Velikonoce (latinsky pascha, řecky pascha, hebrejsky pesach: přechod, přejití) jsou nyní nejvýznamnější křesťanský svátek, který je oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. K tomu podle křesťanské víry došlo třetího dne po jeho ukřižování. Historicky lze symboly Velikonoc vystopovat jako univerzální symboly jara a plodnosti například až do starověkého Egypta, kde zelený Chonsu, syn beraního Amona, stvořitelsky oplodní Kosmické vejce. Slovanský název svátku, Velikonoce, se vztahuje na „velkou/velikou noc, v níž byl Kristus vzkříšen (chorvatsky a srbsky jsou Velikonoce nazývány Uskrs, tedy „růst" nebo symbolizují „Vzkříšení"). U Slovanů a Germánů splynuly jejich lidové oslavy s pohanskými slavnostmi jara (pohanský název Easter), jimiž bylo oslavováno procitnutí přírody ze zimního spánku, čímž do jejích lidových oslav přešly v germánském a slovanském prostoru mnohé původem pohanské zvyky.
V Česku je prastarou tradicí hodování a pomlázka. Na Velikonoční pondělí ráno muži a chlapci chodí po domácnostech svých známých a šlehají ženy a dívky ručně vyrobenou pomlázkou z vrbového proutí. Pomlázka - odvozeno od pomlazení, tj. omlazení. Proto muži používají mladé proutí s největším podílem „životní síly“ kterou jakoby předávají vyšlehané osobě. Z téhož důvodu ženy dávají jako odměnu za omlazení vajíčko, prastarý symbol nového života. České Velikonoce jsou dnes časově pojaté zejména jako křesťanský svátek na základě příběhu Ježíše Krista. Doprovázejí je ale lidové tradice, které jsou mnohem starší než křesťanství a které se soustředí na vítání jara. Právě touto pohanskou vrstvou Velikonoc, která je dodnes patrná, se zabývá etnomolog Jiří Mačuda:
„Především to nebyla jednodenní oslava jako nějaký státní svátek, jak je známe dnes. Naši předkové slavili dlouho, někdy i dva týdny,“ vysvětluje Jiří Mačuda. Jarní mýtus kulminoval o dni jarní rovnodennosti (21. března), ale pozdější změny v kalendářním systému (přechod ze starořímského na juliánský v roce 46 př.n.l. a z juliánského na gregoriánský v roce 1582) a následky christianizace slovanského obyvatelstva rozbily těsnou časovou návaznost jednotlivých rituálů, které byly s jarním mýtem spojené.
Tyto rituály, z nichž mnohé přežily otisknuté v lidových tradicích, jsou tedy rozprostřené do mnohem delší doby: od masopustu až po velikonoční pondělí a sahají snad až do období Letnic. Jarní mýtus také podle Jiřího Mačudy otvíral nový rok, protože pro naše pohanské předky závislé na zdaru zemědělské úrody roční cyklus začínal prvním jarním dnem a končil posledním zimním.
Začátek nového roku, zemědělského i kalendářního, doprovázel mýtus o sličném udatném mladém bohovi Jarilovi (zvaném též Jarovítovi, po přijetí křesťanství proměněném ve svatého Jiří), který přijíždí na bílém koni, aby bojoval se zlým drakem (zvaným též zmej, jenž mohl v mýtu zosobňovat Kostěje nebo Černoboha). Od matky Mokoš (Matička Země) dostal zlatý klíč, kterým má otevřít zemi, aby se znovu probrala k životu a začala plodit. V líté bitvě s drakem ovšem Jarilo umírá. Drak je nicméně zabit, nebesa se otvírají a sesílají na zem déšť, který přináší životadárnou vláhu. Příroda se probouzí a začíná znovu rodit.
Dodnes se můžeme setkat s důležitou součástí rituálu jarního mýtu, totiž s vynášením smrtky či Morany. Slámová panenka s pentlemi je za zpěvů a říkadel topena v řece, nebo svrhována z vyvýšeného místa dolů. Morana v jarním mýtu symbolizuje starý rok, který tímto umírá. Sám Jarilo plní svou funkci, a jakožto sezónní božstvo nakonec odchází do podsvětí společně s Moranou. Když je Morana či Smrtka vynesena za katastr obce, mladé dívky přináší nové léto (nebo též líto, létečko), které v podstatě symbolizuje příchozí jarní bohyni Lelju (nebo též Ljelju, či snad dokonce Vesnu), již můžeme označit zřejmě za ženský protějšek Jarila a snad i za jeho snoubenku.
„Moranu ovšem nelze chápat jako výslovně zlé božstvo,“ upozorňuje Jiří Mačuda. „Mytologie starých Slovanů je dualistická, žádné z božstev není jen vysloveně zlé, nebo dobré.“ Při zkoumání panteonu slovanských bohů dnes etnologům a etnografům, jako je Jiří Mačuda, pomáhají právě záznamy lidové slovesnosti a také písemné prameny (byť sporé) z dob, kdy se dnešní středo- a východoevropský prostor pokřesťanšťoval.
K lidovým Velikonocům dnes patří i pomlázka a kraslice a zvířátka, jako zajíček či beránek. Pomlázkou se dříve šlehali všichni. A kraslice, to je taková novoročenka a symbol nového životaznámý už z dob staré Persie. „A Peršané jsou také Indoevropané,“ připomíná Jiří Mačuda. Podle něj jsou rituály s vítáním jara propletené nejen na ose slovanští pohané – křesťanství, ale i napříč Evropou, tedy převážně indoevropským prostorem. Nalézat stopy starých rituálů a šifrovat jejich původ vyžaduje dnes od etnologů být hlavně důvtipnými detektivy.
Zdroj: Wikipedia, Český rozhlas
