Václav Havel
Devátý prezident, poslední československý prezident 1989 – 1992,
první český prezident 1993 – 2003
*5. října 1936 v Praze, †18.prosince 2011 na Hrádečku u Trutnova
Vyrůstal ve známé intelektuálsko-podnikatelské rodině, jeho otec Václav M. Havel byl architekt, stavitel a Rotarián. Část svého prvního desetiletí trávil v domě, který postavil jeho dědeček ve Žďárci u Tišnova na Moravě. Prvorepublikové aktivity rodičů se staly důvodem, proč mladému Václavovi komunistická moc nedovolila po ukončení školní docházky v roce 1951 dále studovat. Havel nastoupil do učení v oboru chemický laborant a maturitu složil až při zaměstnání na večerním gymnáziu. Z kádrových důvodů nebyl později přijat ani na žádnou vysokou školu s humanitním zaměřením. Rozhodl se tedy pro Ekonomickou fakultu Českého vysokého učení technického, ale tento ústav po dvou letech opustil.
Tou dobou už pracoval jako jevištní technik, nejprve v Divadle ABC a od roku 1960 v Divadle Na zábradlí. Zájem o humanitní hodnoty jej později přivedl k dálkovému studiu dramaturgie na Divadelní fakultě Akademie múzických umění, které zakončil v roce 1966 komentářem ke hře Eduard, jenž se později stal základem jeho hry „Ztížená možnost soustředění“. V roce 1956 se seznámil s Olgou Šplíchalovou a jakkoli oba pocházeli z odlišného prostředí (Olga byla potomkem dělnické rodiny ze Žižkova), brzy se velmi sblížili. Po osmileté známosti se v roce 1964 vzali. Manželství bylo bezdětné. Už od svých dvaceti let Havel aktivně přispíval do literárních časopisů Květen, Tvář a Sešity. Později začíná Divadlo Na Zábradlí uvádět jeho alegorické hry, zaměřené proti soudobé situaci ve společnosti. Od r. 1967 vlastnil s manželkou chalupu na Hrádečku u Trutnova, kde psal své dramatické hry. Na 4. sjezdu československých spisovatelů přednáší Havel jeden z projevů kritiky monopolu KSČ, stává se členem Klubu angažovaných nestraníků a předsedou Klubu nezávislých spisovatelů. Po potlačení Pražského jara vojsky Varšavské smlouvy Havel pokračuje v tvrdé kritice režimu. V této době nesmí vykonávat své povolání
a pracuje jako dělník v trutnovském pivovaru, současně píše do samizdatových Lidových novin. V roce 1975 píše otevřený dopis prezidentu Husákovi, v němž upozorňuje na rozpory, nahromaděné v české společnosti. Vrcholem jeho činnosti se však stává o dva roky později vydání Charty 77. Havel byl společně s Jiřím Hájkem a Janem Patočkou jedním z prvních tří mluvčích této občanské iniciativy, jež požadovala dodržování základních práv a svobod v Československu. V dubnu 1979 se stal spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Za své postoje byl téhož roku zatčen a odsouzen na čtyři a půl roku vězení. Jeho žena po manželově uvěznění v r. 1979 vydávala edici Expedice a poskytovala rozhovory západním novinářům o politické situaci v ČSSR.
Roku 1983 byl oficiálně podmínečně propuštěn ze zdravotních důvodů, ve skutečnosti díky intervencím západních politiků, hlavně francouzského prezidenta Francoise Mitteranda a znovu se zapojil do disidentského hnutí. V této době bylo československými úřady znemožněno publikovat veškeré Havlovy texty. O jejich téměř kompletní vydání se postaralo německé nakladatelství Rowohlt se sídlem v Hamburku. Ve druhé polovině osmdesátých let byl Václav Havel ještě dvakrát uvězněn, naposledy v roce 1989. Tou dobou už komunistickému režimu docházel dech a bylo jen otázkou času, kdy se masová nespokojenost projeví v přímém střetu se státní mocí. Také proto podepsaly novou petici "Několik vět" desetitisíce lidí, na rozdíl od Charty 77, pod níž se objevily podpisy několika set občanů.
Rozbuškou, jež odstartovala pád totalitního režimu, se stala poklidná manifestace studentů 17.listopadu 1989, kterou komunistický režim tvrdě potlačil policejním zásahem na Národní třídě v Praze. Do čela následného občanského hnutí se postavili studenti a umělci. Na setkání v Činoherním klubu 19. listopadu byl Václav Havel ustaven vůdcem Občanského fóra a jako jeho kandidát byl 29. prosince ještě tehdejším Federálním shromážděním zvolen prezidentem Československa. V inaugurační řeči slíbil, že dovede zemi ke svobodným volbám, což splnil v létě následujícího kroku. Nové federální shromáždění potvrdilo 5. července 1990 Havla ve funkci.
V březnu 1990 navrhl vypustit z názvu státu slovo socialistická a přispěl ke změně názvu státu ČSFR – Česká a Slovenská Federativní Republika. Během jeho druhého funkčního období však narůstaly rozpory mezi tehdejší českou a slovenskou politickou reprezentací v názorech na budoucí uspořádání. Na znamení nesouhlasu s připravovaným rozpadem Československa, který byl dohodnut na 31. 12. 1992 mezi českým premiérem Václavem Klausem a slovenským premiérem Vladimírem Mečiarem, složil 20. července mandát s odůvodněním, že nemůže nadále plnit závazky ze slibu věrnosti federativní republice. Po rozpadu československé federace ukončil Havel svůj několikaměsíční pobyt v ústraní a po volbách 26. ledna 1993 byl zvolen prvním českým prezidentem.
Jeho žena Olga se po boku hlavy státu věnovala především charitativní činnosti. Inspirována prací ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, založila v roce 1990 Výbor dobré vůle, jehož činnost se zaměřila na pomoc tělesně a mentálně postiženým. V lednu 1996 však po těžké nemoci zemřela. Na konci téhož roku těžce onemocněl i prezident. Radikální lékařský zákrok, při němž byla Havlovi odejmuta část plíce, však vedl k jeho uzdravení. Krátce po propuštění z nemocnice se Havel v roce 1997 podruhé oženil s herečkou Dagmar Veškrnovou. Stejně jako první i toto manželství bylo bezdětné. V obtížné politické situaci po „sarajevském atentátu“ byl 28. ledna 1998 zvolen do svého posledního funkčního období. Poslední léta jeho vlády citelně poznamenaly jak zdravotní potíže, tak prohlubující se souboj s Václavem Klausem, který se později stal jeho nástupcem. Prezidentský mandát vypršel Václavu Havlovi 2. února 2003.
10. 12. 2011 se setkal v Praze s tibetským duchovním vůdcem Dalajlámou. Po tomto setkání odjel v horečkách na Hrádeček, kde 18. 12. 2011 zemřel. Pohřeb se konal v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha za účasti prezidenta republiky Václava Klause, vlády ČR a pozvaných hostů (3 princové, jordánská princezna, velkovévoda Lucemburska, 28 bývalých a současných prezidentů, 35 bývalých a současných předsedů vlád, velvyslance Dalajlámy). Bohoslužbu sloužil arcibiskup pražský a primas český dominik kardinál Duka s papežským nunciem arcibiskupem Giuseppem Leanzou a papežským pověřencem arcibiskupem Giovannim kardinálem Coppou, několika dalšími biskupy a dvěma duchovními evangelické církve.
29. 2. 2012 poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR schválili zákon:
„Václav Havel se zasloužil o svobodu a demokracii“.
Za své literární a dramatické dílo byl Václav Havel oceněn řadou prestižních cen, je členem mnoha světových klubů spisovatelů. Za své smýšlení a celoživotní úsilí o dodržování lidských práv byl několikrát nominován na Nobelovu cenu míru a stal se laureátem nejvyšších státních vyznamenání mnoha států.
Václav Havel a Plzeň
Václav Havel strávil dlouhé měsíce v 70. i 80. letech ve věznici v Plzni
na Borech.
Plzeň udělila Václavovi Havlovi čestné občanství 6. května 1990 v rámci oslav osvobození města americkou armádou. Do Plzně tehdy přijel s americkou velvyslankyní Shirley Temple Blackovou, aby zde položil základní kámen pomníku osvoboditelům města. Ten samý den spolu s velvyslankyní ještě zasadili v Aleji Svobody strom svobody (javor stříbrný).
Od října 2014 je v Šafaříkových sadech umístěna lavička Václava Havla. Pamětní místo tvoří dvě křesla spojená kulatým stolem, jehož středem prorůstá strom.
Seznam keší série Prezidenti
