O Kelecskem letani Mystery Cache

Na úvodních souřadnicích nic nehledejte.

Není snad člověka, který by nechtěl alespoň jedenkrát realizovat ono kouzelné slovíčko–létat.

A nemuselo by to být ani moc vysoko a ani moc rychle, ale přece jen:

pohybovat se na křídlech vzduchem a shlížet na matičku zem.

I v Kelči se objevili takoví snílci. Mezi nimi vynikal především jeden.

Velkým nadšencem pro létání byl místní obchodník pan Josef Švébiš. Ale nebyl jen snílkem, uměl za svým cílem, skutečně sám létat, vyšlapat si cestičku a důsledně po ní postupovat.

Josef Švébiš již jako patnáctiletý spolu s kamarádem navštívil vojenské letiště v Olomouci a tam pátral po informacích o možnostech naučit se létat. Třeba u vojenského letectva. Byl však odkázán na pozdější roky svého věku. To ho neodradilo, soustředil proto zatím svůj zájem na létání bezmotorové, byť jenom pouze teoreticky. Sledoval všechny zprávy a informace o plachtařských výkonech, o plachtění vůbec i o všech souvislostech tohoto sportu. To mu však nestačilo, brzy se proto začal zajímat i o praktické bezmotorové létání.

V druhé polovině dvacátých let se objevil na plachtařském letišti v Chomýži u Bystřice pod Host., aby viděl provádění plachtařského výcviku. Zde také poznal instruktory létání p. Hrbka z Olomouce a p. Valčíka z Hranic. Pan Valčík vedl také plachtařský výcvik přímo v Hranicích, kde bydlel. Když se pak Josef Švébiš po čase přistěhoval do Kelče, seznámil se zde s dalším nadšencem plachtového létání panem Karlem Vinklarem. Stali se velmi dobrými přáteli a brzy se proto dohodli, že budou společně dojíždět do Hranic a pod vedením instruktora p. Valčíka zahájí výcvik bezmotorového létání. Zkusili tak první starty na kluzáku typu Zögling. Byly to jen krátké skoky. Zögling měl malý klouzavý poměr a ani terén používaný k výcviku nedovoloval něco, čemu by se dalo říct let.

Mezitím na vojenském cvičišti v Přerově vedl výcvik přerovských a kroměřížských plachtařů instruktor Jan Hrbek. Toho již Josef Švébiš znal a tak když cvičiště navštívil, dovolil mu pan Hrbek vyzkoušet let na kluzáku typu Přerov, který Jan Hrbek zkonstruoval. Tento typ kluzáku se Švébišovi a Vinklarovi zalíbil. A protože Karel Vinklar byl stolař, pustili se ještě před uvažovaným založením místní skupiny Masarykovy letecké ligy, tedy spolku, který se amatérským létáním zabýval, do jeho stavby.

Brzy po založení skupiny se konal křest dokončeného kluzáku typu Přerov, vybaveného malou kabinkou – gondolou – pro pilota. Slavnostní akt byl proveden dne 20. října 1934. Letadlo dostalo jméno “Kelč” a za kmotry byli kelečský mlynář Jan Strnadel a paní Švébišová, manželka zakladatele místní skupiny. Téhož dne se také konalo na východních svazích vrchu Strážné první letecké cvičení pod vedením a za účasti členů MLL v Hranicích. Kromě jejich vlastních vystoupení Jan Hrbek. Starty byly prováděny pomocí lana a navijáku, který vytahoval “plachtová” letadla do vzduchu. Navijákem byl lanový buben namontovaný místo kola na zadní nápravě nákladního auta. Došlo i k malé nehodě, při které bylo poškozeno letadlo klubu z Hranic. Jeho členové ponechali stroj do odborné opravy panu Karlu Vinklarovi. Jak je zaznamenáno v městské kronice, přihlíželo celé letecké akci hojně domácích, ale také přespolních, spokojených diváků.

Pořízením cvičného kluzáku byla splněna jen prvá část programu klubu ve stavbě bezmotorových letadel. A protože měli zkušenosti nabyté stavbou kluzáku a opravou hranického letadla, začali se zajímat o stavbu větroně, který by umožňoval po základním výcviku i skutečně plachtění. Prostřednictvím pana Geyera z Hranic si opatřili z Rakouska plány větroně H17 konstruktéra Hüttera. scházely však finanční prostředky. Začátkem roku 1935 proto uspořádala kelečská skupina MLL v místní sokolovně bohatě vybavený maškarní ples. Finance byly získávány i jinými způsoby.

Významnou skutečností bylo, že absolvováním kursu v Přerově získal J. Švébiš instruktorské oprávnění. Mohlo se tedy začít s výcvikem dalších adeptů létání. První pokusy o bezmotorové létání se konaly v okolí Kelče. Na již vyzkoušeném východním, ale také na západním svahu vrchu Strážné (399 m. n. m.) a na svahu pod silnicí do Hranic v území zvaném Koryčánka. Později se zajíždělo i na Baťův kopec v Loučce. Začínalo se balancováním na místě, tedy cvičením gumového lana, na ty pak navazovaly kratší a delší skoky a přímé lety. Výcvik směřoval k získání odznaku stupně A, po výuce zatáček k získání odznaku stupně B. 

Na podzim roku 1935 byl dokončen větroň H 17, který byl v té době nejmenším u nás postaveným bezmotorovým letadlem. Měl rozpětí 9,7 metrů, vážil 80 kg, klouzavý poměr byl 17°. Dne 28. října 1935 byl pokřtěn slavnostně na náměstí v Kelči a dostal jméno “Racek”. 

Nebylo však jen výcvikové létání. Místní skupina zajistila občanům města a okolí jistě nevšední podívanou v podobě leteckých dnů. Ten první zorganizovala skupina na závěr úspěšného zahajovacího roku. Konal se 2. listopadu 1935 na pozemcích Jaroslava Vlčka a Františka Hlavici u Těšínské kaple.

Začátkem roku 1936 byl Kelečáky postavený větroň H 17 – Racek na náklad technické komise Mll vyzkoušen na plachtařském letišti Raná v Čechách. Posudek vyzněl v tom smyslu, že létá a plachtí velmi dobře, je ale poněkud rychlý vlivem velkého plošného zatížení. Pozitivně bylo hodnoceno, že je velmi jednoduchý pro výrobu, je skladný a rychle se montuje.

22. května pozval Josef Švébiš instruktora MLL Prostějov Hübnera k létání s Rackem na vrcholu Radhoště. Povedlo se odstartovat od kapličky s pomocí všech, co byli v blízkosti. Richard Hübner po plachtění nad hřebenem hory přistál po 46 minutách v údolí v blízkosti restaurace Aeroplán. Byly tak prokázány dobré letové vlastnosti větroně.

Josef Švébiš plánoval, že na Radhošti za přítomnosti instruktora a komisaře Hübnera složí zkoušku stupně C (let v trvání déle než 5 minut). Zdali se mu to již tady podařilo, není možné doložit. V každém případě však v průběhu roku tohoto stupně, o který usiloval, dosáhl a byl evidován mezi nositeli odznaku C.

Karel Vinklar prokázal, že se stal velmi zručným stavitelem letadel. Na zakázku MLL v Prostějově postavil za spolupráce Josefa Švébiše výkonný větroň Rhön – Adler konstruktéra Jacobse. Větroň měl jméno Prostějov a zúčastnil se s piloty Hübnerem a Švébišem III. závodů plachtařů MLL na Straníku v Žilině. 15. července 1936 dosáhl s tímto větroněm na uvedených závodech prostějovský pilot Richard Hübner času 7 hodin a 19 minut!

Plachtový odbor kelečské skupiny však nezůstával jenom u výcviku vlastních členů, ale propagoval létání i v širším okolí. Dne 20. září 1936 se například zúčastnil spolu s MLL Hranice předváděcích letů pro veřejnost v Lipníku nad Bečvou, pořádaných při příležitosti zakládání místního plachtového odboru Masarykovy letecké ligy.

Karel Vinklar v roce 1937 prokazuje, že ve stavbě větroňů vyrostl skutečně v kvalifikovaného odborníka. Za spolupráce členů plachtařského odboru v Bystřici pod Host., postavil pro tuto MLL větroň Polydor. Vzorem byl německý typ Helios, jehož kovový trup byl změněn na dřevěné provedení a i další části a detaily byly upraveny a konstruovány podle vlastních možností. Kelečský stolař Karel Vinklar se tak stal autorem prototypu.

Místní skupina MLL v Kelči se však nezabývala jenom bezmotorovým létáním. K předním členům vedení patřil Karel Rada. Byl držitelem pilotního průkazu na motorová letadla. Často přilétal nad Kelč ve sportovním letadle Zlín XII, čehož využíval například k tomu, že o slavnostních dnech shazoval z letadla věnec nebo kytici k pomníku TGM na náměstí. Karel Rada byl hlavním organizátorem leteckých dnů v třicátých letech a později i po roce 1945.

Jisté je, že Kelečáci prováděli výcvik i na terénu tzv. Baťova kopce v blízké Loučce. A nebyli tu sami, každou letní neděli zde létali i členové skupiny MLL ze Zlína.

Je samozřejmé, že se výcvik neobešel bez drobných kolizí a nehod. Dodnes se v Kelči vzpomíná, že kdosi na kopci v Loučce “přistál” na krávě. Zájem však neopadal, plachtový odbor hlásil v roce 1938 přes 10 účastníků praktické letecké výuky. Je to paradox, že vážnější nehoda při létání postihla právě nejzkušenějšího a nejvyspělejšího plachtaře, instruktora a komisaře. Sám Josef Švébiš o této havárii napsal: “V roce 1938 létali prostějovští na Rhön – Adleru na Uhřínově. Větroň byl vybaven přístroji, hranická H – 17 ne. Já ve snaze dostat se do termiky, na kterou signalizoval Rhön – Adler, jsem se dopustil ukvapenosti při startu a nechal se brzy vypnout, což odnesla moje pravá noha komplikovanou frakturou”. Podrobnosti se lze jenom domnívat: letoun pro nedostatečnou rychlost se zřítil nebo z důvodů malé výšky narazil na překážku. Následky však zůstaly, noha již v pořádku nebyla.

Rok 1939 znamenal konec meziválečného klubového létání. Začátkem roku došlo ke slučování všech občanských leteckých spolků pod hlavičku Český národní aeroklub. K rozvinutí činnosti této sjednocené organizace již nedošlo. Po německé okupaci v březnu byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava a následně byly spolky a občanské organizace německými úřady rozpuštěny. Po čase si Němci vzpomněli i na materiální vybavení klubů. 18. července 1941 písemně nařídilo Luftgaukommando XVII jako nucený správce rozpuštěného aeroklubu Josefu Švébišovi předat veškerou leteckou techniku oddílu 12/33 NS – Fliegenkorpsu (leteckého sboru) v Ostravě-Vítkovicích. Dne 1. srpna 1941 byl tedy předán větroň H – 17, kluzák Přerov, gumové lano, přepravní vozíky i další příslušenství. Tímto úředním aktem definitivně skončila první etapa kelečského létání.

V červnu 1945 vznikl Českého národního aeroklubu odbočka Kelč. Předsedou  byl zvolen pan Karel Vinklar. Náhradou za Němci zabavená letadla získala pobočka kluzák typu Zögling a větroň Grunau Baby IIb registrovaný pod zn. OK-8413.

Na podzim se Josef Švébiš zúčastnil opakovacího kursu pro instruktory na Rané u Loun. Poté provedl několik zkušebních letů s větroněm Grunau Baby z vrcholu Strážného.

Rok 1946 měl být nástupem k obnovení bohaté plachtařské aktivity. Josef Švébiš byl instruktorem a komisařem bezmotorového létání s oprávněním vyučovat na kluzácích a větroních do stupně C a uznávat a potvrzovat zkoušky pro získání odznaků A, B a C. K dispozici byla dvě letadla.

 Josef Švébiš ve vzpomínce na svou plachtařskou činnost věnuje období po roce 45 jedinou větu: "Po roce 1945 jsem se zúčastnil opakovacího kursu na Rané u Loun a doma udělal několik startů, avšak pro malý zájem mladých činnost Aeroklubu v Kelči skončila." Školení stupně A nebylo tedy v roce 1946 dokončeno pro nedostatečný počet startů. Sám jsem se proto v roce 1947 přihlásil do kursu v Zemské plachtařské škole v Medlánkách a ukončil jej zkouškami A a B. Bezmotorové létání se v Kelči v roce 1947 tedy dále nevyvíjelo.

Za zmínku stojí jedna zajímavost. V rámci přípravy na letecký den v roce 1946 a zabezpečení účasti dvoumotorového dopravního letadla typu Siebel Fh 104 Hallore bylo zkoušeno jeho přistání v Kelči. Těsně před jeho přistáním totiž přijeli v čele s Karlem Radou na louky u Těšické kaple k přivítání letadla, zjistili, že majitelé louky posekali a čerstvě usušené seno poskládali do kopek ve vyrovnaných řadách po celém zájmovém území pro přistání. Kopky se musely rozházet a seno uklidit během několika minut bokem. Takové pracovní úsilí u nezemědělců do té doby v Kelči asi nikdo neviděl! A dvoumotorák skutečně přiletěl. Při prověřovacích letech tohoto stroje nad možným místem přistání, ale neuznal pilot plochu dostatečnou pro bezpečné přistání a zejména odstartování, a tak k velké lítosti organizátorů zase odletěl.

Politickými události z let 1948 a 1949 však u zavřely působení organizace Český národní aeroklub v Kelči a tím bylo ukončeno létání kelečských občanů i pořádání leteckých akcí.

A teď ke keši samotné:

20.9.2016 Keš přemístěna, úprava šifry. Pokud se keš přemisťuje, je běžné změnit výpočet a geocheck. Dále také uvést korekci, která se připočítá k původním souřadnicím. Jelikož toto někteří nepochopili a přičítali korekci k novým souřadnicím a pak se divili, že nemohou keš najít, již ji neuvádím. Pokud chcete keš najít, spočítejte znova, není to složité.