Čaroděj na severu Letterbox Hybrid

raničář Will stál u pomezní závory léna Norgate. V uších mu zněla slova jeho učitele Halta: „Lord Syron, vládce hradu Macindaw, zemřel za záhadných okolností. Šíří se zkazky, že jeho život má na svědomí čaroděj Malkallam, se kterým je už po staletí rod Syronů v nepřátelství. Prý se po letech zas vrátil do místních lesů. Vyprav se na cestu a vypátrej o tom, co se dá…“

Will vykročil po upravené silničce, která mírně klesala do hloubi lesa. V převleku za potulného hudebníka se cítil trochu nesvůj. Musel nechat doma koně Cuka  i dlouhý luk, aby neprozradil své inkognito. Měl jen menší skládací luk zamaskovaný v pouzdru na mandolu. Na celém dobrodružství ho těšilo pouze setkání s Alyss, která má být jeho spojkou na hradě Macindawu.  Alyss…

Will se začal plně soustředit na svůj úkol.  Musí zjistit, kde přesně se ten záhadný čaroděj Malkallam zdržuje. Naštěstí mu jeho převlek získával sympatie u venkovanů, které míjel. Každý se s potulným hudebníkem rád dal do řeči. Tak se Will dozvěděl od jakéhosi staříka, že na prvním rozcestí má sejít z upravené silnice a odbočit doprava přes malý potůček tekoucí přes cestu – jen tak dojde do Grimsdellského lesa, kde čaroděj žije.

Selka, která seděla na dalším rozcestí na jednom ze tří vysokých pařízků a posilňovala se šunkovou kýtou, na jeho dotaz jen mávla rukou doprava.
Jakmile se jí podařilo polknout, ještě upřesnila, že do Grimsdellského lesa se Will dostane, když později asi po 300 metrech na křižovatce odbočí doleva. Varovala Willa před děsivými zvuky, světly, pachy a strašidelnými stíny, kvůli kterým se v poslední době místní Grimsdellskému lesu zdaleka vyhýbají.

Na křižovatce se Will vydal podle rady vlevo, i když široká cesta byla nezvykle rozrytá – jako by po ní šlo nějaké obrovské zvíře. Snad ti dvou a půl metroví příšerní kalkarové opravdu vyhynuli…

Pár desítek metrů za rozcestím se za ním najednou ozval hlas: „Potřebuji tvou pomoc, hraničáři Wille.“ Will se vyděšeně otočil… a uviděl bledého jezdce na koni. Will se uklonil: „Jsem jen potulný hudebník.“ Muž se zachmuřil: „Na tohle nemám čas. Tvá přítelkyně Alyss mě informovala, že jsi na cestě do hradu.“ Will horečně přemýšlel – je to snad léčka? „Jsem Orman, “ pokračoval ten muž, „syn lorda Syrona.  Můj bratranec Keren mě otrávil… stejně jako mého otce. Chce všechno svést na čaroděje a sám se stát pánem hra–.“ Orman ztichl a zkřivil tvář bolestí: „Doveď mě za čarodějem Malkallamem. On jediný mě může vyléčit…“ Pak omdlel.

Will seděl na koni a držel lorda Ormana, který se před ním kymácel v sedle a v horečce něco mumlal. Cesta se o kus dál zúžila  - teď byla zpola zarostlá travou a stáčela se v mírném stoupání doprava. Začínala padat mlha – brzo nebude vidět ani na krok. Will horečně uvažoval… jak má proboha najít Malkallama? Když se kůň blížil ke skupině bludných balvanů, cesta se náhle napojila na další, podobně nezřetelnou. Rozhodl se zabočit doprava a asi po 25 metrech dojel ke skupině malých balvanů.

V tom okamžiku spatřil Will v dáli po pravé ruce blikat barevná světla. Stočil tedy koně doprava a neohroženě se vydal cestou necestou tajemná světla prozkoumat, ruku položenou na jílci nože. Najednou se začal všude kolem něj ozývat šepot. Will cítil, jak se mu zrychluje tep. A pak se to stalo…

… Asi 60 metrů od místa, kde sjel z cesty, právě když míjel velké balvany porostlé mechem, vynořil se z mlhy obrovitý stín a rozlehl se dunivý hlas: „Neprobouzej stín Bojovníka. Odejdi pryč, dokud ještě můžeš!“ Willovi se zježily vlasy na zátylku. V panice obrátil koně… ale najednou se ozvalo zaklení mužského hlasu, které znělo úplně lidsky. Will se otočil - stín bojovníka zmizel a mlhou se rozlehl zvuk prchajících kroků. Přicházel z místa, kde bylo vybudováno jakési oplocené území.

Will se rychle vydal k západní straně plotu. Ještě štěstí, že se mlha začínala zas zvedat … Najednou prudce zarazil koně. Malý kousek od oplocení spatřil něco ležet vedle nepříliš udržované cesty, u stromu znetvořeného  podivnou boulí. Will přehodil blouznícího lorda Ormana přes sedlo a seskočil, aby si tu věc prohlédl – byl to plánek, který tu patrně upustil prchající neznámý.

Will znovu naskočil na koně a rozjel se k místu, které bylo na plánku označeno křížkem. V koutku duše doufal, že právě tam objeví sídlo tajemného čaroděje…

Brzy dorazil k mohutným balvanům. Opodál za důkladným plotem spatřil polorozpadlou chatrč. Z chatrče vyšel nějaký muž a nevrle Willa oslovil: „Tebe zřejmě nic jen tak nezastraší, co?“ Will byl překvapen: „Ty jsi Malkallam?“ Muž pokrčil rameny: „Říkají mi tak… Kvůli tobě jsem si pěkně popálil ruku.“ Malkallam se naštvaně zadíval na své obvázané prsty. „Jak jsi udělal toho Bojovníka?“ zajímal se Will. „Nikdy si neslyšel o laterně magice?“ pokrčil čaroděj rameny.  Pak zvedl oči k muži, visícímu bezvládně na koni přes sedlo: „Cos mi to přivezl?“ … O něco později seděl Will v čarodějově chatrči a sestavoval si luk. Už se dozvěděl, že Malkallam je ve skutečnosti léčitel, který se ukryl před světem, když nešťastnou shodou okolností zemřel jeden z jeho pacientů. Malkallam nalil právě uchystaný lektvar bezvládnému Ormanovi do úst: „Použili vzácný cizokrajný jed – ale náhodou znám protijed. Teď bude spát. Zatím bys měl něco udělat pro svou přítelkyni.“ Willa překvapilo, že Malkallam ví o Alyss. „Dal jsem si z Ormanova horečnatého šepotu leccos dohromady. Alyss mu pomohla uprchnout, ale ji samotnou Keren zajal.“ Will byl ve vteřině u dveří. Ještě se k němu donesla Malkallamova slova: „Keren nesmírně obdivuje kalkary. Ten největší žil prý kdysi právě tady – zaťal drápy mohutných nohou do balvanů vedle mé chatrče. Dvě čísla, která představují počet hlubokých otisků na každém ze dvou balvanů, považuje Keren za svoje šťastná…“

Will si raději otisky drápů dobře prohlédl, než se vydal na čarodějovu radu na jihozápad. Když asi po sedmdesáti metrech narazil na dobře upravenou cestu, zatočil po ní vlevo. Trápen starostí o Alyss spíš letěl, než běžel.

Na dalším rozcestí opět odbočil doleva…

… A pokračoval po cestě mezi mladými stromy.

Cesta ho po malé chvíli zavedla k další křižovatce, na níž odbočil doprava. Před sebou uviděl oboru a pokračoval kolem ní tak, aby ji měl po levé ruce. Stále běžel rovně po cestě - i ve chvíli, kdy obora po jeho levé ruce skončila.

Najednou Will na levé straně spatřil hrad Macindaw. Přestože měl na sobě svou maskovací pláštěnku, raději se dál plížil podél cesty krajem lesa, aby ho nezpozorovali strážní, hlídkující na majestátní věži.

Will pokračoval po cestě lesem dále, až do místa, kde se cesta napojovala na hlavní hradní cestu. Tady zabočil doleva a vydal se ke hradu.

Na rozcestí pod hradem se k němu odkudsi ze stínů lesa přitočil jakýsi potulný mnich a k jeho překvapení mu vtiskl do dlaně smotaný kousek bílé látky, ve které Will poznal útržek z Alyssiných nejoblíbenějších šatů:

 

Dál byla už jen šmouha. Alyss bohužel nestačila svůj vzkaz dopsat. A Will neměl nejmenší tušení, kde přesně má starou tvrz hledat. Nezbývalo mu, než doufat, že najde v okolí hradu nějaké stopy, které by ho k Alyss dovedly. Zatočil od rozcestí doprava… a nedaleko před ním se tyčila ohromující silueta hradu Macindaw…

Will ležel ukrytý za velkým kamenem, napravo od mohutných hradeb. Z věže by na něj teď měli strážní výborný výhled, ale naštěstí jeho maskovací pláštěnka spolehlivě plnila svou funkci.

 Najednou si všiml, že mezi kameny se něco bělá – že by další kousek Alyssiných bílých šatů?

Will se chtěl vydat přímo tam, kam ho nasměrovala Alyssina zpráva, ale včas se zarazil… Pod ním se otevíral prudký sráz, na kterém si mohl snadno srazit vaz. Nezbývalo mu tedy, než zamířit k cíli oklikou: od obrovitých kamenů dolů jihovýchodním směrem. Seběhl k potoku na kupeckou stezku, kterou okolojdoucí venkované nazývali „modrá“, a vydal se doleva. Snažil se působit bezstarostně, i když se v duchu třásl strachem o Alyss…

Will se plížil ke staré tvrzi. Kerenovi vojáci sbírali dříví na podpal  -  jednotlivě, nanejvýš po dvou. Takhle se s nimi dokáže vypořádat.  Will sundal tiše luk z ramene a zacílil… Naštěstí se mu povedlo všechny vojáky neslyšně zneškodnit. Teď se tiskl ke zdi vedle pootevřených vrat. Uslyšel mužský hlas: „Milá lady, měla byste se mnou spolupracovat. Nikdo neví, že tu jste. Jestli mě rozzlobíte, nechám vás tu shnít zaživa.“ Zavrzaly mříže, zaklapl zámek. Will si připravil nůž. Ze vrat vyšel vysoký třicátník - Keren. Will zaútočil. Ale Keren byl zkušený válečník. Koutkem oka zaznamenal pohyb, uskočil a tasil meč. Jenže ani Will neprošel hraničářským výcvikem nadarmo. Bleskurychle uskakoval, až svého hřmotného protivníka zahnal do úzkých.  Provedl rychlý obrat a vrazil Kerenovi nůž přímo do srdce. Keren zachroptěl a skácel se k zemi mrtev. Will pospíchal k vězení. Zpoza mříží se ozval opovržlivý dívčí hlas: „Jsem členka diplomatického sboru, ještě budete litovat –.“ Alyss zmlkla uprostřed věty. Ulehčeně vydechla a na rtech se jí objevil okouzlující úsměv: „Bála jsem se, že moje vzkazy nenajdeš.“  Její ruka se objevila mezi mřížemi a Will ji povzbudivě stiskl. Pak se podíval na zámek a zbledl – byl kódovaný! Alyss se zachmuřila: „Znám jen třetí číslo, které Keren zadával: ⓿ – je to prý počet kalkarů, kteří ještě žijí ukryti ve stínech Deštných a temných hor.“  V tom se Willovi vybavila Malkallamova poslední slova. Že by to nakonec nebyl jen obyčejný léčitel?

*Tento příběh jsme zaznamenali přesně podle Willova vyprávění. John Flanagan ho ve své knize popsal trochu jinak. Ale znáte Johna – pořád si něco vymýšlí. ;-)