Město Cheb | Statd Eger
CZ:
Cheb v zrcadle času
„My, Jindřich, král z Boží milosti, dáváme všem na vědomí, že jsme svému služebníkovi Otnantovi darovali část lesa u cesty směřující od Chebu.“ (Z listiny císaře Jindřicha IV. z 13. února 1061)
Tato první písemná zmínka o Chebu z roku 1061 je zároveň i nejstarším dokladem postupující středověké kolonizace území kolem Chebu. V průběhu 11. století se toto území ležící na pomezí Čech a Říše dostalo do přímé zájmové sféry sousední bavorské Severní marky a lze předpokládat, že Chebsko bylo po jistou dobu začleňování do nově vznikajících politicko-mocenských útvarů ovládáno českou i německou stranou. Po sjednocení Severní marky markrabětem Diepoldem z Vohburgu kolem roku 1100 dochází k rychlé kolonizaci severního pomezí a vytvoření nového správního centra v Chebu.
V roce 1167 získává Chebsko císař Friedrich Barbarossa, který rozpoznává důležitost jeho pohraniční polohy pro záměry své císařské politiky. Za stoleté vlády Štaufů je dokončena kolonizace Chebska a vedle většího počtu hradů a opevněných sídel nacházíme na Chebsku téměř 300 kolonizačních vsí. Rostoucí císařská moc nacházela svůj symbol ve stavbě velkolepých císařských rezidencí, zvaných falce, které neplnily již jen úkoly obranné, ale především měly okázale reprezentovat novou feudální moc. Vlastní počátek výstavby chebské falce není přesně doložen. První návštěva císaře v Chebu v roce 1179 bývá považována za počáteční impuls pro stavbu románské falce. Zmínka z roku 1183, označující hrad za císařský, dokládá, že se v této době falc již budovala. Četné návštěvy císaře a členů jeho rodiny ukazují, že chebský hrad začal plnit funkci důležitého článku v soustavě císařských falcí 12. století.
V listině z roku 1203 je Cheb poprvé zmiňován jako město (civitas). Mezi léta 1203 a 1215 můžeme datovat rozšíření starého tržního městečka a založení vlastního, nového města. Po požáru v roce 1270 byla zahájena nová výstavba, která dotvořila půdorysnou dispozici historického jádra tak, jak se nám v základních rysech zachovalo do dnešní doby.
V roce 1266 obsazuje Cheb vojsko Přemysla Otakary II., který využil svého postavení správce říšských statků a připojuje Chebsko ke svým územím. Přestože Přemyslova vláda na Chebsku trvala pouhých deset let, znamenala počátek úsilí o trvalé ovládnutí tohoto území a zajištění západní hranice českého království. Tato snaha je podepřena i v době vlády Václava II., který byl v držení Chebska v letech 1291 – 1304, a vrcholí získáním Chebska do trvalé zástavy české koruny v roce 1322.
„My, Jan, z Boží milosti král český a polský, hrabě lucemburský, slibujeme, že vám vždy zachováme všechna práva, která vám byla dána římskými císaři a králi.“ (Z listiny Jana Lucemburského z 23. října 1322)
Tato listina se stala základem zvláštního postavení Chebu v rámci zemí Koruny české a upravovala na delší dobu jeho poměr k Čechám. Připojení k českému království se ukázalo jako velmi výhodné pro vlastní město, které začalo mocensky ovládat celou oblast a vytlačovat z rozhodujících míst chebskou ministerialitu. Hospodářskou základnu města tvořily příjmy z obchodního a řemeslného podnikání a jejich zabezpečení a rozvoj byly možné jen pod pevnou panovnickou ochranou.
Po nástupu Karla IV. k moci dochází při celkovém upevnění státoprávních svazků českých zemí i k pevnějšímu zapojení chebské državy jako nezcizitelného území.
Dominantní postavení města Chebu na celém Chebsku počátkem 15. století bylo podloženo hospodářskou i vojenskou mocí. Město patřilo v této době se 7 300 obyvateli mezi největší a nejbohatší města zemí Koruny české, vnitřní město mělo kolem 400, samostatná předměstí před zničením na 200 domů. Chebští vydržovali vlastní vojenskou hotovost složenou z najatých žoldnéřů a doplňovanou cechovními oddíly.
Katolický Cheb se pro ochranu svých pozic stal od počátku aktivním účastníkem protihusitské koalice. Město vysílá svou vojenskou hotovost na různá bojiště po celou dobu husitských válek, účastní se jednotlivých bojů i všech křížových výprav proti husitům. V červnu 1430 se Cheb poprvé dostává do nebezpečné situace, když se husité na cestě z Norimberka do Čech objevili před branami města a vypálili část předměstí. Po delším jednání se Chebští uvolili zaplatit výpalné a husité odtáhli.
Koncem 20. let 15. století dochází k prvním jednáním mezi husity a katolickou stranou. Chebu je v této době přisouzena důležitá role zprostředkovatele. V květnu 1432 se v Chebu setkávají zástupci husitských Čech s poselstvem koncilu, aby dojednali podmínky slyšení husitů v Basileji. Po obtížném jednání byla schválena dohoda o 11 bodech, které zaručovaly husitské straně svobodné slyšení na základě Písma.
V průběhu 2. poloviny 15. století je vytvořena jedna z nejzajímavějších podob Chebu, který se stává městem knížecích sněmů, velkolepých slavností i diplomatických ujednání. K tomu nesporně přispěla stabilizace poměrů v českém království za vlády Jiřího z Poděbrad a růst jeho politické autority, ale i racionální a obdivuhodně loajální postoj Chebských ve vztahu k českému státu a jeho panovníkovi.
Tento vzájemně kladný a výhodný vztah, kdy Jiří získal na západním pomezí spolehlivého partnera a město ochránce, který mu zajišťoval další hospodářskou prosperitu, přetrval celá tři desetiletí Jiříkovy vlády. Jiřík z Poděbrad navštívil jako český král Cheb celkem čtyřikrát a jeho pobyty byly vždy spojené s politickým jednáním a s nimi souvisejícími společenskými událostmi. V souhře těchto okolností, daných vzájemnými vztahy a příhodnou geografickou polohou Chebu, ležícího na hranicích dvou mocenských bloků, vynikla rychle nová, dosud v této míře neuskutečněná role města jako zprostředkovatele smíru a místa pro řešení sporných otázek formou jednání a dohody.
„Město má velké a bohaté sýpky. Má také zbrojnici s různými zbraněmi a děly, válečným nářadím a výzbrojí tak vybavenou, že každý pozorovatel, by chválou stejně jako já nešetřil.“ (Caspar Bruschius: O městě Chebu, 1542)
Renesanční Cheb, popisovaný v kronice z poloviny 16. století jako půvabné město ležící v okouzlujícím údolí, obklopený dvojím, proti řece trojím pásem hradeb, město s mnoha mlýny, 442 domy, 10 kostely a kaplemi, 50 studněmi, 3 hlavními a 3 vedlejšími branami a pověstně nejlepší medovinou vyváženou do mnoha zemí, vyvolával zdání klidného, prosperujícího města.
Selské války a reformační myšlenky ovšem odkrývaly i zde vznikající sociální a náboženské napětí. V nejbližším okolí Chebu se ve 40. letech již plně prosadilo evangelické učení. Zavedení reformace přispělo výrazně i k rozvoji kulturního života města. Cechovní zvyky a slavnosti, z nichž známé mávání praporem se udrželo až do počátku našeho století, pěvecká klání cechmistrů, světská dramata a lidové frašky v podání žáků latinské školy začaly v dosud nevídané míře obohacovat život města. Chebské gymnázium, které přešlo pod dohled protestantské rady, se stává centrem humanistické výchovy a vzdělanosti. Kantorem na této škole byl také autor známých dramat Clemens Stephani. Chebská tiskárna H. Burgera vydává řadu vědeckých děl, která upoutávají pozornost mnoha vzdělanců tehdejší doby, chebský lékař G. Zechendorffer provádí v 70. letech první soudní pitvu a ve Frankfurtu je vydána jeho příručka chirurgie, ve stejné době v Chebu sepisuje J. Avenarius známý hebrejský slovník. Řada chebských měšťanů navštěvovala přední evropské university a nepřekvapuje proto, že dochované kronikářské záznamy P. Engelharta, Ch. Schönstettera a A. Baiera překračují místní význam.
„Kámen by se slitoval nad tím, co vše jsme již vytrpěli a přestáli. Třetina města vyhořela a zůstaly jen trosky... Co měšťané a sedláci nosí na sobě, je jediné, co jim zůstalo. Ve jménu svatých, krvavých pěti ran Kristových prosíme Vaší výsost, uchraňte nás dalších hrůz.“ (Z dopisu Chebanů z 5. prosince 1640 císaři Ferdinandu III.)
Strategicky důležitá poloha Chebu jako vstupní brány do Čech z něj činila během třicetileté války výhodnou operační základnu pro obě bojující strany, a ty se v dobývání města, drancování okolí, vybírání kontribucí a zabírání zásob téměř pravidelně střídaly. V roce 1631 je Cheb dobyt saským vojskem, rok poté jej získává zpět Albrecht z Valdštejna, v roce 1647 město opět obsazují Švédové.
První velké ožebračení města a okolí je spojeno s prvním pobytem vrchního velitele císařských vojsk, jehož jméno mělo na trvalo zůstat ve spojitosti s Chebem. V roce 1625 se poprvé v Chebu objevuje Albrecht z Valdštejna. Město se ještě nestačilo vzpamatovat z napáchaných škod a již na ně dopadla ostrá rekatolizační politika Habsburků.
V únoru 1634 přijíždí Valdštejn do Chebu již po páté a naposledy. Po příjezdu se sice dovídá, že byl sesazen z velitelského místa, ale pořád věří, že se mu podaří získat větší část vojska na svoji stranu a z opevněného Chebu vyjednávat, případně rozhodnout další postup proti císaři ve svůj prospěch. Ve skutečnosti byl již jen psancem vydaným na milost či nemilost svým plukovníkům. A ti již byli rozhodnuti, že Valdštejna odstraní. Na 25. února 1634 byli městským velitelem Gordonem pozváni Valdštejnovi věrní důstojníci Illov, Trčka, Kinský a sekretář Neumann na hrad k hostině a tam nemilosrdně pobiti. Skupina vojáků poté vtrhla do domu na náměstí a rytmistr Deveroux probodl Valdštejna partyzánou.
Valdštejnova smrt situaci města nijak nezměnila. Samotná válka přivedla město na pokraj hospodářského zániku. Třetina domů a všechna předměstí byla zpustošena, řada řemeslníků a obchodníků emigrovala, Cheb byl zničeným, zchátralým městem.
Dvojí obsazení Chebu vždy po krátkých obranných bojích v průběhu třicetileté války ukázalo, že městské opevnění je zastaralé a neúčinné. Strategicky důležitá poloha města na západním pomezí Čech také rozhodla o tom, že v červenci 1652 podepsal Ferdinand III. dekret o přebudování Chebu na vojenskou pevnost. Již koncem 17. století se Cheb oficiálně nazýval pohraniční pevností a celé město bylo sevřeno soustavou dvou barokních příkopů a sedmi velkých bastionů.
„Město Cheb je celé velmi pěkné. Uvnitř nacházíme nádherné domy obývané zdvořilými, přívětivými a počestnými obyvateli. V okolí města pak půvabné a úrodné zahrady a pole, také mnoho rybníků plné ryb.“ (Popis veškerého světa, Amsterodam 1651)
Postupné zlepšení hospodářské situace ve 2. polovině 17. století se odrazilo intenzivnější stavební činností i v celkovém oživení života města. Významným přínosem Chebu k barokní umělecké produkci se staly práce místních uměleckých truhlářů a řezbářů. Plastické barevné intarzie, užívané při výzdobě nábytku jsou dodnes známy pod označením „chebské práce“ a jsou zastoupeny ve sbírkách největších muzeí. Truhláři a řezbáři Adam Eck, Hans Georg Fischer a Karl Haberstumpf jsou autory mnoha kusů šperkovnic, sekretářů a skříněk, které městská rada nechávala zhotovovat jako dary pro významné osobnosti a prominentní návštěvníky Chebu.
Od konce 17. století se začíná Cheb opět hospodářsky a kulturně vzmáhat, ale svého bývalého postavení již nedosáhl. V roce 1721 se naposledy scházejí političtí reprezentanti Chebska, aby schválili pragmatickou sankci, kterou Karel VI. zajišťoval nedělitelnost habsburských zemí. Chebský zemský sněm, který se skládal z představitelů města, šlechty a duchovenstva a byl zástupcem Chebska při jednáních s českým králem jako držitelem zástavního území, tak provedl svůj poslední samostatný státní akt. Již v roce 1723 se město dozvídá, že jako propadlá zástava je Chebsko považováno za součást koruny české a Cheb se stává i formálně svobodným českým královským městem.
„Vždy, můj nejdražší, když se blíží roční doba, kterou radostně a užitečně trávím v Čechách, pociťuji silnou touhu být tam a především přání Vás, velevážený, co nejdříve pozdravit.“ (J. W. Goethe v dopise radovi Grünerovi v roce 1828)
Do doby přelomu 18. a 19. století spadá i důležitá fáze výstavby Františkových Lázní, které patřily až do roku 1851 chebskému magistrátu. Prameny, označované jako chebská kyselka, byly užívány k léčbě již od 16. století a minerální voda se přivážela pacientům, kteří pobývali v Chebu. V roce 1791 je zahájena podle plánu T. Grubera výstavba lázeňské osady. Rychlý růst lázní, zvaných od roku 1807 oficiálně Františkovy, přispívá i k hospodářskému a společenskému rozvoji Chebu. Jejich proslulost přivádí do Chebu významné osobnosti evropské a české kultury a vědy a potlačuje v životě města jinak tak příznačnou provinční pokleslost.
Především pravidelný pobyt J.W. Goetha a jeho přátelství s magistrátním radou J.S. Grünerem vedou k trvalejšímu vztahu básníka k tomuto kraji a jejich společné badatelské zájmy dávají základ hlubšímu studiu historie, národopisu i geologických zvláštností Chebska. Goethe se seznamuje s kronikářem, sběratelem a posledním chebským katem K. Hussem, hudební skladatel J.V. Tomášek zde přednáší Goethovi jeho zhudebnělé básně, v Chebu se Goethe seznamuje se zakladatelem Národního muzea Kašparem Šternberkem.
Vstup města Chebu do 19. století předznamenávají dvě události, které změnily výrazně jeho podobu – požár a zrušení pevnosti. Velký požár v roce 1809 zachvátil celou severní část města a poškodil větší středověké stavby, které již nebyly obnoveny. Kostel na Jánském náměstí, stará synagoga v nedalekém ghettu a karner na Kostelním náměstí zmizely natrvalo z obrysu města. Těžce zasažen byl i farní kostel. Shořelá barokní helmice byla sice nahrazena novou, gotizující střechou se čtyřmi věžičkami, ale severní věž zůstala opět až do roku 1864 opatřena provizorním zastřešením. Silueta nedokončených věží chrámu sv. Mikuláše tak ještě 50 let připomínala zhoubný požár. Obraz rozpadu středověkého města dokresloval i hrad, o který se již nikdo nestaral. Nádvoří bylo zavezeno sutinami z demolovaného opevnění, hradní palác se stal zříceninou.
Zrušení chebské pevnosti a prohlášení Chebu za otevřené město je chápáno jako symbolický vstup do nové, racionální doby, která je zaměřena k hospodářskému pokroku. V tomto období je ovšem často ničeno vše staré, bez ohledu na kulturně historické hodnoty. Během několika desetiletí zmizela většina z více než 50 opevňovacích věží, jsou demolovány městské brány a dochází k necitlivým přestavbám historických budov. Střízlivý typ erárního empiru, který představují nově postavené gymnasium (1829) a kasárna (1839), vtiskl tvář i mnoha fasádám měšťanských domů.
„Nádraží v Chebu tvoří mohutný komplex budov, které jsou samostatnou městskou částí. Věřme, že podnikatelské aktivity brzy zaplní prostor mezi městem a nádražím budovami.“ (Chebská ročenka, 1872)
Podstatný význam pro růst či úpadek jednotlivých míst nabývá napojení na vznikající železniční síť. V roce 1865 dochází k vybudování spojů mezi Chebem a Hofem přes Aš a z Waldsassenu přijíždí první vlak bavorské dráhy. V roce 1871 dochází ke spojení Chebu s Chomutovem a Plzní, trať do Schirndingu je vybudována v roce 1882. Hospodářský význam a velikost chebského nádraží jsou patrny i z několika údajů ze 70. let 19. století. Nádraží mělo 11 hlavních kolejí, 131 výhybek, 5 točen a dvě posunovací plochy. Denně vyjíždělo či přijíždělo kolem 100 nákladních a osobních vlaků a ročně bylo přepraveno téměř milion cestujících. Cheb se stal železničním uzlem, přes který směřuje veškerý zahraniční obchod po trati Berlín-Cheb-Mnichov a město upevňuje i po ekonomické stránce svou funkci přirozeného centra oblasti.
Otevřením nádraží v roce 1865 získalo město, sevřené do této doby stále ještě středověkými hradbami na půdoryse vymezeném v 13. století, novodobou městskou bránu. Čilý stavební ruch začal naplňovat kilometrovou mezeru mezi historickým jádrem a nádražím. Uzavřené náměstí bylo v horní části otevřeno zbouráním dvou domů a vyrovnáním výškových rozdílů mezi příkopem u městské hradby (v dnešní Šlikově ul.) až po vnější opevnění byla vybudována nová Nádražní ulice. Většina zde stojících, roztroušených domků byla zpola zasypána, zbytek demolován a v krátké době zde začaly vyrůstat nové domy.
Na místech bývalých hradebních příkopů a vnějšího opevnění vznikají tři nové, pravidelné okružní ulice (dnes Komenského, Májová a Evropská), podél kterých vytvářejí nové budovy evangelického kostela (1871), centrální školní budovy Rudolfina (1874) a divadla (1874), vytyčují budoucí obraz města 20. století.
Souběžně s proměnou města v 2. polovině 19. století se rozvíjí kultura a společenský život města. Stavbou nového divadla vzniká v Chebu stálá scéna, četné pěvecké a zájmové spolky vyvíjejí aktivní činnost. V roce 1873 je z popudu G. Schmida založeno v Chebu jedno z prvních regionálních muzeí v Čechách, v osobnostech H. Gradla a K. Siegla získává město své první vědecké historiky, v 80. letech zakládá první svobodný spisovatel Chebu A. John literární společnost a kolem později založeného časopisu soustřeďuje veškerou regionální vlastivědnou činnost.
Počátkem 20. století nacházíme v Chebu mimo bohaté obchodní měšťanstvo a soustředěný finanční kapitál i význačnější strojírenské závody (Fischerova strojírna založena v roce 1863, patří k nejvýznamnějším výrobcům zemědělských strojů, v roce 1891 zakládá anglická firma známou továrnu na jízdní a motorová kola Premier, holandská pak v r. 1911 továrnu Eska), výrobny potravinářského průmyslu (akciový pivovar založený 1873 patří produkcí k největším v Čechách) i větší továrny textilní a stavební podniky.
„Nechť Všemohoucí poskytne plnou ochranu tomuto podnikání, učiní z budovy ozdobu města a zachová ji mnohá léta pro blaho a slávu našeho města!“ (Z listiny v základním kameni školní budovy Rudolfina, 1874)
I pouhé krátké sepsání proměn města Chebu v posledních sto letech dokládá především tragiku a absurditu života ve dvacátém století. Je více než smutným zjištěním, že obraz klidného a nerušeného vývoje tohoto města je možné získat pouze z prvního a posledního desetiletí tohoto století.
Rychlý růst města pod blahodárným vedením starosty dr. Gustava Gschiera v letech 1892 - 1912 je tak zpočátku optimistickým obrazem vstupu Chebu do nové doby. Během dvaceti let intenzivní stavební činnosti vzniká nová, moderní podoba města, která stavebně doplnila historické jádro o významné stavby. Ty, pokud přežily následujících 90 let, patří dodnes k charakteristickému obrazu města.
V letech 1891-1892 byla (v roce 1899 a 1901 pak rozšířena) podle plánu městského stavitele J. Thurnera postavena vedle městského parku nová školní budova, kterou vzápětí doplnily nové školy v Karlově ulici (1902-1904) a v Komenského sadech (1909 - 1910). Zde byla zároveň přestavěna v sousedství stojící stará nemocnice pro potřebu lesnické školy, neboť na západním okraji města byl podle plánů městského stavebního rady Paschera dokončen komplex budov nové všeobecné nemocnice. Výstavba nových městských jatek (1894) a elektrárny (1910) na Lodním předměstí, kde vzniká nová průmyslová zóna, podstatné rozšíření vodovodu a kanalizace (1911-1912) a založení nového hřbitova, když původní za Horní bránou byl přeměněn v Městský park - to vše zakládá nezbytnou infrastrukturu pro další rozvoj města.
V letech 1898-1899 staví na rohu Školní a Sládkovy ulice reprezentativní budovu v neorenesančním stylu podle návrhu architekta G. Wiedermanna bohatá Obchodní a živnostenská komora a obdobné výstavní budovy si pořizují chebský záložní spolek ve Valdštejnově ulici (1898-1899) a Eskomptní banka (1899-1900) na rohu Májové a Svobody. Reprezentativně úředním dojmem, kombinujícím barokní formu se secesní dekorativností, měla také působit v letech 1904-1905 postavená soudní a vězeňská budova v Lidické ulici. Mocensky promlouvající architekturou se do obrazu města včleňuje strohá neorenesanční fasáda kasárenských bloků (1890) u Městského sadu a v jiné podobě jsou dokončena v roce 1914 kasárna pod Zlatým vrchem.
V roce 1911 je na rohu Hradební a Obrněné brigády slavnostně otevřena knihovna, která udává úplně jiný akcent nové výstavby. Lehká, elegantní secesní budova, postavená podle návrhu architekta von Loose z Teplic chebským stavitelem F. Krausem, vznikla z nadace zemřelého chebského průmyslníka Dominika Kreuzingera pro kulturní rozvoj města. S knihovnou spojený přednáškový sál pro 300 lidí se skutečně stal vzápětí jedním z nových kulturních center města. V letech 1908, 1909 a 1911 jsou také uspořádány historické Valdštejnské hry, které přivádějí do města tisíce návštěvníků a zakládají novou tradici města v prezentaci vlastní historie.
V tomto vytváření a hledání nové vnější i vnitřní tváře města jsou zároveň dokončeny dvě stavby, které se stávají pro Cheb více než náhodnou, osudovou metaforou příštího století. V květnu 1899 je za velké slávy uveden do provozu moderní most přes Ohři, kterým Cheb symbolizoval otevřenost novému světu. Nedlouho před vypuknutím první světové války je v srpnu 1913 za velké slávy odhalen na uměle vytvořeném pahorku nad městem turnerský pomník jako symbol odhodlaného a zvěčnělého němectví Chebanů.
Dvě exploze roku 1945 dodaly těmto symbolům nový význam. V dubnu 1945 vyhodili chebští Němci ze strachu před přicházející americkou armádou most do vzduchu, v říjnu 1945 odstranili chebští Češi výbuchem tři dvoumetrové, zlověstné německé orly navždy z paměti města. Dvě světové války a jejich důsledky natrvalo poznamenaly město i jeho obyvatele. Dějinná césura roku 1938, řešící chebskou vizi proti Čechám odtržením od českých zemí a vyhnáním českého státu, má pokračování v césuře roku 1945, která řeší chebský problém proti Němcům jejich nuceným vysídlením z Chebu.
Poslední desetiletí tohoto století vytvořilo opět naději klidného a nerušeného vývoje. Když Chebané při velké slavnosti 18. srpna 1874 pokládali základní kámen nové centrální školní budovy Rudolfina, vložili do cínové schránky pergamenovou pamětní listinu se zprávou pro své následovníky. Žádají v ní o ochranu Všemohoucího a přejí této budově, aby se na dlouhá léta stala ozdobou a symbolem vzdělanosti tohoto města. V roce 1999, po 125 letech, byla i tato budova zbořena. Věřme, že to byla poslední destrukce v Chebu nejen v uplynulém absurdním 20. století.
DE:
Eger im Spiegel der Zeit
Dieses Buch versucht Eger im Wandel der letzten 130 Jahren in Bildern festhalten. Der Titel des berühmtesten Buches des bekannten Egerer Historikes Karl Siegl aus dem Jahre 1931 spricht von Eger im Wandel der Zeit von 1000 Jahren. Versuchen wir so in seinem Sinne diesen Wandel der ehemals freien Reichsstadt und königlich böhmischen Stadt Eger in den wichtigsten, kurzen Abschnitten erfassen.
„Wir, Heinrich, durch Gottes Gnaden König, wollen, daß allen bekannt werde, einem unserer Diener, genannt Otnant, einen Teil des Waldes, nämlich…bis zu jenem Wege, der von Eger herabkommt….zum Eigentume gegeben und übertragen haben.“ (Aus der Urkunde König Heinrichs IV. Vom 13. Februar 1061)
Die erste schriftliche Erwähnung Egers in der Urkunde König Heinrichs IV. vom 13. Februar 1061 ist gleichzeitig der älteste Beleg der fortschreitenden Kolonisierung der Gebietes um Eger. Im Laufe des 11. Jahrhunderts geriet dieses Grenzgebiet zwischen Böhmen und dem Reich in die direkte Einflussnahme des bayerischen Nordgaus und man nahm an, daß es während der Zeit der Herausbildung der neuen machtpolitischen Strukturen unter der Einflußnahme der böhmischen wie der deutschen Seite stand. Nach der Vereinigung des Nordgaus durch den Markgrafen Diepold von Vohburg um 1100 folgten die schnelle Kolonisierung des nördlichen Grenzgebietes und die Bildung eines neuen Verwaltungzentrums in Eger.
Im Jahre 1167 gewann Kaiser Friedrich Barbarossa das Egerland und erkannte alsbald dessen Bedeutung als Grenzland für die Ziele seiner kaiserlichen Politik. Während der hundertjährigen Regierung der Staufer wurde die Kolonisierung des Egerlandes abgeschlossen. Neben mehreren Burgen und befestigten Siedlungen finden wir jetzt über 300 Dörfer. Die wachsende kaiserliche Macht fand ihren Ausdruck im Bau prunkvoller kaiserlicher Residenzen, der sog. Pfalzen, die nun nicht mehr nur Verteidigungsaufgaben erfüllten, sondern die vor allem die neue Feudalmacht glanzvoll repräsentieren sollten. Der eigentliche Beginn der Errichtung der Pfalz von Eger ist nicht genau belegt. Der erste Besuch des Kaisers in Eger im Jahre 1179, als hier ein Reichstag abgehalten wurde, wird auch als erster Impuls für den Bau der romanischen Pfalz angesehen. Ein historischer Vermerk aus dem Jahre 1183, der die Burg als kaiserliche Burg bezeichnet, beweist, daß sich zu dieser Zeit die Pfalz bereits im Bau befand. Die zahlreichen Besuche der Kaisers und der Mitglieder seines Hauses zeigen, daß die Burg von Eger ihre Funktion als ein wichtiges Glied im System der kaiserlichen Pfalzen des 12. Jahrhunderts zu erfüllen begann.
In einer Urkunde aus dem Jahre 1203 ist Eger zum ersten Mal schriftlich als Stadt (civitas) belegt. In die Zeitspanne der Jahre 1203 bis 1215 können wir die Ausweitung des dortigen Marktfleckens und die Gründung einer eigenen, neuen Stadt datieren. Nach dem Brand der Stadt im Jahre 1270 begann eine neue Bautätigkeit, die die Grundrißdisposition des historischen Stadtkerns so ausgestaltete, wie sie sich in den Grundzügen bis auf die heutigen Tage erhalten hat.
Im Jahre 1266 wurde Eger von einem Heer Premysl Otokars II. besetzt, der seine Stellung als Verwalter der Reichsgüter dazu ausnützte, das Gebiet um Eger seinem Territorium einzuverleiben. Die Regierung Premysls war ein Versuch um eine dauernde Beherrschung dieser Region und um die Sicherung der Westgrenze des böhmischen Königreiches. Diese Bemühungen fanden ihre Fortsetzung auch zur Zeit Wenzels II., der dieses Gebiet in den Jahren 1291 – 1304 innehatte, und erreichten ihren Höhepunkt im Erwerb des Egerlandes als Pfand der böhmischen Krone im Jahre 1322.
„Wir Johans von gotes genaden chunig ze Behem und ze Polan und graffe zu Luzcemburgch…gelobe wir ihnen stett zu behalten alle die rechte, die sie von romischen keysern und romischen chunigen biz her bracht haben und in redlichen von in verlihen sint.“ (Aus der Urkunde Johannes von Böhmen vom 23. Oktober 1322)
Diese staatsrechtliche Urkunde des böhmischen Königs bildete die Grundlage für eine Sonderstellung des Egerlandes im Rahmen der Länder der böhmischen Krone und regelte für weitere Zeiten das Verhältnis der Stadt Eger zu Böhmen. Der Anschluß des Egerlandes an das Königreich Böhmen erwies sich für die Stadt selbst als äußerst segensreich. Nach dem Jahre 1322 wurde der Untergang der Egerer Ministerialität vollendet und die Stadt Eger begann mit der Beherrschung der ganzen umliegenden Region. Die wirtschaftliche Macht der Stadt bildeten Einkünfte aus ihrer Handels- und Handwerkstätigkeit, deren Sicherung und Aufwärtsentwicklung nur unter dem starken Schutz des Herrschers möglich war. Nach dem Regierungsantritt Karls IV. erfolgt bei der allgemeinen Straffung der staatsrechtlichen Bande der böhmischen Länder auch eine festere Einbeziehung des Egerlandes als eines unveräußerlichen Gebietes.
Die dominierende Stellung der Stadt Eger im ganzen Egerland am Beginn des 15. Jahrhunderts hatte ihre wirtschaftliche und militärische Machtbasis. Die Stadt gehörte damals mit ihren 7.300 Einwohnern zu den größten und reichsten Städten der böhmischen Krone, die Innenstadt zählte etwa 400, die Vorstädte allein gegen 200 Häuser. Die Egerer Bürger unterhielten eine eigene Bereitschaftstruppe, die aus angeheuerten Söldnern bestand und durch Zunfabteilungen ergänzt wurde.
Im Kampf des katolischen Lagers gegen das hussitische Böhmen beteiligte sich die katholische Stadt Eger aktiv an der Seite der antihussitischen Koalition. Sie entsandte ihre Bereitschaftstruppe
zu verschiedenen Kampfplätzen während der ganzen Zeit der Hussitenkriege und nahm an allen Kreuzzügen gegen die Hussiten teil. Im Juni 1430 geriet die Stadt Eger in große Gefahr, als die Hussiten auf ihrem Weg von Nürnberg nach Böhmen Eger passierten. Sie brannten einen Teil der Stadtmauern in der Obertorvorstadt nieder, konnten aber nach längeren Verhandlungen durch Zahlung einer großen Geldsumme zum Abzug bewegt werden.
Am Ende der zwanziger Jahre 15. Jahrhunderts kommt es zu den ersten Verhandlungen zwischen den Hussiten und der katholischen Seite. Eger wird damals die wichtige Rolle eines Vermittlers zugeschrieben. Im Mai 1432 trafen hier die Vertreter der Hussiten mit einer Deputation des Konzils zusammen, um Bedingungen für eine Anhörung der Hussiten in Basel auszuhandeln. Nach schwierigen Verhandlungen wurde ein Abkommen in elf Punkten gebilligt, die der Hussitischen Partei freie Anhörung zugestanden hatten.
In der 2. Hälfte des 15. Jahrhunderts finden wir Eger als eine interessante Stadt der Fürstentage, der großartigen Feste und diplomatischen Verhandlungen. Die Ursache lag nicht nur in den relativ geordneten Verhältnissen im Königreich Böhmen während der Regierung Georgs von Podiebrad, sondern auch in einer rationellen und bewundernswerten Einstellung der Egerer zum böhmischen Staat und zu dessen Herrscher. Diese wechselseitig positive und nutzbringende Beziehung, bei der Georg an der Westgrenze einen verläßlichen Partner und die Stadt wiederum einen Schirmherr gewann, der ihr weitere wirtschaftliche Prosperität garantierte, dauerte volle drei Jahrzehnte. Georg von Podiebrad besuchte als böhmischer König insgesamt viermal die Stadt und seine Besuche standen stets in Verbindung mit politischen Verhandlungen. Angesichts der vorteilhaften geographischen Lage der an der Grenze zweier Machtblöcke gelegenen Stadt trat bald die neue Rolle Egers als Friedensvermittler und wichtiger Begegnungsort zur Lösung von Streitfragen durch Verhandlungen zutage.
„Die statt hat auch ihre gewaltige und reiche getreidtsböden, darauf allerley getreydts hauffen ligen. Sie hat auch ein rüstkammer oder Zeughaus und das mit allerlei wehren gschos kreigsinstrumenten und rüstungen dermassen staffiert, daz so du es sehest, würdestu warlich nicht minder denn ich loben..“ (Caspar Bruschius: Von der statt Eger, 1542)
Die in der Mitte des 16. Jahrhunderts in der Chronik als anmutiger Renaissanceort beschriebene,
in einem bezaubernden Tal gelegene, mit dreifacher Stadtmauer umzogene, mit vielen Mühlen, 442 Häuser, 10 Kirchen und Kapellen, 50 Brunnen, 3 Haupt- und 3 Nebentoren ausgestattete Stadt Eger, berühmt durch ihren in viele Länder ausgeführten Met, war nur scheinbar so beschaulich.
Bauernkriege und Reformationsideen zeugten auch hier von den aufkommenden sozialen und religiösen Spannungen. In der nächsten Umgebung Egers setzte sich bereits in den vierziger Jahren voll die evangelische Lehre durch. Die Einführung der Reformation trug nachhaltig zur Entfaltung des kulturellen Lebens der Stadt bei. Zunftbräuche und Feste, von denen das bekannte Fahnenschwingen bis zum Beginn unseres Jahrhunderts fortdauerte, Sängerwettbewerbe der Zunftmeister, weltliche Dramen und volkstümliche Possen der Schüler der Egerer Lateinschule bereicherten allmählich in bisher ungeahntem Ausmaß das Leben der Stadt. Das Gymnasium in Eger, das unter die Oberaufsicht des protestantischen Stadtrates gelangt war, wurde zum Mittelpunkt humanistischer Bildung und Erziehung. Kantor dieser Schule war auch der berühmte Dramatiker Clemens Stephani. Der Egerer Drucker H. Burger brachte eine Reihe von wissenschaftlichen Werken heraus, die das Interesse der damaligen Bildungsschicht hervorrief. Der Egerer Arzt G. Zechendorffer führte in den siebziger Jahren die erste Obduktion durch und in Frankfurt erschien im Druck sein chirurgisches Handbuch,
zu gleicher Zeit verfaßte in Eger J. Avenarius sein berühmtes hebräisches Lexikon. Eine Reihe von Egerer Bürgern besuchte bekannte europäische Universitäten, und so überrascht es nicht, daß die erhaltenen Egerer Chroniken von P. Engelhart, Ch. Schönstetter und A. Bayer das regional übliche Niveau deutlich überschreiten.
„Ein Stein könnte sich erbarmen was wir schon alles erlitten und ausgestanden haben, ein Drittel der Stadt ist abgebrannt, nur Trümmer sind vorhanden… Was Bürger und Bauer am Leibe tragen, ist ihr einzig Hab und Gut. Um den heiligen, bluttriesenden fünf Wunden Christi willen, bitten wir Euere Majestät, uns von weiteren Gräulen zu verschonen.“ (Aus dem Schreiben der Egerer vom 5. Dezember 1640 an Kaiser Ferdinand III.)
Die strategisch wichtige Lage Egers als Einfallstor nach Böhmen machte die Stadt im Dreißigjährigen Krieg zu einer vorteilhaften Operationsbasis für beide Kampfparteien, die einander in der Eroberung der Stadt, in der Plünderung der Umgebung, in der Einhebung von Kontributionen und in der Beschlagnahme der Vorräte fast regelmäßig abwechselten. Im Jahre 1631 wurde Eger von sächsischen Truppen erobert, ein Jahr später gewann Albrecht von Wallenstein die Stadt zurück, die im Jahre 1647 wieder von Schweden besetzt wurde. Im Jahre 1625 erschien Albrecht von Wallenstein persönlich zum ersten Mal von Eger und sein Name sollte für immer mit der Stadt verbunden bleiben. Sein ersten Aufenthalt hier hatte auch die erste große Verelendung der Stadt und ihrer Umgebung zur Folge. Eger hatte sich noch nicht von den angerichteten Schäden erholt, da wurde es schon von der unerbittlichen Rekatholisierungspolitik der Habsburger betroffen.
Im Februar 1634 kam Wallenstein nach Eger zum fünften und letzten Mal. Er war bereits schon als Oberkommandierender abgesetzt, hoffte jedoch, aus dem befestigten Eger heraus verhandeln zu können. In Wirklichkeit hatten ihn bereits seine Obristen verraten. Am 25. Februar 1634 wurden vom Stadtkommandanten Gordon Wallensteins getreue Offiziere Illov, Trczka, Kinsky und der Sekretär Neumann zu einem Gastmahl auf die Burg eingeladen und dort unbarmherzig niedergemetzelt. Eine Gruppe von Soldaten drang dann in das Haus auf dem Marktplatz ein, wo Rittmeister Deveroux kaltblütig Wallenstein mit einer Hellebarde durchbohrte.
Wallensteins Tod änderte die Situation der Stadt keineswegs und der fortschreitende Krieg brachte sie an den Rand des Abgrunds. Ein Drittel der Häuser und alle Vorstädte wurden verwüstet, viele Handwerker und Kaufleute emigrierten, Eger war eine verödete, verwahrloste Stadt.
Die zweimalige Besetzung Egers im Laufe des Dreißigjährigen Krieges machte die Veralterung und Unwirksamkeit der Stadtbefestigungen deutlich. Die wichtige Lage der Stadt an der Westgrenze Böhmens war daher entscheidend, daß Ferdinad III. im Juli 1652 ein Dekret über den Umbau Egers zu einer Militärfestung unterzeichnete. Bereits im ausgehenden 17. Jahrhundert war Eger offiziell Grenzfestung. Die ganze Stadt umgab ein System zweier barocker Gräben mit sieben großen Bastionen.
„Die Statt Eger ist durchaus uber die massen schön, innerhalb mit prächtigen Häusern, und höfflichen leutseligen und tugenliebenden Inwohnern geziert. Ausserhalb aber mit den allerlustigsten und fruchtbarsten Gärten und Feldern und Fischreichen Wassern versehen.“ (Aus Beschreibung der gantzen Welt, Amsterdam 1651)
Die allmähliche Besserung der wirtschaftlichen Situation in der zweiten Hälfte des 17. Jahrhunderts fand ihren Niederschlag in einer intensiven Bautätigkeit und Gesamtbelebung der Stadt. Einen bedeutenden Beitrag Egers zur barocken Kunstproduktion stellten die Arbeiten der ortsansässigen Tischler und Schnitzer dar. Die bei der Möbelverzierung angewandten plastischen farbigen Intarsien sind bis heute unter der Bezeichnung „Egerer Reliefintarsien“ bekannt und in den Beständen der größten Museen vertreten. Die Tischler und Schnitzer Adam Eck, Hans Georg Fischer und Karl Haberstumpf sind Hersteller vieler Schmuckkästchen, Sekretäre und Schränkchen, die der Stadtrat als repräsentative Geschenke für bedeutende Persönlichkeiten und prominente Besucher Egers anfertigen ließ.
Seit dem Ende des 17. Jahrhunderts begann sich Eger wieder wirtschaftlich und kulturell zu erholen, aber seine ehemalige Bedeutung erlangte es nicht mehr. Im Jahre 1721 traten in Eger zum letzten Mal die politischen Repräsentanten des Egerlandes zusammen, um die Pragmatische Sanktion zu billigen, mit der Karl VI. die Unteilbarkeit der habsburgischen Länder sicherstellen wollte. Der Egerer Landtag, der aus führenden Persönlichkeiten der Stadt, des Adels und der Kirche bestand und das Egerland bei den Verhandlungen mit dem böhmischen König als Besitzer eines Pfandgebietes vertrat, vollzog so seinen letzten selbständigen Staatsakt. Schon 1723 erfuhr die Stadt, daß das Egerland als verfallenes Pfand für einen Teil der böhmischen Krone gehalten und Eger auch formal zu einer freien böhmischen Königsstadt gemacht werde.
„Jederzeit, mein Theuerster, wenn die Jahreszeit herannaht, die ich sonst so vergnüglich und nützlich in Böhmen zubrachte, fühl ich eine mächtige Sehnsucht dorthin und vor allem wird der Wunsch lebhaft Ew:Wohlgeb, zuerst beym Eintritt zu begrüssen.“ (J. W. Goethe an Rat Grüner im Jahre 1828)
In die Zeit der Wende vom 18. zum 19. Jahrhundert fällt auch eine wichtige Phase des Aufbaus der Stadt Franzensbad, die bis 1851 zum Magistrat der Stadt Eger gehörte. Die Franzensbader Quellen, ursprünglich als Egerer Sauerbrunnen bezeichnet, wurden schon seit dem 16. Jahrhundert als Heilquellen zur Behandlung benutzt. Das Mineralwasser lieferte man an die Kurgäste, die sich damals in Eger aufhielten. Im Jahre 1791 begann man mit dem Aufbau eines Kurortes nach dem Entwurf von T. Gruber.
Der schnelle Aufschwung des Kurorts, der seit 1807 offiziell Franzensbad genannt wurde, trug auch zur wirtschaftlichen und gesellschaftlichen Entwicklung Egers bei. Der Ruhm Franzensbads zog viele bedeutende Persönlichkeiten der europäischen und böhmischen Kultur und Wissenschaft nach Eger, wodurch das Leben der Stadt aus der für eine Provinz so typischen Lethargie gerissen wurde.
Insbesondere die regelmäßigen Aufenthalte J. W. Goethes und seine Freundschaft mit Magistratsrat J. S. Grüner führten zu einer dauerhaften Beziehung des Dichters zu dieser Region. Gemeinsame Forschungsinteressen der beiden schufen die Grundlagen für ein tieferes Studium der Geschichte, der Volkskunde und der geologischen Besonderheiten des Egerlandes. In Eger lernte Goethe Karl Huss, den Chronisten, Sammler und zugleich den letzten Egerer Scharfrichter, und den Grafen Kaspar Sternberg, den Gründer des Prager Nationalmuseums, kennen. Komponist J. V. Tomaschek spielte hier dem Dichter seine vertonten Gedichte vor.
Den Eintritt Egers ins 19. Jahrhundert kennzeichneten zwei Ereignisse, die die Gestalt der Stadt in großem Maße veränderten – der Brand und die Auflösung der Festung. Der große Brand von 1809 ergriff den ganzen Nordteil der Stadt und beschädigte größere mittelalterliche Bauten, die nie wieder aufgerichtet wurden. Die St. Johanneskirche am Johannesplatz, die alte Synagoge im nahe liegenden Ghetto und die Karnerkapelle am Kirchenplatz verschwanden so für immer aus dem Grundriß der Stadt. Schwer bertoffen war auch die Pfarrkirche. Einer der verbrannten barocken Turmhelme wurde durch ein neues neugotisches Dach mit vier Ecktürmchen ersetzt, der andere blieb bis 1864 nur mit einer provisorischen Überdachung versehen. Die Silhouette der unvollendeten Türme der St. Nikolaskirche erinnerte noch 50 Jahre lang an den verwüstenden Brand. In das Bild der verfallenden mittelalterlichen Stadt paßte auch die Burg, die niemand mehr pflegte. Der Burghof wurde mit Schutt der abgetragenen Festung aufgefüllt, das Burgpalais wurde zu einer Ruine.
Die Auflösung der Egerer Festung und die Erklärung Egers zu einer offenen Stadt bedeutete einen symbolischen Entritt in die neue, rationale Zeit, die sich auf einen wirtschaftlichen Fortschritt richtete. In dieser Phase wurde aber oft viel Altes, ohne Rücksicht auf dessen kulturgeschichtlichen Wert, vernichtet. Im Laufe von einigen Jahrzehnten verschwanden mehr als 50 Festungstürme, man riß Stadttore ab, und es kam zu unsensiblen Umbauten historischer Gebäude. Eine nüchterne Art des amtlichen Empires, den ein neugebautes Gymnasium (1829) und eine Kaserne (1839) darstellten, gab auch den Fassaden vieler Bürgerhäuser ein neues Gepräge.
„Der Bahnhof in Eger bildet einen stattlichen Complex von Gebäuden, einen Stadttheil für sich. Wir wollen hoffen, dass die Unternehmungslust den Raum den Raum zwischen der Stadt und dem Bahnhofe mit Gebäuden recht bald ausfüllt.“ (Egerer Jahrbuch, 1872)
Eine wesentliche Bedeutung für den Aufschwung oder Verfall einzelner Regionen hatte die Bindung an das entstehende Eisenbahnnetz. Im Jahre 1865 wurde eine Verkehrsverbindung zwischen Eger und Hof über Asch gebaut, und aus Waldsassen kamen die ersten Züge der Bayerischen Bahn nach Eger. Im Jahre 1871 wurde Eger mit Komotau und Pilsen verbunden, die Bahnstrecke nach Schirnding wurde 1882 gelegt. Die wirtschaftliche Bedeutung und die Größe des Egerer Bahnhofs sind einigen Angaben aus den 1870-er Jahren zu entnehmen. Der Bahnhof hatte elf Hauptgleise, 131 Weichen, fünf Drehscheiben und zwei Rangiergleise. Täglich verkehrten hier rund 100 Güter- und Personenzüge, und jährlich wurden fast eine Million Fahrgäste befördert. Eger wurde zu einem Bahnknoten, über den der gesamte Außenhandel auf der Strecke Berlin-Eger-München abgewickelt wurde. Die Stadt Eger festigte dadurch auch wirtschaftlich ihre Stellung als natürlicher Mittelpunkt der gesamten Region.
Als 1865 ein neuer Bahnhof gebaut wurde, bekam die Stadt, deren Grundriß bis zu dieser Zeit immer noch von den Stadtmauern aus dem 13. Jahrhundert bestimmt wurde, ein neues Stadttor. Bald darauf entfaltete sich eine rege Bautätigkeit, und eine kilometerlange Lücke zwischen dem historischen Stadtkern und dem Bahnhof begann sich zu füllen. Der abgeschossene Marktplatz öffnete sich durch den Abriß zweier Häuser an seinem oberen Teil, und durch die Einebnung der Höhenunterschiede zwischen dem Graben an der Stadtmauer (in der heutigen Schlickgasse) und der Außenbefestigung entstand die neue Bahnhofstraße. Die meisten auf diesem Gelände verstreut stehenden Häuser wurden zugeschüttet, der Rest abgetragen, und in kurzer Zeit begannen hier neue Häuser zu entstehen.
Wo früher die ursprünglichen Burggräben und die Außenbefestigung waren, entstanden drei neue, gleichförmige Ringstraßen. Die hier errichteten Gebäude, die evangelische Kirche (1871), das zentrale Schulgebäude des Rudolfinum (1874) und das Theater (1874) deuteten bereits das zukünftigen Bild einer Stadt des 20. Jahrhunderts an.
Gleichzeitig mit der Stadtumgestaltung in der 2. Hälfte des 19. Jahrhunderts entwickelten sich auch Kultur und gesellschaftliches Leben. Mit dem Bau des Theaters bekam Eger ein ständiges Ensemble, auch zahlreiche Chöre und Vereine entwickelten ihre Aktivitäten. Auf Anstoß G. Schmids wurde im Jahre 1873 in Eger eines der ersten regionalmuseen Böhmens gegründet, und H. Gradl und K. Siegl waren die ersten wissenschaftlichen Geschichtsforscher. In den 80-er Jahren gründete der erste selbständige Schriftsteller Alois John die literarische Gesellschaft und später Verein und Zeitschrift „Unser Egerland“, in denen sich die gesamte heimatkundliche Tätigkeit der Region konzentrierte.
Anfang des 20. Jahrhunderts gab es in Eger außer den reichen Kaufleuten und dem Kapital auch die wichtige Maschinenindustrie (1863 wurde Fischers Maschinenfabrik errichtet, die zu den bedeutendsten Herstellern landwirtschaftlicher Maschinen gehörte, 1891 gründete eine englische Firma die bekannte Fabrik Premier, die Rad- und Motorräder produzierte, und letztlich gründete 1911 eine holländische Gesellschaft die Fabrik Eska, die ebenfalls Fahrräder herstellte), die Lebensmittelindustrie und einige größere Textilfabriken und Bauunternehmen.
„Möge der Allmächtige dem Unternehmen seinen reichsten Schutz gewähren, das Gebäude zur Zierde der Stadt erstehen lassen, und lange Jahre zum Wohle und Heile unserer Stadt erhalten!“ (Aus der Urkunde im Grundstein des Schulgebäudes Rudolfinum, 1874)
Auch ein nur kurzer Rückblick in die Geschichte der Stadt Eger in den vergangenen hundert Jahren belegt vor allem die Tragik und die Absurdität des Lebens im 20. Jahrhundert. Es ist mehr als eine traurige Feststellung, daß wir das Bild einer ruhigen und ungestörten Entwicklung dieser Stadt nur in den ersten und in den letzten zehn Jahren dieses Jahrhunderts gewinnen.
Die schnelle Entwicklung der Stadt unter der segensreichen Führung des Bürgermeisters
Dr. Gustav Gschier in den Jahren 1892 – 1912 ist so ein optimistischer Auftakt für den Eintritt der Stadt Eger in die neue Zeit. Durch intensive Bautätigkeit entstand im Laufe von zwanzig Jahren ein neues, modernes Stadtbild, welches den historischen Stadtkern um bedeutende Bauten bereicherte. Diese gehören, sofern sie die folgenden 90 Jahren überlebten, bis heute zu dem charakteristischen Bild der Stadt Eger.
In den Jahren 1891 – 1892 wurde nach den Plänen des Baumeisters J. Thurner neben dem Stadtpark die neue Obertorschule (vergrößert 1899 und 1901) erbaut, ihr folgten die Neubauten der Schulen in der Schmerlingstraße (1902 – 1904) und beim Schillerpark (1909 – 1910). Das hier stehende alte Stadtkrankenhaus wurde in dieser Zeit zur Fortschule umgebaut, denn am westlichen Stadtrand errichtete man nach den Plänen des Stadtbaurates Pascher den neuen Gebäudekomplex des Allgemeinen Krankenhauses. Durch die Erbauung des neuen städtischen Schlachthofes (1894) und des Elektrizitätswerkes (1910) entstand in der Schifftorvorstadt ein Gewerbegebiet. Der Ausbau der Kanalisation und der Wasserleitung (1911 – 1912), die Anlage des neuen Friedhofes und die Umwandlung des alten Friedhofes in einen Stadtpark – das alles bildtete die notwendige Infrastruktur für die weitere Entwicklung der Stadt.
In den Jahren 1898 – 1899 erbaute die reiche Handels- und Gewerbekammer an der Ecke der Schulgasse und der Opitzstrasse nach den Plänen von G. Wiedermann im Stil der Neorenaissance ein repräsentatives Verwaltungsgebäude. Ähnlich prunkvolle Bauten entstanden für den Spar- und Vorschussverein in der Wallensteinstrasse (1898 – 1899) und für die Eskomptenbank (1899 – 1900)
an der Ecke der Schnaz- und Bahnhofstraße. Barocke Form mit Jugendstildekoration kombinierte der Neubau des Strafgerichtes und des Gefängnisses in der Ritter-von-Forster-Straße; damit sollte der amtliche Represäntationsanspruch vermittelt werden. Das Bild der amtlichen Bauten ergänzten die herrschaftsbetonten historistischen Fassaden der Landwehrkasernen (1890) oberhalb des Stadtparkes und – in einer anderen Form - die 1914 beendete Infanteriekaserne vor dem Schifftor.
Die im Jahre 1911 an der Ecke der Gschier- und Ringstrasse feierlich eröffnete Stadtbibliothek zeigte eine ganz andere Architektur-Note. Dieser elegante Jugendstilbau, erbaut vom Egerer Baumeister F. Kraus nach den Plänen des Teplitzer Architekten von Loose, entstand aus dem Stiftungsvermögen des verstorbenen Egerer Maschinenbaufabrikanten Dominik Kreuzinger. Ein großer Vortragsraum für 300 Personen machte die Bibliothek bald zu einem neuen kulturellen Zentrum der Stadt. In den Jahren 1908, 1909 und 1911 wurden auch die historischen Wallensteinfestspiele veranstaltet, die Tausende Besucher nach Eger brachten und am Anfang einer neuen Tradition in der Präsentation der eigenen Geschichte der Stadt standen.
Gerade in dieser Zeit des Suchens und des Gestaltens eines neuen inneren und äußeren Stadtbildes wurden, fast gleichzeitig, zwei Bauvorhaben abgeschlossen, die für die Stadt Eger zu einer mehr als zufälligen, schicksalhaften Metapher für den Eintritt in das neue Jahrhundert wurden. Im Mai 1899 wurde feierlich die neue, moderne Egerbrücke als Symbol der Offenheit gegenüber der neuen Welt fertig gestellt. Kurz vor Beginn des Ersten Weltkrieges hat man im August 1913 auf einem künstlich aufgeschütteten Hügel über der Stadt feierlich das Jahn-Denkmal als Symbol des entschlossenen und verewigten Deutschtums der Egerer enthüllt.
Zwei Detonationen des Jahres 1945 gaben diesen Symbolen eine neue Bedeutung. Im April des Jahres 1945 sprengten die deutschen Egerer aus Angst vor der kommenden amerikanischen Armee die Egerbrücke in die Luft, im Oktober entfernten die tschechischen Egerer die drei zwei Meter hohen, bedrohlichen deutschen Adler für immer aus dem Gedächtnis der Stadt.
Die beiden Weltkriege und deren Folgen hinterließen dauerhafte Spuren im Leben der Stadt und deren Bevölkerung. Der geschichtiliche Einschnitt, der die Egerer Vision gegen Böhmen durch Loslösung von den böhmischen Ländern und die Vertreibung des tschechischen Staates entschied, bekam seine Fortsetzung in dem Einschnitt des Jahres 1945, der das Egerer Problem gegen die Deutschen mit der Vertreibung aus Eger.
Das letzte Jahrzehnt dieses Jahrhunderts gab wieder Hoffnung auf eine ruhige und ungestörte Entwicklung. Bei der feierlichen Grundsteinlegung für das neue Schulgebäude Rudolfinum am
18. August 1874 wurde in den grundstein eine Pergamenturkunde als Botschaft für die Nachkommenden eingelegt. In dieser Botschaft stand der Wunsch, daß diese Schule für viele Jahre unter dem Schutz des Allmächtigsten zur Zierde und zu einem Symbol der Bildungsstadt werde. Im Jahre 1999, 125 Jahren später, wurde auch dieses Gebäude abgerissen. Hoffen wir, daß es die letzte Zerstörung in Eger nicht nur in diesem absurden 20. Jahrhundert ist.
CZ:
O keši:
- Pro zjištění souřadnic finální umístění krabičky je nutné najít alespoň jeden z TB (TB3KZFG, TB8K3E2, TB8K3Q4), díky kterým se vám podaří keš určit.
- Finální skrýš se nachází v Chebu.
- TB se pohybuje jen po Chebu a v blízkém okolí.
- TB mějte u sebe maximálně týden a poté jej vložte opět do nějaké keše v Chebu.
Hodně štěstí.
DE:
Über cache:
Viel Glück!