Jizerske hory dlouho nemely sveho dobreho ducha, ktery by je ochranoval a bdel nad tim, aby tu lide nedelali nejakou nekalotu, meli se radi, pracovali a mnozili se i umirali, jak kaze odveky zakon vecne a moudre prirody.
Sesli se jednou Krakonos s Rampusakem a uvazovali, co udelat, aby i Jizerske hory mely sveho ochrance. Prohledli si nejdriv kopce, louky a skaly od Smrku po Oldrichovske sedlo a pres Cernou Studnici az dolu k Jizere, kde se do ni vleva divoka Kamenice a dravy Zernovnik. Pak se zastavili na dnesnim Muchove, tehdy jeste kopci beze jmena, a rekli si: "Tady je to prave misto. Je odsud videt siroko daleko a da se odtud vladnout nejen nad vsemi kopci, lesy i lukami, ale i nad proradnym lidskym plemenem."
Rampusak se svym starsim druhem souhlasil, a tak Krakonos mohl zacit carovat. Nejdrive se na okolni hory snesla mlha, pote vitr, ktery se razem zmenil ve vichrici. Ta zacala lomcovat skalami, viklany v horach se zacaly kymacet a zeme se chvela, jako by uvnitr tisice obru prehrabovaly sve poklady. A pak se prave v miste, kde stali oba tajemni vladci sousednich hor, nahle otevrela skala a byl videt vchod do jakesi jeskyne. Kdyz mlha klesla, spatril Krakonos s Rampusakem uprostred podzemi prusvitnou postavu, jakoby spredenou z mlh tahnoucich se ve dnech podymy nad kamenickym udolim. Mela na sobe namodraly plast, jehoz knofliky byly z jizerskeho safiru, a ve tvari vodove oci, ne nepodobne tunim na Cihadle nebo Knajpe. Vonela jiz z dalky jehlicim a mela dlouhe prsty, podobne korenum buku, ktere nevyvrati ani ta nejvetsi vichrice. Kdyz se jimi duch dotkl zeme, citil kazdy jeji zachvev, i kdyz prichazel az od Bileho Potoka nebo Cernicke skaly. Kdyz si Krakonos s Rampusakem prohledli ducha, jehoz stvorili, obratil se Krakonos k bytosti v namodrale jeskyni a pronesl nekolik prorockych vet: "Budes dbat na to, aby lid v tvem kraji byl pracovity a spravedlivy, aby chudym krivditi nedal a ve vzajemne lasce zil, nespravedlnost a panovacnost aby trestal a zemi radne obdelaval. A abys mohl zblizka pozorovat zivot lidi a zvirat, smis na sebe brat nejruznejsi podoby a v pripade potreby se muzes uciniti i neviditelnym."
Krakonos a Rampusak byli se svym dilem spokojeni a uz se chteli s novym druhem rozloucit a poslat ho do jeho zelene rise, kdyz si Rampusak, dobry duch Orlickych hor, nahle vzpomnel: "Na neco jsme zapomneli!" "Copak to je?" zeptal se Krakonos. "Nevime, jak mu budeme rikat ..." "Mas pravdu, na to jsem opravdu zapomnel," prisvedcil Krakonos. Byla uz noc a odkudsi z Cernostudnicniho hrebene zacala houkat sova sve tahle muhuuu. "Co kdybychom ho nazvali Muhu?" napadlo vladce Krkonos. A pri tom uz zustalo.
Zdroj: Klimek, Hynek. Vladcove nasich hor
Kdyz najdete Muhuv odpocinek, ke krabicce je to uz cobydup... ;)
