Na svých dlouhých cestách jsem potkal spoustu lidí, poznal spoustu národů a kultur. Na některé z nich už si dnes ani nevzpomenu, jiné ve mně však zanechali nesmazatelnou stopu. Nejneuvěřitelnější věci se mi staly při jedné ze svých cest po Jižní Americe. Dostal jsem se do míst, která stále nejsou dostatečně probádaná kolem řeky amazonky.
Všechny domorodé kmeny tu žijí v harmonii s přírodou, ale ne vždycky vychází vzájemně mezi sebou. Bohužel některé z nich nemá rádo ani cizince a proto se odtud spousta cestovatelů nikdy nevrátila. Několikrát jsem se tu dostal do vážného ohrožení života, zvláště když spolu dva kmeny vzájemně bojovaly.
V té spoustě zmatků a nebezpečí jsem se dostal do jednoho z kmenů, který však byl úplně jiný než ostatní místní kmeny. Tihle lidé byli velmi milí, pohostinní a mírumilovní. Bylo mi zvláštní, jak tihle lidé mohou žít v takovém klidu a míru, když okolní kmeny mezi sebou válčí. Při dalším pozorování jsem si všiml dalších zvláštností. Všichni muži v této vesnici jsou velice urostlí a svalnatí, není tu žádný slabší jedinec a je tu velké množství dětí. Věkový průměr je tu velice nízko, není tu vlastně žádný starý člověk. Zvláštní, na první pohled je to takový ráj v této nehostinné džungli
Po několika dnech strávených v tomto ráji a po poznávání místních lidí a zvyků, pozvali mě k jedné z nejdůležitějších událostí, která pravidelně tvoří základ jejich kultury. Celý kmen se sejde u arény, ve které se utkávají s krokodýly, které tu pěstují jako na farmě. Vždy zápasí jen jeden člověk proti jednomu krokodýlovi. Jediné co má zápasník k dispozici je dřevěná tyč, něco přes metr dlouhá, lano z liány, dlouhé jen asi 4 metry a šátek. Na první pohled nic s čím by se dal krokodýl jakkoliv porazit.
Zápasení s krokodýly je velice nebezpečné a nezřídka se stává, že krokodýl někoho zabije. Zápasníci jsou však velice hbití a silní a většinou se jim podaří nějakým způsobem krokodýla porazit. Řekli mi, že pokud budu chtít zůstat v jejich vesnici, budu se muset naučit s krokodýly zápasit a účastnit se těchto zápasů stejně jako všichni muži starší 16 let v tomto kmeni. Došlo mi, že to všechno jak to tady vypadá, je následkem těchto zápasů. Muži se tu nedožívají vysokého věku, protože když muž jen trochu zeslábne, stane se potravou krokodýlů, pokud se narodí jedinec, který není dostatečně silný, tak ho při prvním zápase sežere krokodýl. Proto je tu tolik dětí, přežijí jen ti silnější. Okolní kmeny zřejmě znají tento kmen téměř neporazitelných bojovníků, a proto se jim nikdo z nich nepostaví. Zápasením s krokodýly si tihle lidé také vybíjejí všechnu zlost a proto se k sobě vzájemně i k cizincům chovají laskavě.
Hned další den mě čekal výcvik. Tahání těžkých kamenů, vytrvalostní běh a speciální taktiky, abych věděl, jak vůbec krokodýla můžu porazit. Podle pravidel je možné krokodýla porazit několika způsoby:
- Převrátit krokodýla na záda a udržet ho tak 10 sekund.
- Přivázat krokodýla některou z jeho částí k ohradě arény, uvázání přitom musí vydržet alespoň 10 sekund.
- Krokodýla zabít.
Kromě těchto možností může zápas dopadnout ještě dvěma způsoby. Buďto zápasník použije šátek a vzdá se nebo ho krokodýl sežere. Přitom šátek se může použít jen tehdy, když zápasník přijde o všechny své zbraně, tedy tyč a lano.
Svůj první zápas v aréně jsem prohrál a byl jsem rád, že jsem neprohrál i svůj život. Na vlastní kůži jsem poznal, jak malou hodnotu může život mít. Pro místní lidi znamená smrt člověka jen prohraný zápas. Vypadalo to, že se mi tu nepodaří moc dlouho přežít, ale odejít od těchto lidí jsem nechtěl. Postupem času jsem si zamiloval nejen tohle místo a místní lidi ale i zápasy s krokodýly. Vyhrával jsem, dokud jsem se nestal zkušeným bojovníkem.
Od té doby žiji v tomto domorodém kmeni. Zápasení s krokodýly dodává mému životu smysl a klid, který jsem dosud nepoznal.