…jeli jsme podél rozměřeného úseku trati až k prérii, která se tu rozprostírala do šířky dobrých dvou anglických mil a do dálky na vzdálenost aspoň dvojnásobnou. Po krajích ji lemovaly zalesněné pahorky, na jižní straně se zužovala v protáhlé údolí a na severu tvořily okolní výšiny průsmyk. Prostředkem protékal potůček, to znamenalo, že tu byl dostatek vláhy, a tedy i svěžího zeleného porostu. Sam mě vedl podle potoka, jel tiše, zvolna, tvářil se velice tajuplně a rozhlížel se přitom neustále kolem sebe. Na jednom místě najednou tlumeně vykřikl. Přitáhl koni uzdu, čile se svezl ze sedla a přenesl se mrštným skokem na druhou stranu potoka. Všiml jsem si, že tráva v těch místech vypadala, jako by ji podupal. Sam ten cípek půdy pozorně obhlédl, pak se vrátil a vyšvihl se znovu na hřbet koně a beze slova pokračoval v cestě. Ale nejel už severním směrem, nýbrž zabočil téměř kolmo na západ, takže jsme se zakrátko ocitli až na západním okraji prérie. Tady znovu seskočil z koně, uvázal ho k větvi a poplácal ho blahovolně po plecích…
Ukázka: Karel May - Vinnetou I.
Tak takhle nějak jsme prožívali naše indiánská léta už před pořádnou řádkou let my. Ty pláně byly pro nás kluky samozřejmě ještě mnohem rozlehlejší, údolí hlubší, skály byly vyšší a strmější, a cesta sem vedla neproniknutelnými houštinami. Řeka byla širší, její proud dravější a se spoustou nebezpečných piraní a krokodýlů, písek na pláži byl bělejší, v potoce se leskly valouny zlata, po okolních loukách se proháněla stáda bizonů a slunce pálilo – no jako na prérii…
Tak jestli máš chuť, vydej se po stopách indiánů. Napřed ale musíš zjistit obsah téhle tajné indiánské zprávy:
Že putování v krajině rudých tváří nebude jednoduché, je ti asi jasné. Kromě fyzické zdatnosti a důvtipu budeš potřebovat tužku a papír, některé základní kačerské luštící nástroje, někdo možná i strýčka Google. Věnuj pozornost atributům a obtížnosti terénu a budete-li lovit ve skupině, hlídej si své malé válečníky.
Nezapomeňte si opsat celkem 3 bonusová čísla, která slouží k otevření indiánského pokladu!
Já beru skoro všude svého Hatátitlu, který se mi osvědčil i tady. Především u jedné stage může pomoci lovcům s menším vzrůstem nebo těm méně obratným. Je zde ale hodně úseků, kde je nutné Hatátitlu uvázat a pokračovat dál po svých. Howgh!