slovo toaleta (anglicky „toilet“) bylo převzato spolu s jinými francouzskými zvyky a původně označovalo kadeřnictví a péči o tělo.
Během 18. století v anglicky mluvících zemích označovala toaleta dámský stolek přikrytý látkou. Později bylo slovo „toaleta“ adaptováno jako ušlechtilá náhrada za termín vodní klozet, asi následujíc použití cabinet de toaletate (něco jako pokoj na pudrování). To bylo napojeno na uvedení veřejných záchodů, např. v železničních vlacích, které vyžadují tabulku na dveřích. Původní použití se stalo netaktním a bylo nahrazeno spojením „toaletní stolek“ (dressing-table).
Obvyklé náhrady za slovo toaleta jsou WC (anglická zkratka Water Closet – vodní přístěnek), záchod, sociální zařízení.
Typy záchodů
Existuje mnoho různých typů záchodů, stejně jako mnoho způsobů hygienického očištění těla po jejich použití. Závisí to na národních zvycích a lokálních zdrojích. Nejčastější prostředek v západním světě je toaletní papír, někdy používaný spolu s bidetem, naopak v arabských zemích je používána výhradně voda a použití papíru je považováno za nehygienické.
Některé toalety jsou speciálně upraveny pro imobilní lidi. Jsou dost široké pro vstup osoby na vozíku a často obsahují držadla přišroubovaná ke stěně, umožňujíc osobě přidržet se na toaletě.
Na západě je nejčastějším typem záchodu splachovací záchod, i když turecký záchod je stále používán v sociálních zařízeních v zemích jako Francie, Řecko, Itálie a Japonsko. Známé typy toalet jsou splachovací záchod, turecký záchod, chemický záchod, záchod s bidetem tzv. sprchovací záchod, pisoár (ať připevněný ke stěně nebo podél podlahy nebo kanálový pisoár), kapesní WC (pouze pro malou potřebu a v případech žaludeční nevolnosti) a suchý záchod jámový, který je častý při kempincích a jiných provizorních akcích; kompostový záchod, který je častý ve vesnicích, na venkově, ale též v některých moderních ekologicky navržených budovách; prevet, který známe z návštěv hradů; latrina, což znamenalo hromadný jámový záchod užívaný zejména armádou v polních podmínkách (slovo pochází z latiny zkrácením slova lavatrina = umývárna, odv. od lavare = mýt se a dostalo se do češtiny přes němčinu.
Záchod může být ve stejné místnosti jako vana a umyvadlo, (to je zvyk v anglosaských zemích) nebo je odděleně.
Veřejné toalety
Veřejná zařízení mají často toalety odděleny v kabinách a umyvadla jsou společná. Zařízení pro muže mají často pisoáry připevněné na stěně, nebo tekoucí kanály pro kolektivní použití.
Venkovní veřejné toalety (na ulicích, kolem parků atd.) mají formu uličního vybavení. V úpravě pro ženy i muže existují kabiny od jednoduchého designu bez kanalizace až po luxusnější verze, které se automaticky očistí po každém použití.
Některá zařízení jsou mobilní a tedy se dají přemístit podle potřeby, např. v přírodě pro víkendové akce. Navíc některé mohou být ponořené do země (a tím vyřazené z provozu) na dobu, kdy jsou nepotřebné.
Některé venkovní veřejné toalety mají stěny, které mohou být napojeny na místní kanalizaci nebo odpad skladovat a provádět jeho odvoz podle potřeby. Mnoho toalet může být vyčištěno na místě nebo v centrálním místě v případě mobilních toalet a pisoárů.
S veřejně přístupnými toaletami se pojí zvláštní kultura, která sahá od specifických dekorací (pornografie, různá upozornění, vylepování různých nálepek) až ke specifickému chování (třeba i sexuálnímu). Veřejné záchodky se díky určitému soukromí, které poskytují, stávají také častým terčem graffiti, které jsou dokonce předmětem sociologických a jazykovědních výzkumů.
Placené toalety
Některé veřejné toalety jsou bezplatné, jiné za poplatek. Mezi způsoby platby za použití toalety patří položení peněz na misku bez dozoru, položení peněz na misku s dozorem, položení peněz do krabice se štěrbinou, položení peněz do štěrbiny turniketu nebo samozavíracích dveří, podání peněz obsluze (která obvykle realizuje i úklid.
Mnoho autobusových a železničních stanic instalovalo placené toalety v 50. a 60. létech 20. století.
Veřejné toalety a pohlaví
Separace podle pohlaví použitím piktogramů – symbolů znázorňujících postavu ženy nebo muže – je charakteristické pro veřejné toalety. Veřejné toalety separované podle pohlaví jsou zdrojem potíží pro některé lidi, např. pro lidi s dětmi opačného pohlaví, nebo pro muže s kojencem, když jen ženská toaleta má přebalovací pult.
Některé veřejné toalety (zvlášť ty provizorní v kempincích apod.) jsou pohlavně neutrální (pro ženy i muže). Mnoho zařízení má pohlavně neutrální toalety z různých důvodů – jsou označeny jako pro postižené osoby a jsou adekvátně vybaveny pro vozíčkaře.
Toalety v privátních obydlích nejsou prakticky nikdy separovány podle pohlaví.
Toalety ve veřejné dopravě
Toalety jsou obvykle v letadlech, železničních vlacích a často v dálkových autobusech a trajektech, ale ne v metru, tramvaji a místních autobusech. Ve vlacích mohou mít nádrž (tzv. uzavřený systém) nebo moč a výkaly mohou jednoduše padat na trať, proto je u starých vlakových toalet nápis: „Záchodu se nesmí používat, pokud je vlak ve stanici“. V nových a rekonstruovaných vozech se dnes především z hygienických důvodů již budují jen toalety s nádrží.
Veřejnými záchody jsou obvykle vybavena železniční nádraží a zastávky, jen někdy, stanice metra, letiště, autobusová nádraží (na rozdíl od většiny autobusových stanovišť). Záchody pro služební potřebu (pro provozní personál) bývají vybavena obratiště a jiná odstavná a vyčkávací místa u výchozích a konečných stanic veřejné dopravy.
Záchody v budovách
Z hlediska dispozice budov se řeší především rozměry místností se záchodem (běžné či nestandardní např. pro osoby se sníženou schopností pohybu), uspořádání „zařizovacích předmětů“ v nich (WC, umyvadlo, popř. bidet, v koupelnách též sprcha, vana), způsob otvírání dveří (dovnitř, ven), počty záchodů v závislosti na počtu uživatelů budovy.
Historie
Toalety se objevily v historii brzo. Ve 25. století př. n. l. lidé z oblasti Harappa (Pákistán měli v každém domě vodní toalety spojené kanálem zakrytým pálenými hliněnými cihlami. Toalety byly i v starověkém Egyptě a Číně. V Římské civilizaci byly někdy toalety částí veřejných lázní, kde ženy a muži byli společně ve smíšené společnosti.
Na středověkých hradech se používaly záchody zvané prevéty, staročesky také zvané výsernice. Šlo o jednoduchou sedačku ve výklenku (arkýři) umístěnou nejčastěji v patře a s otvorem, který pod záchodem ústil vně stěny hradní budovy.
Za vynálezce splachovací toalety se považuje Sir John Harington (v roce 1596), i když během Viktoriánské éry nastala zlepšení regulace (pravděpodobněji to provedl Alexander Cummings než Thomas Crapper, jak je obvykle uváděno) a použití splachovacích toalet se rozšířilo. Před a během tohoto přechodného období (v některých oblastech až do 20. století) mnoho lidí používalo externí toalety, zvlášť v rolnických oblastech.
V roce 2011 byla založena WTO (World Toilet Organization), která má za cíl politickými, technologickými, ekonomickými i vzdělávacími cestami zlepšovat hygienické podmínky ve světě, a od téhož roku stanovila 19. listopad jako Světový den toalet.
Umístění cache
Úvodní souřadnice vás přivedou před vjezd do lomu. Na ceduli u lomu jsou uvedena dvě telefonní čísla, z nichž použijete to první bez mezinárodní předvolby. To si opište ve tvaru ABC DEF GHI.
V současné době probíhá rekonstrukce mostu, pokud zde ceduli nenajdete, použijte HINT.
Prosím POZOR, vstup dovnitř jen na vlastní nebezpečí, je lovitelná bez toho, aby člověk do prostoru šlápnul.
Finální souřadnice získáte po dosazení do vzorce (pouze zaměnit písmena za čísla):
N 49° 1(F).(A-C)(I-E)(A+B)'
E 16° 4(D+H).(H)(I)(G)'
POZOR! V keši nemusí být tužka.
Zdroj: www.wikipedie.cz