Bzenecký kastelán
Starodávné městečko Bzenec si nedovedeme bez svěžích zelených vinohradů představit. Nad Bzencem se zvedá pahorek, kterému říkají Starý hrad. Říká se mu tak proto, že na něm stával kdysi knížecí hrádek, který v dobách husitských vzal za své.
Zbylo po něm dosud rozdrcené zdivo a zasuté zapomenuté sklepy v pěkné bělavé prašnici.
Za dávných časů zašel si strýc Pavel na stráň do svého vinohradu, aby vykopal starou třešeň. Vzal si sekyru, rýč a pilku a do sotůrku kus špeku s chlebem. „Však se mohu zdržet, nemám žádnou jinou práci,“ myslel si.
„Přijď do večera domů, ať nemám o tebe starost,“připomínala mu tetka.
Práce mu nešla dnes nějak od ruky, protože stará třešeň měla hluboké kořeny. A tak ryl a ryl, až pojednou pod ním půda povolila, strýc zděšen vykřikl, smekl se do úzké prohlubně, která se pod ním otevřela. Když se vzpamatoval, uvědomil si, že se octl v temném sklepení. Odvážil se volat o pomoc: „lidé, kde jste kdo, pomozte mi prosím.“ Ale odpovídal jen dutý hlas. Vyndal křesivo a začal křesat.
Ocitl se ve velkém podzemním sklepení, které bylo vyhloubeno v prašnici a místy začouzeno. Strýc se bál pohnout, aby se někam hlouběji nesvezl. A zase volal o pomoc.
Tu se v pozadí jako spásná záchrana objevila zář planoucí pochodně. A už bylo rozeznat staříka dlouhé postavy. Suchý muž s dlouhými vlasy a vousy byl oblečen v starobylé splývající roucho.
Když se přiblížil, zeptal se: „Co zde chceš? Proč tak naříkáš?“
Strýc vypráví, jak se sem dostal, a prosí, aby mu odtud pomohl.
„Stane se ti po vůli, následuj mě,“ pronesl stařík, který si na cestu svítil velkou pochodní. Strýc Pavel ho následoval.
Ubírali se ze sklepení do sklepení. Někde kráčeli chodbami úzkými, tu zase širšími pod vysokým prostorem, jehož strop se ve tmách ztrácel. Stíny jejich postav po začernělých stěnách tančily a vytvářely podivuhodné tvary.
Stařík velmi obratně, jako samozřejmě, otvíral těžké pobité dveře rezavými zámky. Občas zaskřípěly a vydávaly podivný zvuk. Všude se táhly bohaté závoje pavučin. Ve volném prostoru na ližinách ležely nádoby zčernalé věkem.
Někde byly již tak zpráchnivělé, že zšeřelé části sudů odpadly, obruče popraskaly a smekly se. Avšak prastaré víno se drželo pohromadě jako usazenina vinného kamene, jako vejce ve skořápce.
Tu si strýc Pavel vzpomněl na slávu bzeneckého vína, jak bzenečtí občané odváděli každý rok už knížeti Břetislavovi I. na Pražský hrad bečičku dobrého bzeneckého vína.
Z jeho úvah ho vyrušil hlas podivuhodného staříka: „To je starodávné a vzácné víno českých králů. Až se na Pražském hradě bude slavit korunovace na české království, tenkrát se tyto sklepy otevřou a český král uctí své hosty nejslavnějším bzeneckým vínem, Bzeneckou lipkou. Ta chuť, ta vůně, milý brachu. Je to nápoj nad zlato vzácnější.“
„No, Bzeneckou lipku my známe také,“ pomyslel si strýc. Ale na úvahy nebyl čas, protože stařík ho vedl dál a dál chodbami, které byly pokryty plísní. Jen vyplašený netopýr se mihl v jasnu pochodní.
„Pozor, zde je studně!“ opatrně vedl průvodce Pavla mimo okrouhlý otvor, který se černal při stěně. Čišel zde chlad a mrtvolné ticho dodávalo prostředí divnou příchuť.
Potom vedl průvodce Pavla po jakýchsi prapodivných schodech výše.
„Podívej se, tu nad námi jsou pochováni dávní bojovníci. Spí zde už po několik století. Byli to hrdinové silné postavy, jejich těla se rozpadla a prach odpočívá v popelnicích. Však zbraně mají dodnes po ruce. Pokloň se jejich památce.“
Strýc Pavel se dívá kolem a poznává zbytky husitských zbraní: meče, cepy, kuše, palcát….
Podivný stařík se začal strýcovi zamlouvat, z Pavla spadl za rozmluvy všechen strach. Dodal si proto odvahy a zeptal se: „ A kdo jste vy?“
Stařík obrátil k němu své hluboce zapadlé oči. „Jsem poslední kastelán hrádku Bzence a hlídám zde vína českých králů. Teprve o příští korunovaci pražské – a ta je ještě daleko – skončí se zde moje úloha. Moje společníky už pohltilo zapomenutí.“
Stařík se chvíli zamyslel a pak pokračoval: „Ale byli to lidé slova i činu…Zdatní, odvážní. Utkávali se leda s medvědem nebo kancem v přímém zápase. Ale vy..?“
Stařík nedal strýcovi domyslet „Však ejhle!“ Tam se bělá denní světlo. Tam tvůj cíl.“
„Děkuji, děkuji!“ zvolal strýc.
Rozradostněn spěchal k otvoru, z něhož se linulo denní světlo. Ještě se stačil ohlédnout, ale svého průvodce ani jeho pochodeň už nespatřil.
Vysoukal se ven úzkým otvorem polozasutého sklepa pod vinohradem Kožuchy a šťasten z plných plic nasával prohřátý vzduch, který voněl rezedou. Pohltila ho zelená vlna vinohradů.
„Je to skutečnost nebo sen?“ vydechl nahlas. Pohleděl k zámku, obloha byla modrá a pod ní plul ladnými pohyby čáp, který nesl do hnízda za komín ulovenou užovku. Klátila se jako dlouhé visuté vlákno, její život visel na vlásku času.
„Tak jako můj život před několika minutami.“ Pomyslel si strýc. Pohled na vykopanou třešeň ho však vzpamatoval. Vzal sekyru, osekal větve a pilkou kmen rozřezal. Dříví naskládal na hromádku.
„Kdes byl tak dlouho?“ ptala se selka strýce, když se vrátil domů. „Třešeň měla hluboké kořeny, byla to dřina,“ odpověděl strýc, ale o své příhodě jí nic nepověděl. Tu vyprávěl svým kamarádům, když se druhý den s nimi sešel ve vinném sklípku.
„Víno rozvazuje jazyk,“ říká se. A tak od nich jsme se o bzeneckém kastelánovi dověděli také my.
Převzato z knihy Ze Zlaté studánky, s. 70-72, autor: Jan Kropáč, vydal Obecní úřad Tupesy, 1996
Tato keš byla dne 18. 03. 2017 v Praze vyhlášena jako BestWIG 2016 v kategorii městských WIG ostatní (jiné než průvodce).
