Na úvodních souřadnicích keš nehledejte, ty ukazují na zahrádku u nádraží.
Možná jste si už někteří všimli při odlovu nádražní keše, že tu v Rynolticích máme vílu. Ale jak to s ní bylo? Kde se tady vlastně vzala? To vám prozradí následující pohádka. :-)
O víle, která měla ráda vláčky
Ve vílí říši je slyšet vše, co si děti povídají a víly rády poslouchají. Jedna z nich měla moc ráda povídání o vláčkách, pohádky o mašinkách, o hodných i zlobivých lokomotivách a tom jak se děti rády těmi kolejáčky vozí… „Proč tady tak nejsou“ tesknila víla. „Ale jdi, my je nepotřebujeme, my přece létáme“ odpovídaly jí sestřičky. „Ale ve vláčku je legrace, cestujete a můžete si přitom hrát, povídat, malovat nebo i spinkat!“ Víly na ní vykulily oči… „No, děti to říkaly a my ani nevíme, jak takový vlak vypadá“. „Třeba si to vymyslely“ pravila jedna z víl. „Já si myslím, že ne“ řekla malá víla a zasnila se: „Chtěla bych vidět ten vláček…“
Ve světě víl je to stejné jako ve světě lidí – když si něco hodně přejete, tak se vám to splní, a když se někam chcete dostat, musíte najít cestu. A vždycky se najde někdo, kdo vám pomůže nebo poradí. O přání malé víly se dozvěděl jeden mráček. „Vím, jak se můžeš dostat do světa lidí“. „Prozraď mi to, prosím“ žadonila víly holčička a mráček jí vysvětlil, že se sluníčkem umí postavit duhu, která povede až na Zem, tudíž do světa lidí. Lidé tuhle duhu mají moc rádi a říkají, že kde se dotkne země, bývá schovaný poklad. „Chvilku počkej, já zaprším, sluníčko zasvítí a uvidíš!“ A skutečně na nebi vznikl krásný barevný oblouk – my mu říkáme DUHA. „Ty jo, mráčku, takhle možná vypadají koleje!“ jásala víla. „Honem si nasedni a šťastnou cestu!“ Víla jela na duze jako na tobogánu a už neslyšela mráčkovy rady, že až bude chtít zpátky do říše víl, postaví jí zase duhu…
Rychlost byla veliká, takže za chvíli víla viděla svět lidí… pole, lesy, řeky, jezera, louky, domy, cesty, silnice a pak něco, co mělo oblouk jako duha, ale nebylo to barevné. „Jestli to jsou opravdu koleje, musím říct mráčkovi a sluníčku, aby to dobarvili, koleje musí být přeci veselé … Děti to říkaly.“ Sotva i to domyslela, její cesta končila u malého jezírka s lekníny a duha zmizela dřív, než víla stihla poděkovat.
„Žbluňk“, ozvalo se z jezírka, když malý žabáček s listu leknínu skočil do vody, protože se polekal bytostí, která se tu z ničeho nic objevila. „Mě se nemusíš bát“, usmála se víla, „já jsem tady na výletě kvůli vláčkům, víš?“ „Kva, kva …“ pokýval hlavou žabáček, „to jsi tady správně!“ V tom se kolem prohnal červený vláček. „To byl rychlík“ pravil žabáček, který se vyznal, protože v tomhle drážním jezírku už žije dva roky. Za chvíli jel vláček modrý, pak žlutý a víla byla šťastná. Už jí ani nevadilo, že lidé nemají barevné koleje, když mají tak barevné vláčky…
,,Chtěla bych tady zůstat“ řekla žabáčkovi. „To je prima, každé jezírko by mělo mít vílu a tohle ještě žádnou nemá… a přijel vlak s červenou lokomotivou a zelenými vagónky a z nich vystoupily děti. Holčička Elinka spatřila vílu a hned se k ní rozeběhla, Matýsek s Kubíkem běželi za ní a v úžasu se zastavili u jezírka. „My tady máme vílu!“ „Já jsem si vílu vždycky moc přála!“ řekla Elinka. To je další důkaz toho, že nejen vílám, ale i nám se přání plní. Víla se usmívala a žabáček vše pozoroval z pod listu leknínu. „Ty jsi opravdová víla?“, zeptal se Matýsek. „Ano“ usmívala se víla. „A jak se jmenuješ?“ chtěla vědět Elinka. „Já nevím,“ zrozpačitěla víla a děti také znejistěly. Všechno přece má nějaké jméno. „U nás ne, my nepojmenováváme…“ Tomu děti moc nerozuměly.
„Já jsem Elinka, tohle je Kubík a tohle Matěj“ v tom přijel krásný modrý vlak a Matýsek zajásal. „A tenhle vlak se jmenuje Matěj!!!“ děti vyběhly Matějovi zamávat. „To musí být krásné jmenovat se stejně jako vlak“, zasnila se víla. Rozesmáté děti se vracely a Matýsek začal poučovat. „Víš, že tady jak stojíš, se to taky jmenuje?“ „Vážně? A jak?“ podivila se víla. „RYNOLTICE“.
legrační… „No, fakt! A líbí se Ti to?“ „Ano, asi ano, je to veselé“ a znovu se všichni smáli. „Tak budeš víla Rynoltýnka!“ „Cože, já budu mít jméno?! … No, to je super!!!“ „Ve světě, kde všechno má jména už nejsem bezejmenná. Mám jezírko, kamarády a teď i jméno“ pomyslela si víla Rynoltýnka a zeptala se: „A jmenuje se tak nějaký vlak?“ „To nevím“ řekl Matěj „ale zeptáme se babičky“, napadlo Elinku, když viděla, že víla trochu posmutněla. Rozeběhli se za babičkou, aby všechno zjistili…. A babička zavzpomínala, jak před lety v tom domě za kolejemi bydlela malá mašinka, která pomáhala tlačit těžké vláčky do kopce do Křížan a pak se vždycky vracela do domečku, kterému se říkalo depo. Ta se určitě jmenovala Rynoltýnka! „To jí honem musíme říct, víš babi, že přišla z říše vil jen proto, že tam nemají vláčky?!“
„Myslím, že jí rozumím“, pokývala hlavou babička a slyšela, jak děti volají: „Rynoltýnko, jmenuješ se jako mašinka, která tady dřív bydlela!“
V ten moment stála u jezírka s lekníny nejšťastnější víla! Za domem u jezírka můžete vílu, která má ráda vláčky vidět i Vy!
Pohádku vymyslela Květa Slabá. Když jsem si pohádku přečetl hned přišel nápad s vytvořením druhé keše na nádraží, snad nikomu nebude vadit, že vás sem tahám podruhé. :-)
Jak na keš?
Vedle nádražní budovy naleznete vílu Rynoltýnku u jezírka, kde zjistíte potřebné indicie pro dopočítání finálky.
A = POČET LAVIČEK PŘÍMO PŘED VÍLOU (tu opodál mezi stromy NEpočítej)
B = POČET OKEN NA NÁDRAŽNÍ BUDOVĚ Z BOČNÍ STRANY KDE STOJÍ VÍLA (včetně malých okýnek nahoře)
C = ČÍSLO NA NEJBLIŽŠÍM SLOUPU OSVĚTLENÍ, SMĚREM KAM KOUKÁ VÍLA
D = POČET VŠECH SLOUPŮ OSVĚTLENÍ NA NÁSTUPIŠTI
Vílu Rynoltýnku jste už navštívili, teď se vydejte za mašinkou Rynoltýnkou, která na vás čeká na souřadnicích:
N 50° 47. (A) (D-B) (C)
E 14° 49. (B-2) (A+1) (D-B)