Jedná se o 14 až 16 (záleží na tom, co ještě lze považovat za řadu) rovnoběžných kamenných řad až 365 m dlouhých. Řady jsou poměrně rovné a prakticky rovnoběžné. Sledují zhruba směr sever-jih. Vzdálenost mezi jednotlivými řadami není konstantní a pohybuje se mezi 11 až 31 metry. Materiálem jsou neopracované kameny různých velikostí a tvarů. Dochované řady celkem zabírají plochu asi 400x400 metrů. Jedná se o kameny o velikostním průměru 60 – 80 cm. Celkem je kamenů asi na dva a půl tisíce. Do dnešní doby se zachovalo pouhé torzo v prostoru lesa, kameny totiž byly totiž odvezeny a použity ke stavebnictví a průmyslu. Pamětníci, kteří vzpomínají na svá školní léta, vyprávějí, že tudy procházeli mezi obrovskými balvany a dokonce i kamennými kruhy.
Původní kamenné řady se rozkládaly na ploše nejméně třikrát větší. Zaplňovaly plochu téměř celé vyvýšeniny, dnes známé pod názvem Rovina. Dnes už severní a jižní plocha náhorní roviny neexistuje. Kamenné řady v obou severojižních podélných směrech Roviny končí mnohametrovými lomovými srázy odtěžené opuky. Kamenné linie řad končí přímo v lomových srázech. Spousta křemencových balvanů a štěrku je sesuta pod lomovými stěnami.
Dnes se v prostoru řad a v jejich blízkém okolí nalézá pět větších kamenů. Pegas je největší s rozměry 296x168 cm. Leží v jihozápadní části areálu mezi druhou a třetí řadou. Gibon I se nachází na severovýchodě řad, v prostoru za poslední řadou. Další kámen, s přírodní prohloubeninou, slouží v druhotné poloze jako krmítko pro zvěř v hájovně západně od řad, bývá označován jako Gibbon II. V poli východně od řad se nacházejí, údajně v nepůvodní poloze, dva samostatné balvany, označované jako menhiry.
Vzdálenost mezi Pegasem a Gibonem I je 302,17 metru což se rovná 365 megalitických yardů. Tato vzdálenost se rovná délce jednoho pozemského roku (bez té čtvrtiny dne). Spojnice mezi Pegasem a Gibonem I by nám ukázala východ slunce při jarním slunovratu a v opačném případě Gibon – Pegas západ slunce v zimním slunovratu, až na jeden maličký detail - mezi Gibonem a Pegasem není v tuto chvíli přímá viditelnost, nachází se zde totiž porost. To to jediné se podařilo vědcům prokázat.
Geologický charakter podloží kounovských řad prakticky vylučuje přírodní výskyt tak pestré směsice kamenů různého charakteru. Geologové se vzácně shodují v názoru, že kameny byly kdysi v minulosti na tato místa dopraveny odněkud z okolí. V úvahu přichází zhruba deset kilometrů vzdálené křemencové výchozy na jihovýchodním svahu kopce Malý Louštín, nebo poněkud bližší výskyt křemenců a silně prokřemenělých pískovců na vyvýšenině Špičák.
Geofyzikální zvláštností kounovských řad se stalo zjištění geologů, že do země zapuštěný plochý kámen nazývaný Pegas se nachází přesně ve středu křížení čtyř podzemních zlomů. V přírodě se jedná o zcela mimořádný jev.
Výzkum kounovských řad
První zmínky o nich jsou k roku 1842 a hovoří o použití kamenů na mezníky a na chmelnicích. Z roku 1927 pochází informace o jednom z místních občanů, který kameny odvážel do místních skláren, kde byly kvůli svému složení (velký obsah křemene) používány na výrobu skla. Tak byly kamenné řady postupem času drancovány těžbou lesa, opukovými doly a přírodními živly.
V polovině třicátých let minulého století na řady upozornil kounovský učitel A.Patejdl. Byly natolik ojedinělé, že Klub český turistů z Loun zhotovil tabulku s prvním pokusem o vysvětlení jejich původu a poslání. Na výzkumu kounovských kamenných řad se kromě amatérských badatelů objevili i odborníci. V roce 1934 a 1936 poctili kamenné řady svou návštěvou V. Karpatějev s J.Korelusem. V roce 1937 za kounovskými řadami zavítal i A. Lustig, který provedl přesná měření řad včetně jejich zakreslení do terénu. Velký zájem o kounovské kamenné řady opět nastal až v sedmdesátých letech 20. století, kdy zasáhl naší společnost zájem o staré civilizace a jejich znalosti.
Velký podíl na novém výzkumu měl nově vzniklý obor nazvaný paleoastronomie (znám také pod názvem archeoastronomie), jehož průkopníkem byl A.Thom, který byl profesorem technických věd v Oxfordu a poté co šel do důchodu se začal věnovat propočítávání půdorysů megalitických staveb, převážně v západní Evropě.
V roce 1974 – 1977 proběhlo zmapování území, na kterém se kounovské kamenné řady rozléhají Archeologickým ústavem ČSAV a to kvůli těžbě dřeva.
Výsledky všech výzkumů daly základ odborné diskuzi, která však skončila bez jakéhokoli závěru.
Kamenné řady podle archeologického výzkumu nejsou náhodným navršením kamenů. Mají svou stavební konstrukci. Větší kusy horniny jsou usazeny ve vertikální poloze svými širšími konci do souvislých štěrkových podsypů. Štěrk pod kameny je uložen do podélně vyhloubených, 30 cm hlubokých žlabů v opuce. Řady jsou tedy tvořeny podzemní úzkou štěrkovou vrstvou o síle kolem 30 až 60 cm, do níž byly velké nadzemní kameny vsazeny svou dolní části. Podsypová štěrková hornina o velikosti kamínků do 5 cm je stejného geologického charakteru jak vsazené vyčnívající kameny. Převažují drobné křemencové úlomky. Podsypový materiál tedy vznikal jako produkt opracování a roztloukání velkých kamenů přímo v místech stavby. Obdobně jsou konstruovány megalitické objekty celé Evropy.
Teorie
A.Thom - Hypotéza o astronomické funkci megalitických staveb, jejímž prostřednictvím dokázali megalitičtí stavitelé určovat letní a zimní slunovrat a také se domníval, že v megalitických stavbách byl zakódován celý kalendář včetně dalších astronomických vztahů
V. Karpatěv - Byl přesvědčen, že kounovské kamenné řady, měly funkci rituálního obětování.
G. V. Robinson - Se zajímavou teorií přišel v polovině sedmdesátých let minulého století anglický analytický chemik G. V. Robinson – megality jsou dieletrické antény (antény sestavené z izolantů.), teď zjednodušeně: v menhirech se údajně mají hromadit volné elektrony a když se kámen dostatečně nabije, stačí působení elektromagnetického záření k tomu, aby začal fungovat jako polovodič a přeměnil energii na zvuk stejné vlnové délky neboli ultrazvuk. Měření, které uskutečnil v roce 1978 na megalitickém uskupeni v anglickém Rollright Stones, potvrdila, že potřebnou energii dodává Slunce ve chvíli, kdy je nízko nad obzorem (čili při východu a západu), kameny začnou vysílat ultrazvukové vlnění o kmitočtu 37 kHz. Všichni víme že, ultrazvuk je pro člověka neslyšitelný. Jenže kdyby naši předkové dokázali tento zvuk slyšet nebo zachytit, nabízí se otázka, k čemu by jim to bylo? Na tu to otázku si zastánci této teorie našli rychlou odpověď: Vizuální pozorování oblohy mohlo být často znemožněno nepříznivým počasím. Můžeme si tedy snadno představit, že doplňkem vizuálního porovnání, bylo i hodnocení ultrazvukových signálů, které kameny za určitých okolností vydávaly. Tyto okolnosti byly proměnlivé: novoluní, úplněk, zatmění- což by umožňovalo dostatečnou identifikaci. Takže vlastně když bylo nebe zatažené, stačilo šamanovi naslouchat mezi kameny a on věděl, jestli je měsíc v úplňku, nebo se blíží rovnodennost.
Hemut Tributsch – Ten také přišel také z velmi zajímavou teorií. Je přesvědčen, že náboženský systém megalitických civilizací byl založen na kontaktu s přízračným světem faty morgán. Na základě svých výzkumů v Carnaku soudí, že centrálním bodem pro pozorování zdejších kamenných řad je uměle navršený pahorek, kterému badatelé nevěnovali zatím žádnou pozornost. Tributsch tvrdí, že při pohledu na moře z onoho pahorku klouže zrak po rovnoběžných řadách kamenných hrotů. Dále tvrdí, že řady byly zaměřovacím systémem, který umožňoval předpovídat počasí, mořské bouře a věštit a komunikovat s podsvětím. Právě na tomto místě měla být také brána do jiného světa. Kněží podle jeho teorie uměli předpovědět zrcadlení moře. Když moře začalo zrcadlit, hroty menhirů se měly začínat protahovat a růst směrem do nebe v magickém sloupořadí a lidé shromáždění na pahorku sledujíce rituál, začínali sledovat přelud vznášejícího se ostrova. Onen přelud měl být obraz Avalonu (kam nikdy nevkročí žádný smrtelník), kde měla vládnout Morgana (ta dala fata morgáně jméno). Tributsch je přesvědčený, že legendární hrad Svatého grálu měl být podobným optickým klamem.
Políčka - Zastánci poslední teorie, o které se zmíníme, vychází z výpovědí dcery místního hajného, která to slyšela od svého otce a její otec od svého otce. Mělo se jednat o rozparcelovaný pozemek pro dělníky schwarzenberského panství, kteří zde měli svá políčka. Archeologické výzkumy prokázali starou orbu a vzdálenost mezi řadami taktéž (ne však všude) odpovídala polním mírám pro 19. stol, ale stále chybí jakýkoli přímý důkaz.
Závodiště - Zazněla i teorie, že kamenné řady sloužily k rituálním či náboženským závodům ve vozech a na koních, zní to zajímavě ale prakticky nemožně, protože řady začínají a končí velmi prudkým srázem a velikost a délka dráhy s pouhými 350 metry je příliš krátká.
Podobné kamenné řady byly nalezeny u vesnice Kluček (objekt se skládal z šesti řad), další pak nalezneme u Nemčemic (dodnes se zachovaly čtyři úplné řady). Kamenné řady byly také nalezeny U Sedlice (zachovalo se šest řad, velikost kamenů do 0.5 m s 20 m rozestupy) a nedávno byly nalezeny kamenné řady v lese u Bezdějovic. Co je však totožní, že všechny tyto řady, se nacházení na uměle navršeném pohorku, stejně jako u Kounova.
Výpočet finálních souřednic:
1. úvodní souřadnice - Pegas - Nad kamenem je tabulka a na ní je rok ABCD
2. stage - Gibon - Nad kamenem je tabulka a na ní je rok EFGH
N 50° 13.(H) (A+D+E) (B+C)
E 013° 41.(H+A+E) (A×D×E) (F+G)
Cestou k finálce se prosím nepřibližujte ke hraně skály. Hlídejte prosím děti. Postupujte okolo pole.
