Trocha toho proč vlastně zde? :
Malé starobylé město Dobrovice leží ve Středočeském kraji, sedm kilometrů od Mladé Boleslavi. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1249. Dominuje jí kostel svatého Bartoloměje, zámek a renesanční radnice s věží. A právě tady se 2. dubna 1926 manželům Adamírovým z Prahy narodil syn Jiří. Důvod, proč právě zde, byl prostý – mladá paní hledala pro svou první šťastnou mateřskou chvíli klid rodičovského domu.
Něco ze života: Jiří Adamíra se již za druhé světové války v době svých studií na průmyslové škole (původně ale začal studovat gymnázium) začal zajímat o divadlo, po roce 1945 krátce hrál v Divadle mladých pionýrů v Praze, poté vystřídal angažmá v Divadle pracujících ve Zlíně (1946-1950) a ve Státním divadle v Ostravě (1952-1960), kam přešel ze Zlína spolu s divadelním ředitelem Jiřím Dalíkem, mezitím v letech 1950-1952 absolvoval základní vojenskou službu. V roce 1962 pak přišel do Prahy a na dalších bezmála třicet let spojil svůj osud s Realistickým divadlem Zdeňka Nejedlého (1962-1990), nakonec byl členem činohry Národního divadla (1990-1993). Na divadelních prknech ztvárnil Jiří Adamíra desítky postav v klasickém i moderním repertoáru, jeho doménou se stali intelektuálští bonviváni sarkasticky glosující dění kolem sebe. Role oplývající noblesou dokázal Adamíra zahrát v dramatech i komediích. Herečtí kolegové dodnes vzpomínají na Adamírovu precizní práci a připravenost při zkouškách.
Svůj debut před filmovou kamerou si Jiří Adamíra odbyl počátkem 50. let drobnými rolemi ve dvou budovatelských filmech, ale stejně jako u jiných herců více příležitosti mu přineslo až stálé divadelní angažmá v Praze. První větší filmovou roli dostal v dramatu ... A PÁTÝ JEZDEC JE STRACH (1964), následně se objevil v dalších, dnes neprávem zapomenutých filmech jako BLOUDĚNÍ (1965) nebo HRA BEZ PRAVIDEL (1966). Souběžně s tím začal také točit pro televizi (WATTERLOO, 1967; AURELIÁN, 1969), za postavu esesáka Branskeho v televizním filmu MODLITBA PRO KATEŘINU HOROWITZOVOU (1965) získal Státní cenu Klementa Gottwalda. Jiří Adamíra nebyl typem svého herectví předurčen k účasti v dodnes reprízovaných komediích, hrál spíše v dramatech, historických nebo kriminálních filmech, které jsou dnes nezřídka zapadlé, za zmínku stojí jeho postava plukovníka v životopisném filmu BOŽSKÁ EMA (1979), připomínat si jej ale můžeme například v seriálech F. L. VĚK (1971), BYL JEDNOU JEDEN DŮM (1975) nebo jako radu Korejse v kriminalistickém seriálu PANOPTIKUM MĚSTA PRAŽSKÉHO (1987). Z televizních příležitostí pozdějších let se sluší připomenout dialogovou televizní inscenaci ŠPANĚLÉ V PRAZE (1987), v níž hrál spolu se svou životní partnerkou Hanou Maciuchovou. Filmografie Jiřího Adamíry čítá kolem 80 rolí ve filmu a televizi, naposledy se objevil v televizním filmu MAIGRETŮV PRVNÍ PŘÍPAD (1991). Svým kultivovaným hlasovým projevem byl Adamíra předurčen také pro rozsáhlou práci v rozhlase a dabingu, vynikl také jako recitátor. Některá jeho recitační pásma v pražské Viole byla zaznamenána na gramofonové desky.
Jiří Adamíra nevystupoval sice kriticky vůči komunistickému režimu, zároveň ale nepatřil k jeho oblíbencům a nedostal takové příležitosti, jaké by si při svých schopnostech zasloužil. V roce 1987 získal Cenu Jaroslava Průchy a až těsně před pádem režimu byl jmenován zasloužilým umělcem (1989). Uměleckou satisfakcí byl pro Adamíru následný přechod do Národního divadla, zároveň vynikl jako pedagog na DAMU, ale ze zdravotních důvodů začal v 90. letech své aktivity omezovat. Jiří Adamíra zemřel následkem pooperačních komplikací 14. srpna 1993 ve věku 67 let.
Jiří Adamíra byl ženatý s divadelní herečkou Ljubou Benešovou (*1926), po rozchodu s ní žil v partnerském svazku s herečkou Hanou Maciuchovou (*1945)
