V hlubokých lesích žila vesnička Vetla a vedly k ní jen lesní cesty. Není divu, že s lidmi ve ztracené samotě žily i kouzelné bytosti: lesní panny, skřítkové a hejkalové. V noci by byl nikdo nešel lesem.
Jednou však přijel čeledín z Vetly do Ždáru pro pana faráře, protože se jeho nemocnému hospodáři přitížilo. Zdrželi se a než dojeli špatnými úvozy k lesu, byla temná, bezhvězdná noc. Čeledín by se byl nejraději vrátil, protože věděl, že se les hemží duchy. Zvláště hejkalové tropí neplechu a běda, kdo se opozdí! Skočí mu na záda, bijí ho a honí, až ho uhoní. Pan farář však na jeho řeči nedal a cestou se modlil.
Když dojeli k lesu Kuželce, zazní z temnoty: "Hej, hej, hej!" Mládenec se skrčil a zuby mu klapaly. Koně se začali plašit a nechtěli klusat dále. Pan farář klidně povstal a čeledínovi řekl: "Chceš-li vidět hejkala, vezmi koně u huby!" Vzal modlitební knížku do ruky a začal hejkala zaříkávat. Za chvilečku uslyšeli dupot. Přicupital hejkálek. Tvář měl z pavučiny a na zádech raneček. Jeho žabí oči pronikaly šedým závojem a dívaly se na kněze jako oči zbitého psa. Zdvihal ruce jako lopaty velké, s ohromnými prsty, kterými otloukával hřbety bojácných lidí, a prosil, aby ho pan farář nezaklínal za devatery hory a řeky. Už neměl hlas jako sova, ale pištěl jako myš. Koně frkali a vzpínali se. Pan farář nedal nic na žalostný skřek hejkalův, klidně se modlil dále a potom zdvihl kropáč a pokropil jím několikrát ducha, který se svíjel, jako by ho poléval vařící vodou. Ještě jednou se hejkal shýbl a skoro se plazil. S velkým nářkem utíkal z Kuželky daleko do jiných lesu směrem k Babínu. To byl zvláště starý les, který mel název podle slovanské bohyně Baby. Tam se konaly sjezdy čarodějnic, které tu předly "Babí léto".
Pan farář s čeledínem šťastně dojeli a sedlákovi se ještě včas dostalo posledního pomazání. Zpáteční cesta byla klidná, ale když se čeledín vracel, zlobily ho lesní panny, které mu ovinuly kola i brzdu jelením skokem. Chytaly se mu vzadu za košatinu a zdvihaly ustrašeného mládence do vzduchu. Ještě že si včas vzpomněl na několik slov z knězova zaříkání. Lesní panny se vyděsily, pustily se náhle vozu a čeledín obloukem dopadl na vůz. Otřásl se, skočil na kozlík, práskl do koní, a když vjel do dvora svého nemocného hospodáře, měl oči jako vejce velké, jak byl vystrašen.
…Převzato z listingu GC2BWB6 a z knihy U vyhaslých milířů…
Historie obce je velmi dobře popsána v keši Ztracená ves Vetla u Žďáru, proto se tu o ní nebudu rozepisovat..
O cache
Na úvodních souřadnicích najdete mikrokrabku, ve které se dozvíte další instrukce. Jedná se o noční kešku, tzn. je lovitelná pouze za tmy, jelikož následuje trasa značená reflexními body. Proto si s sebou na odlov vemte pořádnou svítilnu! K trase prozradím, že vede lesem, má cca 400 metrů a cestou navštívíte ještě jednu stage. Finálka je zvenku dosti velká. Předměty na výměnu vkládejte volně do vnějšího plastového obalu. Prosím zakrývejte keš tak, aby z ní byla vidět jen ta část objektu, která má být vidět (jinak krabka postrádá smysl). Parkovat teoreticky můžete u lesa vedle úvodních souřadnic. Na ně se dostanete od ZD v Novém Veselí po polní cestě nebo z Březí nad Oslavou po polňačce (viz waypointy). Netvrdím, že cesty jsou vždy sjízdné. Doufám, že se vám bude keška líbit!:)
V lese prosím dávejte pozor jednak kam šlapete a jednak pozor na oči!!! Při zakládání jsem si asi pětkrát málem vypíchl oko o větev..
Navštivte také další kešky kolem Březí