Do Čech se kouření dostalo údajně v roce 1619 od anglických vojáků, kteří sem byli vysláni pomoci " Zimnímu králi " Fridrichu Falckému. Pražané se tehdy prý velmi podivovali, když viděli v ústech vojáků mosazné trubičky, z nichž vycházel kouř. V našem regionu dosáhlo největšího rozmachu dýmkařství v městečku ležícímu na pomezí Valašska a Hané - v Kelči.
DÝMKAŘSKÉ ŘEMESLO
Dýmky v dějinách.
Z poznatků o historii domorodců v Americe se dovídáme, že tam lidé vychutnávali kouření z dýmek už před 3 000 roky. Údajně zpočátku bylo kouření náboženským obřadem a provozovali ho jenom kněží. Zážitek z vůně tabáku navazoval spojení s duchy a také mu byla přisuzována léčivá moc. Není známo, kdy se kouření u indiánů stalo každodenní součástí života. Archeologové zjistili, že nejprve používali dýmky hliněné. Až později je zhotovovali ze dřeva. Kryštof Kolumbus si do deníku poznamenal, že u pobřeží viděl domorodce, jak muži i ženy drží v rukách čoudící opálené dřevo.
V Evropě se před objevením Ameriky ojediněle užívalo kouření v léčitelství, a to ze suchých natí léčivých bylin. Semena tabáku byla poprvé přivezena z Ameriky do Lisabonu v roce 1550. Pěstování tabáku začínalo ve Španělsku a Portugalsku. Pak kuřácká vášeň zakotvila v Anglii, pravděpodobně vlivem zakládání anglických osad v Severní Americe. Manufakturní výroba dýmek zde prosperovala v městě Broseley. Také z německé Ruhly exportovali dýmky do celé Evropy. Pro bohaté kuřáky měly zdobení a stříbrné kování. Luxusní dýmky zvané „pěnkové“ se též zhotovovaly z tvrdého vápence ve Vídni. Car Petr Veliký dovezl kuřáckou módu z Holandska.
Pražané poprvé viděli kuřáky v r.1619 u anglických vojáků, kteří dělali doprovod králi českých stavů Friedrichu Falckému. Podivovali se mosazným trubičkám, z nichž u úst vycházel kouř. Prvními výrobci dýmek v Českých zemích byli zruční řemeslníci Habáni. Jejich hliněné dýmky zvané „gypsovky“ byly od konce 17.stol. i později v dobré pověsti.V 18.století byla v západních Čechách snaha vyrábět dýmky porcelánové. V konkurenci neuspěly.
Dýmky dřevěné dosáhly v Čechách a na Moravě největší obliby. Asi koncem 18.století se začaly výrobou zabývat dva regiony: Českomoravská vrchovina a východní Morava.
Ještě je třeba se zmínit, že pro nástroj ke kouření se v českých zemích ujal název „fajka“, nebo „fajfka“. Pojmenování je odvozeno od německého slova die Pfeife, což je píšťala.
Dýmkařství v Kelči.
Dýmkařské řemeslo se v Kelči začalo rozvíjet na sklonku 18.století. Největšího rozmachu dosáhlo v 60. letech následujícího století. Bylo řemeslem výnosným. Tehdy kelečští podnikatelé Kessner a Raut řídili po domáckou výrobu dýmek pro vývoz do Polska, Maďarska a Rakouska. Dýmkařům platili vcelku dobře, takže o tuto práci byl zájem. Přicházeli k nim i dělníci z jiných řemesel. Rádi získávali novou dovednost. V roce 1896 při sčítání obyvatel a jejich činností se v Kelči výrobě dýmek věnovalo 13 živnostníků a 73 tovaryšů – pomocníků.
I později, před první světovou válkou, byla tato výroba organizována na širší základně. Především se udržovaly kontakty pro obchod v zemích C.K.Rakousko. Úkol zdárně plnili Vojtěch Pajdla (nar.1879) se svým otcem. Tito podnikatelé zaměstnávali až 50 rodin.
Dalšími samostatnými dýmkaři byli: Josef Both, Josef Mlčák, Jan Hlavica, Klement Hlavica, Tomáš Králík, Klement Minář, Antonín Ondroušek, Jan Pajdla, Josef Pitrun, Josef Plesník, Josef Rada. Ještě je třeba vzpomenout vynikajícího řemeslníka Arnošta Botha nar.r. 1891, který vyřezával na dýmky figurální motivy i pro ostatní dýmkaře.
Za zmínku dále stojí, že dýmkař Jindřich Plesník (nar.r.1884) získal kolem roku 1910 objednávky od jistého Čechoameričana a odesílal dýmky do Texasu, především pro české krajany.
Po roce 1918 měli samostatné živnosti jen dýmkaři Arnošt Both (nar.r.1906), František Rada, Teodor Hlavica (nar.r. 1898), Alfons Plesník. Jako pomocníci s nimi pracovali: František Střítežský, Antonín Srkala a Vojtěch Bravený. Nejdéle provozovali dýmkařské řemeslo Vojtěch Pajdla a Teodor Hlavica.
Měl-li mistr živnostenské oprávnění, zaměstnával jednoho nebo dva pomocníky a učně. Byla běžná praxe, že učněm se stával jeho syn nebo hoch od příbuzných. Učeň nedostával kapesné, ba jeho rodiče ještě na výuku mistrovi přispívali.
Základní odborné vzdělání učni získávali až od roku 1895, kdy byla v Kelči zřízena pokračovací škola pro učně. Bylo na ni zapsáno 15 dýmkařských učňů. Po třech letech učeň dělal tovaryšskou zkoušku. Ve výučním listě mistr uváděl, co umí zhotovit a dále napsal charakteristiku jeho chování. Objektivní hodnocení potvrdili podpisem dva zástupci Společenstva řemeslných živností v Kelči.
U dýmkaře v dílně často pracovala manželka a také děti. Zvládli jednoduché práce, především povrchové úpravy součástí. Pracovalo se až 16hodin denně.
Františka Kundrátková (nar.5.3.1883), jejíž otec a dva bratři byli dýmkaři, o tom vyprávěla: „Já jsem byla při fajfkách pořáď. Uměla jsem cínovať, rýsovala jsem parády na slovenky, enom sem neuměla dělať na drekslu. A když sem se vdala, neuměla sem ani velice variť. Tatínek z fajek vydělali na koupení chalupy, koupili aj pole aj dvě krávy.“
Dýmkaři vyráběli přes 30 různě odlišných dýmek. V zásadě to byly dva druhy. Když trestka byla usazena přímo do „hlavičky,“ šlo o starší typ „KRKOVKU.“ Měla-li dýmka ještě samostatný „odlevák“, byl to novější druh Obruska. Výhodou odléváku bylo snadné čištění od zplodiny. Z těchto základních typů vznikaly varianty s různým pojmenováním: kelečanka, slovenka, brodka, kozí brada, obkuska kulatá, obkuska s prsténkem a další.
Dělník s rodinou vyrobili za týden 5-8 tuctů „krkovek“, „obkusek“ jen polovinu. Ceny dýmek určovala poptávka a kvalita práce. Mzda od tuctu „krkovek“ před válkou byla 3-4 K, od „obkusek“ 6-10 K. Po válce bylo za „krkovky“ 22 Kč, za obkusky 52-72 Kč.
Pracovní postupy při výrobě dýmek
Kelečští dýmkaři používali pro své dýmky dřevo olšové a z kmene nad kořeny dřevo březové. Později kupovali švédskou břízu. Výroba představovala dlouhý a pracný proces. Na jeho konci, v případě zdobení, byl téměř umělecký výrobek. V popisu technologie uvádím hlavní pracovní úkony.
Začínali tak, že na deskový blok narýsovali podle šablony obrysy hlaviček a odlejváků. Na dýmkařské stolici pak malou rámovou pilkou, zvanou „ švajfka,“ vyřezávali tvar předřezu. K tomu účelu Vojtěch Pajdla před I. svět. válkou zakoupil pásovou pilu a na ní řezal pro všechny dýmkaře v Kelči. Práce na polotovaru hlavičky a nalejváku pokračovala vrtáním otvorů „ špulířovým“ vrtákem, upnutým v hlavě „drexlů“ (soustruh s nožním pohonem). Potřebný kónický tvar otvoru zhotovili ručním převrtáním kuželovým „škrabákem“ a vyhladili úzkým dlouhým nožíkem – „fajfkovcem“.
Osazení pro „kranečky“ u odlejváku a u osoustruženého tvaru hlavičky též dělali na „drexlu“. Pro tuto operaci si sami zhotovili speciální kruhovou pilečku se středícím kolíkem. Dokončení vnějšího tvaru hlavičky a nalejváku prováděli ručně. Obrobek se nasunul na kolíček při okraji stolu. Kolíčky byly výměnné s průměry podle otvoru v obrobku.
„Trestky“ (z třešňového dřeva) včetně našroubované „kostky“ a „hryzáku“ z materiálu „rohovina“, dodávali dýmkařům specializovaní soustružníci.
Dýmkaři rozlišovali dvojí kování dýmky:
- Vnitřní tvořilo oplechování otvorů v hlavičce a v nalejváku. Bylo spojeno tenkou trubičkou. Plechové komolé kužely se zhotovovaly na malé rohatce klempířským způsobem.
- Vnějšímu kování říkali „kutí“. Byly to ostatní kovové součásti na povrchu dýmky: především „klobouček“, „kranec“ s pantíky na hlavičce a „kranečky“ u otvorů nalejváku.
K jejich tvarování používali staří dýmkaři ruční „razek“. Matricí byla „kroužka“.
Součástí kování se zhotovovaly z plechu měděného nebo mosazného. Na přelomu 19. a 20. století byl v prodeji plech pakfonový (slitina zinku, mědi, niklu). Pro klobouček měl tloušťku 1-1,5mm, pro ostatní součásti 0,3-0,5 mm.
Plechování pájeli železnou páječkou, zvanou „cinák“. Její kuželový tvar odpovídal průměru plechování. Čistila se „salmiakem“. Cín se na ní pak udržel. Součástí „kutí“ pájeli pomocí boraxu a mosazné krupičky. Následným máčením v ředěné kyselině sírové součásti zčervenaly. Po přidání kyseliny dusičné povrch zbělel.
Velká pečlivost se věnovala povrchové úpravě dřeva. Soustružený povrch se srovnal jemnými pilníky. Vyhlazování původně dělali polosuchou přesličkou. Když byl v prodeji jemný smirkový papír, bylo hlazení snadnější. U zakázek na dražší dýmky se hlavička ještě zdobila. Po vyhlazení dřevo mořili „šalvostrem“ (zředěná kyselina dusičná). Suché dřevěné díly se nakonec natřely lněným olejem a vyleštily šelakovou politurou.
Zánik dýmkařského řemesla.
Stagnace ve výrobě dýmek v Kelči již začíná za první světové války. Objednávky přicházejí omezeně, dochází k nedostatku potřebných vstupních materiálů a k nárůstu jejich cen. Svědčí o tom zachovalá rodinná korespondence. Vojtěch Jasný píše v dopise z dovolenky v Kelči bratrovi do Vídně: „Tatínek dělá pět tuctů „oderek“. Chábne to. Cankof je velmi drahý. Cín, co stál 15 krejcarů, teď stojí 90 krejcarů. Přijde brzy úplně nechati dýmkařského řemesla. Mlčák Franta už nechtěl dělati tatínkovi „slovenky“. Raději prý bude ležet. Zadarmo lepší je ležet než dělati…“ Tolik z dopisu ze 4.7.1915.
V příštím roce v dopise z 28.11.1916 sděluje Jan Jasný synovi:…Není ani drátu ani laktonu, schází cín, plech. Dýmkaři budou muset toho brzy nechat, kteří nemají zásoby. Pajdla byl rád, že mu staříček pustil 1 kilo paktonu…“ Dýmkařský mistr Antonín Ondroušek se potřebným materiálem zavčas zásobil. Vojínu Vojtěchu Jasnému píše do maďarského Šoproně:… „ Buď tak dobrý nám nápomocen. Udělej nám s dýmkami obchod. Potřebujeme vědět, máme-li Tobě poslati vzorky, nebo oni pošlou vzorky a ceny. Polepšilo by se nám. Nebo sděl jejich adresy, abychom přes válku měli nějakou objednávku… „9.5.1915“
I po válce řemeslo ztrácelo postupně trvalý odbyt. Příčin bylo několik: Především se rozšiřoval moderní způsob z požitku tabákového kouře - kouření cigaret. Sebevědomí mladí muži uvažovali, že dýmka v ústech, svědčí
o méněcenném člověku. Mládenec, který by si chtěl naklonit děvče, by s dýmkou neuspěl. Ve vojenské službě bylo zrušeno fasování tabáku a místo toho byl zaveden příděl cigaret.
Uzavírání obchodu s dýmkami mimo hranice ČSR se stala obtížnějším vlivem byrokracie úřadů. Odesílání svého zboží musel dýmkař vyjednávat s obchodní komorou, s konzulátem i s příslušným celním úřadem. Poválečné směrnice pro obchodování mimo ČSR byly pro malé podnikatele překážkou. Vyřizování zásilek do ciziny trvalo i tři měsíce. K likvidaci pracného dýmkařského řemesla v malých dílnách také přispěla tovární výroba, která se omezila na několik typů dýmek. Samostatný dýmkař s ní nemohl obstát v konkurenci. Posledním malým podnikatelem v dýmkařském řemesle byl zřejmě pan Plesník v Bystřici pod Hostýnem. Převážně se zaměřil na výrobu čibuků.
Zdroj informací a obrázků:
Ország-Vranecký Joža: Dýmkařství na východní Moravě
Výstava „Dýmka v běhu století“, Valašské Meziříčí
A teď ke keši samotné:
N 49° 28.ABC
E 017° 49.DEF
Výpočet je velmi jednoduchý. Stačí, když jste při čtení dávali pozor:
Odkdy získávali učni základní odborné vzdělání: 18CA
Kolik tovaryšů se v roce 1896 při sčítání obyvatel a jejich činností v Kelči věnovalo výrobě dýmek? E3
kdy byla poprvé přivezena z Ameriky do Lisabonu semena tabáku? 1FF0
Mzda po válce za „krkovky“ BD Kč
7.9.2016 keš přemístěna, výpočet upraven. Pokud se keš přemisťuje, je běžné změnit výpočet a geocheck. Dále také uvést korekci, která se připočítá k původním souřadnicím. Jelikož toto někteří nepochopili a přičítali korekci k novým souřadnicím a pak se divili, že nemohou keš najít, již ji neuvádím. Pokud chcete keš najít, spočítejte znova, není to složité.