Výr velký (Bubo bubo) je velký druh sovy z čeledi puštíkovitých (Strigidae). Často je mu přezdíváno král noci. Rozlišuje se nejméně 20 poddruhů, které se dělí na 3 skupiny. Z toho 2 monotypické jsou někdy považovány za samostatné druhy: výr bledý (Bubo ascalaphus) a výr bengálský (Bubo bengalensis). Většinu Evropy obývá výr velký evropský (Bubo bubo bubo), Pyrenejský poloostrov v. v. španělský (B. b. hispanus), východní část evropské části Ruska po Ural v. v. východoruský (B. b. ruthenus) a Ukrajinu jižně od Kyjeva a Charkova, Besarábii, Krym, Kavkaz a Malou Asii v. v. černomořský (B. b. interpositus). Velký mohutný pták a jedna z největších sov, větší než káně lesní, ale na druhou stranu zřetelně menší než např. orel skalní. Samice je těžší než samec a má větší rozpětí křídel. Délka těla je 60–75 cm, rozpětí křídel 160–188 cm. Hmotnost samce se pohybuje v rozmezí 1500–2800 g, samice mezi 1750–4200 g. Silueta sedícího výra velkého je jen těžko zaměnitelná, na hlavě má totiž z peříček výrazné pohyblivé chvostky připomínající ouška (proto se mu říká ušatá sova). V souvislosti s jeho velikostí jde o poměrně jednoznačný určovací znak. Zbarvení je značně proměnlivé, obecně svrchu žluto(oranžovo-rezavo)hnědé s tmavohnědými skvrnami, na břiše světlejší odstín téhož s výraznými podélným tmavým skvrněním a jemným příčným mramorováním. V oblasti krku a okolo zobáku je peří světlejší až bílé. Duhovka je ohnivě oranžová. Nohy a prsty jsou porostlé jemnými, zpravidla žlutohnědými až rezavými pírky. Mláďata jsou porostlá zprvu jemným žlutobílým prachovým peřím, po opeření mají matnější zbarvení a kresby. Stejně jako ostatní sovy létá velmi tiše a střídá mávavý let s plachtěním. Výr velký je rozšířen téměř v celé Evropě (s výjimkou Britských ostrovů, severozápadní Francie a severní Skandinávie), v severozápadní Africe (středomořské oblasti Alžírska a Maroka) a ve značné části Asie (mimo severních a jižních oblastí). Stálý a potulný druh zimující v hnízdním areálu. V ČR hnízdí na většině území, hlavně ve středních polohách, ale ve vhodném prostředí i v nížinách. Začátkem 20. století byl u nás v důsledku trvalého pronásledování téměř vyhuben, k postupnému navyšování stavů začalo docházet až po vyhlášení zákonné ochrany v roce 1929. V letech 1973–77 byla celková početnost odhadnuta na 400–600 párů a v období let 1985–89 na 600–950 párů. Mezi dvěma sledovanými obdobími se výrazně zvýšil také počet obsazených kvadrátů, a to téměř dvojnásobně z 35 % na 63 %. Při sčítání v období let 2001–03 byly početní stavy odhadnuty na 600–900 párů.
