Dlouhou dobu se vycházelo z toho, že romština se vyvinula ze sanskrtu (oba jazyky patří k indické skupině indoevropských jazyků). Pomocí srovnávací lingvistiky se dnes však dospělo k názoru, že jazyk Romů pochází z jednoho severozápadního dialektu staré hindštiny. Za vlast Romů se tedy v každém případě považuje Indie. Důvod jejich odchodu z Indie je nejistý (mohlo jít o hladomor, války, invaze, pronikající islám nebo nízký sociální status tzv. nedotknutelných, nacházejících se mimo kastovní zřízení, původně zvané varnášrama). Podle legendy se jisté skupině Romů dostalo pozvání od perského panovníka, který potřeboval hudebníky k obveselení svých poddaných. Postupně se dostali do Evropy přes Balkán (12. století), kde získali označení Cikáni podle řeckého Athiganoi (maloasijská sekta, zabývající se věštěním).
V raném novověku byli kočující Cikáni většinovou společností vnímáni jako protipól pevného pořádku a nařízení proti nim se stále zostřovala (v 17. a 18. st. se např. na některých místech v Německu nařizovalo každého Cikána zatknout a popravit, aniž by mu byl prokázán nějaký trestný čin). V 18. st. také často docházelo k násilnému odebírání cikánských dětí, jejich pokřtění a převýchově. Pronásledováno a pokutováno bylo také usedlé obyvatelstvo, které občas poskytovalo kočovníkům přístřeší a nocleh. Cikáni byli stále více zaháněni do ilegality a upadali nadále do bludného kruhu chudoby, izolace a kriminalizace. Byli nuceni se po Evropě promyšleně pohybovat na hranicích teritoriálních území a při pronásledování v jednom státě prchat rychle na území jiného monarchy, kde byli zase chvíli v bezpečí. Pokud byli zadrženi, hrozila jim ve většině států Evropy poprava nebo káznice, kam byli odsuzováni na nucené práce. Byly také činěny většinou neúspěšné pokusy o integraci kočujícího obyvatelstva a jejich usazení na jednom místě. Wittgensteinský hrabě takovou nabídku učinil Cikánům v roce 1726, za podmínky, že „od nynějška přijmou křesťanskou důstojnost a občanské chování, odloží cikánské způsoby, docela se zřeknou veškerého muzicírování, potulky, žebroty a krádeží, jakož i všeho obcování s jinými Cikány a podobnou verbeží." Dobré podmínky pro život Cikáni nalezli také v malých hessenských hrabstvích, kde byli trpěni a dokonce se tu mohli usazovat. Podobně příznivá situace byla rovněž např. na některých místech ve Šlesvicku-Holštýnsku a u Lübecku. Kočovníci, kteří se integrovali a usadili, se často živili podomním obchodem, obchodováním s koňmi, košíkářstvím, kovářstvím nebo provozováním hudby. V českých zemích se snahami o jejich asimilaci vyznačovaly vlády Marie Terezie a Josefa II.
První republika si s cikány od začátku do konce nevěděla rady. Pod pojmem cikán se úředně rozumělo "potulná osoba práce se štítící". Když mluvili politici o cikánech, tehdejším uším to nijak rasisticky neznělo. Cikáni byli chápáni spíš podle způsobu života než etnicky a rasově.
V říjnu 1919 národnědemokratičtí poslanci navrhli, aby bylo "cikánským a jiným příbuzným kočujícím tlupám zakázáno potulovat se po venkově a aby jim byl stanoven stálý pobyt buď v jejich domovské obci, nebo v místech k tomu ustanovených. K přijetí zákona, který by omezil "tuláctví a kočovný život lidí práce se štítících, zvláště cikánů" (jak stálo v záhlaví spisů, které k tomu shromáždilo ministerstvo vnitra), se začalo schylovat až v roce 1927. Zákon mimo jiné stanovil, že: - každý potulný cikán starší čtrnácti let obdrží zvláštní průkaz totožnosti (cikánskou legitimaci); - cikáni smějí kočovat jen s úředním povolením, jež obsahuje i počet vozů nebo zvířat, které kočovníci mají s sebou, a může kočovníkům předepsat povolenou trasu; - města a obce mohou potulným cikánům odepřít vstup na své území; - kočování je zakázáno v tlupách větších než rodina; - potulní cikáni nesmějí mít zbraně, střelivo a výbušniny … V praxi se uplatnila hlavně ustanovení o cikánských legitimacích, kočovnických listech a o místním zákazu kočování, naopak zřídkakdy došlo na odebírání dětí. Cikáni měli zakázánu například Prahu, Luhačovice, Mariánské Lázně nebo oblasti, kde byly vojenské objekty.
Výpočet souřadnic finálního místa kešky:
A = počet závor
B = počet žlutých pruhů na závoře
A nyní se můžeš pustit do výpočtu souřadnic:
N 50° 00. (odmocnina B) (B-2xA) (B-2xA)
E 014° 38. (mocnina 2xA) (A-A) (B)