„Narozen 5. července 1907 v Libavě. Ještě vládl baťuška car Nikolaj II. Romanov nad velkou zemí Ruska i nad baltickým přístavem Libava, kde jsem se narodil… dávno! Tenkrát se podle gregoriánského kalendáře ještě psalo 22. června – dnes je to 5. červenec, protože Gregorius XIII. třináct ztracených dnů připočítal. Byl to klidný, pohádkový patriarchát, dětství v uspořádané rodině humanisty, doktora medicíny.
Pak to ale naráz zatřáslo celým tímto světem. První světová válka vše převrátila. pryč a s rodinou na ruské frontě. Velká revoluce v Leningradě, bezprizorný, ztracený. Útěk do Finska a konečně po letech bloudění zase doma. Svobodné Lotyšsko, Libava byla teď Liepaja, tam byla rodina, domov. A kráčel jsem do školy – a léta běží – miloval – maturoval…
Jako kluk už lnul k divadlu, měl loutky, prince, princeznu i loupežníky – žil pohádkami, vzrušujícími příběhy. Krátká byla naše republika – studentská léta. Zanedbal jsem studium historie a filozofie, zato kreslil velká divoká plátna, četl vzbuřující knihy a psal, psal básně, úvahy i krvavá dramata.
Ve svém divadle maloval dekorace, stavěl kulisy, osvětloval scenérie, vše od píky. A hrál role velké i malé – v životě i na divadle – režíroval i své vlastní hry, dělal ředitele i provozního. Jak šla léta, poznával život a svět. Celý život mnoho pracoval, v divadle, pro divadlo, bez omezení času a často takřka „na kolenou" neustále chtě a žádal víc. Navrhoval tisíce scén a mezitím pořád zkoušel a hledal, vše kolem divadla. Od štace k štaci. Kde je ten nový divadelní prostor? Kde? Především nový, pravdivý vztah mezi divákem a hercem, co přináší, co hlásí slovo a čin? A pochopil jsem, že jen poctivý tým divadelníků může dojít k samostatnému dílu, k inscenaci.
V průběhu roků se vše v otřesech a bolestech měnilo a stále mění – a přece jsem něco ze svého chtění a hledání našel, i když jsem byl na své cestě a ve své posedlosti vlastně sám. Zdá se mi, že jsem udělal vlastně málo, ale moje práce scénografa, třebaže je nepatrnou částí celku, jemuž se říká inscenace, nebude nepatrná, spojí-li se ve společné snaze všech vyjádřit nově obsah, ne inscenovat příběh, ale myšlenku!
Co jsem udělal, ať slouží dalším. Vše je ve stálém pohybu. I moje posedlost divadlem. Není jiné neskutečné dráhy pro mne, než theatrum mundi a sekuli!"
Z Vyznání Joana Brehmse, 1987
Od konce osmdesátých let let minulého století zvolil Joan Brehms s manželkou Jitkou obec Benešov nad Černou jako své místo pro život.
Benešovský hřbitov je místem, kde odpočívá Joan Brehms od roku 1995.
POZOR V KEŠI NENÍ TUŽKA za to MUDLŮ JE TU MOC
2.10.2016 FINÁLKA KEŠE PŘEMÍSTĚNA
16.8.2019 FINÁLKA KEŠE PŘEMÍSTĚNA
