Ludvík Svoboda
Sedmý československý prezident 1968 – 1975
*25. listopadu 1895 v Hroznatíně u Velkého Meziříčí, †20. září 1979 v Praze.
Narodill se do staré selské rodiny Jana a Františky. Otec mu zemřel na následky kopnutí „koňskou nohou do břicha“, když byl Ludvíkovi sotva jeden rok. Matka se v roce 1898 podruhé vdala za Františka Nejedlého. Ludvík tak vyrůstal se starším bratrem a sestrou z prvního manželství a třemi sourozenci
z druhého manželství matky. Po absolvování měšťanské školy navštěvoval Zemskou zemědělskou školu ve Velkém Meziříčí,
kde získal agronomické vzdělání, které si doplnil praxí ve vinařství v Rakousku. V roce 1915 byli oba bratři Josef i Ludvík odvedeni do rakousko-uherské armády. Ludvík jako domobranec byl odvelen k pěšímu pluku č. 81 a na ruskou frontu. Ještě téhož roku 18. září odmítl sloužit Rakousku-Uhersku a nechal se zajmout Rusy. Přešel u Tarnopolu do zajetí. V Rusku nejdříve vstoupil do hasičského sboru města Kyjeva, kde absolvoval odborný výcvik. 5. srpna 1916 se přihlásil do československých legií.
Bojoval ve slavných bitvách u Zborova, u Bachmače a zúčastnil se bojů o Sibiřskou magistrálu, kde ve svých 23 letech potíral bolševiky. V legiích byl jmenován poručíkem 6. února 1919, kapitánem 16. srpna 1919 s platností od 1. května 1919. Kurz poddůstojnické školy ukončil 26. prosince 1917. Kurz důstojnické školy absolvoval na jaře 1919. Do vlasti se vrátil s jedním z posledních lodních transportů přes Japonsko, Tichý oceán, Panamský průplav a USA. V září 1920 se v hodnosti kapitána vrátil s 3. plukem Jana Žižky z Trocnova do jeho posádky v Kroměříži, kde se v roce 1923 oženil a bydlel se svojí manželkou Irenou. Měli dvě děti: syn Miroslav (skaut, *15. 5. 1924 Užhorod, †březen 1942 Mauthausen), dcera Zoe (Zoja, *4. 12. 1925 Užhorod, později si vzala ministra kultury ČSR Milana Klusáka).
Po svatbě byl převelen na Podkarpatskou Rus do Užhorodu (patřilo Československu). Matka Ireny byla proti tomu, aby její dcera odešla do zapadlého kouta republiky, kde se mluvilo většinou maďarsky. Ludvík Svoboda se naučil tuto řeč a v r. 1929 složil státní zkoušku.
V r. 1933 byl převelen na Vojenskou akademii do Hranic na Moravě. 15. 3. 1939 byl demobilizován a měl nastoupit jako vedoucí octárny v Bzenci. Uprchl však do Polska, kde organizoval československou jednotku. Po jeho porážce byl zajat Rudou armádou, internován a odsouzen k smrti jako špión (rozsudek však vzápětí na to byl zrušen – patrně z důvodu toho, že Svoboda již tehdy pracoval jako špión pro NKVD). Po přepadení SSSR Německem (1941) vstoupil do nově ustavovaných bojových jednotek Čechoslováků bojujících po boku Rudé armády. Založil 1. československý polní prapor a stal se jeho velitelem.
Vyznamenal se v bitvě o Sokolovo. Rychle stoupal v hodnostech. V roce 1945 se stal divizním generálem a ministrem obrany ČSR jakožto nestraník (ačkoliv už v té době byl s velkou pravděpodobností tajným členem KSČ). Právě jeho naprostá loajalita ke KSČ, jíž si demokratické strany nebyly vědomy (jinak by jej nikdy do této funkce neschválily) byla jedním z klíčových prvků v únorovém převratu. Svoboda tehdy sdělil prezidentu Benešovi, že armáda za žádných okolností „nepůjde proti lidu“, čímž se zpronevěřil svým povinnostem ministra obrany, ale zato splnil úkol komunistického trójského koně ve vládě a ozbrojených silách. Do KSČ vstoupil 11. 10. 1948, v listopadu 1952 byl degradován z hodnosti armádního generála a na měsíc zatčen. Po propuštění odešel do svého rodiště, kde pomáhal založit JZD, kde pracoval jako účetní.
Na příkaz sovětského představitele Nikity Sergejeviče Chruščova byl rehabilitován.
Od r. 1954 byl velitelem Vojenské akademie v Praze, v r. 1959 odešel do penze a pracoval ve Vojenském historickém ústavu na Žižkově, kde psal paměti. V rámci Pražského jara byl 30. března 1968 zvolen prezidentem za příliš zkompromitovaného A. Novotného. Za srpnové okupace na jedné straně odmítl jmenovat dělnickorolnickou vládu Biľaka a Indry, na druhé straně se v následujících letech podílel na tzv. normalizaci. Od jara 1974 byl těžce nemocen, nevykonával prezidentský úřad, kterého se nechtěl vzdát a byl po odvolání donucen „dobrovolně“ abdikovat. Generální tajemník ÚV KSČ (ústřední výbor Komunistické strany Československa) Gustáv Husák svolal 28. 5. 1975 ve večerních hodinách Federální shromáždění (FS – Parlament), kde navrhl změnu zákona v ústavě o odvolání prezidenta („nevykonává-li prezident svůj úřad více než 6 měsíců, může být FS odvolán“). Změna byla jednomyslně odsouhlasena a provedena, zákon nabyl okamžitou platnost a podle něj byla 29. 5. 1975 na Parlamentní schůzi FS prezidentovi potvrzena abdikace (odchod z funkce). Hned na této schůzi zvolilo FS nového prezidenta Gustáva Husáka. Po ukončení funkce a vystěhování z Hradu dožil Ludvík Svoboda s manželkou ve vile v Praze. Po jeho smrti mu byl uspořádán velkolepý slavnostní státní pohřeb ve Španělském sále Pražského hradu, jeho tělo bylo vezeno na dělové lafetě přes celou Prahu do strašnického krematoria. Celou cestu lemovalo tisíce občanů. Byl zpopelněn a urna uložena v Národním památníku na Vítkově (Žižkov). Byl nositelem neobvyle vysokého počtu vojenských i civilních vyznamenání.
Jak na keš / How to cache
CZ: Na úvodních souřadnicích keš nenajdete. Finální souřadnice hledejte v listingu.
EN: Final coordinates look for in the listing.
Téměř po celé trase se můžete pohybovat po lesních cestách. Terén je v pohodě schůdný pěšky nebo na koni, s kočárkem budete mít potíže.
CZ: Nezapomeňte si opsat bonusové číslo G = ...
EN: Do not forget to write down the bonus number G = ...
Seznam keší série Prezidenti
