Okna
Tak vás vítám na své poslední keši. Proč ale poslední? Staré přísloví říká, že se má v nejlepším přestat. Utvrdila mě v tom i nedávná kritika, kterou považuji v lecčems za oprávněnou. Mám totiž stále sílící pocit, že už je na Teplicku nějak přeapplováno, že počítat lehátka na Miladě nebo lidi ve frontě na WC je výstižně řečeno „nereálná pakárna“ a že snadno objevitelné úkryty pár metrů od cesty se taky nemusí každému líbit. (Nehledě k tomu, že opravdu nevím, kam už ty další keše schovávat. A při projížďkách na kole bych se zas rád těšil pohledem do krajiny namísto vyhlížení vhodných skrýší vpravo či vlevo od cesty.)
* * *
A teď už čtěte listing 56. keše
Není okno jako okno
Poblíž základních souřadnic v Trnovanech. S barvami jsem to asi trochu přehnal...
Jistě jste už pochopili, že neexistuje téma, na které by se s trochou zlomyslnosti nedala vymyslet aspoň čtyřhvězdičková mysterka. Za to si ale můžete oživit své znalosti stavebních slohů, základů estetiky a samozřejmě i matematiky. Základní souřadnice vás zavedou do ulice Jiřího z Poděbrad (obrázek vpravo) a kousek odtud do ulice Generála Svobody (obrázek vlevo) v Trnovanech, kde ještě zůstaly zbytky staré výstavby. Můžete se tam pokochat stavebním uměním našich předků, jejich citem pro detail i celek i vyrovnání se s tehdy moderními trendy. Pravda, nejsou to žádné architektonické skvosty, ale solidní bytové domy, které po renovaci víc než dobře obstojí v konfrontaci s novodobou panelovou výstavbou. Ale teď už k těm slíbeným oknům:
Okna a jejich výplně
Dům bez oken? Bydlet v něm by se nám asi moc nechtělo. Ve starší době kamenné si lidé užili v přírodě zdravého povětří až až. Je s podivem, že v době ledové nezmrzli a v mezolitu (po skončení poslední doby ledové) ještě k tomu nezemřeli hlady. Teprve v neolitu (u nás cca od r. 5500 př. n. l.) se lovci a sběrači konečně usadili a začali se věnovat zemědělství. Archeologie odkrývá stále nové a nové lokality, kde tito lidé v prehistorické době sídlili. Jejich obydlí asi nějaké otvory ve stěnách měla, ale na zimu jistě byly důkladně utěsňovány.
Moc se toho nezměnilo ani v počátcích feudalismu. Stavělo se sice už z kamene a cihel, ale na venkově určitě zůstávalo nejběžnějším materiálem dřevo a jiné přírodní produkty. Zpočátku byly okenní otvory bez jakékoliv výplně opatřené pouze okenicemi. Když byly otevřené, tak jimi dovnitř foukalo. A když byly zavřené, byla uvnitř zase tma. Později se okna zakrývala všelijak: tkaninami, pergamenem, zvířecími měchýři, mastným papírem nebo lupínky slídy. „Zasklívání“ oken mastným papírem nebo zvířecími blanami se na chudém venkově udrželo dlouho, protože sklo bylo vzácné a drahé.
Z historie zasklívání
Velmi staré je zasklívání oken kolečky ze skla zasazenými do kruhovitých, navzájem spojených rámečků. Takovým sklům říkali naši předkové „pucky“. Zprávy o oknech zasklených drobnými kousky sklíček, mnohdy ceněných jako drahokamy, jsou ostatně známy již z 10. století. Používalo se ponejvíce sklo v barvě zelené, červené, kouřově šedavé, žluté i modré. Těmito pucky se zasklívala ponejvíce kostelní okna, ale (z nazelenalého železitého skla) i okna hradů a zámků. (Taková okna můžete vidět i v řadě filmů a televizních inscenací, především pohádek.) Zasklená okna byla ještě v době husitských válek velkým přepychem a z kupních smluv té doby (zejména v královských městech) je zřejmé, že cena domu se zasklenými okny byla téměř dvojnásobná. U nás se okna ze skleněných puclíků udržela dost dlouho nejen v kostelech, ale i v domácnostech bohatých měšťanů. O tom, jak bylo sklo vzácné, svědčí i zápis o rabování Švédů v Brtnici ze srpna roku 1646, kdy „vpadli do městečka znovu a mimo jiných velkých škod odvezli ze zámku všechny okenní tabulky“.
Zasklívání oken prováděli ještě v první polovině 19. století kočovní sklenáři. Okna u starých venkovských chalup byla většinou malá a kvůli úspoře skla jednoduchá. Taková okna bývala dělená na čtyři nebo i šest menších tabulek. Výměna jedné rozbité tabulky tak vyšla v porovnání s výměnou jediné velké okenní tabule mnohem levněji. Na selských chalupách se dříve zasklívala okna jen do „seknice“ a ostatní měla jen kovanou mříž. V zimě, aby neprofukovalo, se utěsňovala mechem, okna do chléva, komor atd. se na zimu ucpávala obvykle pytlem plněným slámou. Okna byla opatřena okenicemi. Dřevěné okenice, známé již od doby románské, tak neztrácely svoji praktickou funkci ani v nedávné minulosti. Starý typ okenic býval jednokřídlý, teprve později se začalo používat dvoukřídlých okenic uzavíraných zevnitř závorou.
Výroba plochého skla
Od středověku se ploché čili tabulové sklo vyrábělo dvojím způsobem. Při prvním vyfoukl sklář baňku, po oddělení od píšťaly ji přilepil na „želízko“ a po opětovném zahřátí ji vytvaroval rychlým roztočením píšťaly do kotouče připomínajícího měsíc v úplňku (odtud název „měsíční sklo“). Až do 18. století se tak vyráběla k zasklívání oken běžně používaná, do olova vkládaná skleněná kolečka (pucky, puclíky – odtud snad slovo „puzzle“?).
Podle druhého způsobu vyfoukl sklář baňku a z ní vytvořil válec, který oddělil od píšťaly a podélně opukl. Po novém zahřátí rozbalil a „vyžehlil“ polotovar do tvaru tabule na šamotové desce. Časem se foukaly válce až tři metry dlouhé o síle tři milimetry! Již ve středověku vynikali ve výrobě tabulového skla čeští skláři, o čemž svědčí i název této metody „Precédé de Boheme“ (Čechy v předstihu).
Na přelomu 19. a 20. století se hledaly možnosti strojní výroby plochého skla. Jak francouzský (Sievertův), tak americký (Oppermann-Lubbersův) způsob napodobovaly ruční výrobu z válců. Belgický inženýr E. Fourcault zase dal přednost vertikálnímu tažení nekonečného pásu skla z vany. Průmyslovou výrobu plochého skla Fourcaultovým způsobem zahájil jako první na světě J. M. Mühlig v Hostomicích v roce 1919. Myšlenka vyrábět ploché sklo plavením skloviny na roztaveném kovu se poprvé objevila na počátku minulého století, ale tehdy ještě nebyla využita. Až v roce 1952 se k ní vrátila firma Pilkington Brothers z Anglie, aby v roce 1959 zahájila výrobu zrcadlového skla plavením nepřetržitého pásu skloviny na hladině roztaveného kovu (tato metoda se nazývá float a používá se cín). V roce 1966 zakoupilo licenci k výrobě floatového skla i Československo. V teplickém Sklo Unionu byl 22. října 1969 zahájen zkušební provoz na první lince Float-Process a současná teplická firma AGC v této technologii úspěšně pokračuje.
Okna v průběhu věků
Ukázka oken: empírové, klasicistní, novogotické, secesní, renesanční.
Ale abychom se vrátili k oknům. V různých historických obdobích pochopitelně vypadala okna různě (ukázka okna románského, gotického a barokního je zde). Ve slohu románském byla okna ještě nezasklená, nahoře zaoblená, často dvojitá se sloupkem uprostřed (rotunda na Řípu) nebo trojitá (věž kostela v obci Jakub u Kolína - zde), v gotice měla také tvar lomeného oblouku (vidíme je na kostelech), v renesanci hranatá (často situovaná do dvojic, ukázka zde), v baroku s charakteristickými římsami nebo frontony, v rokoku s čím dál zdobnější fasádou (v ul. Pod Doubravkou č. 6 – asi druhé rokoko). Reakcí na takovou přezdobenost byl klasicismus (Vojenské lázně nebo Lázně Beethoven), empír (polokruhovitá okna s „loukotěmi“ na Hadích lázních), novobaroko (Císařské lázně) nebo i novorománský sloh (Hlavní nádraží). Nezřídka je v Teplicích zastoupena secese (třeba rohový dům na Zámeckém náměstí proti Finančnímu úřadu), následovaná funkcionalistickou architekturou (budova bývalé pojišťovny Concordia na Masarykově ulici). V Šanově lze vidět i inspiraci kubismem na domě v Jankovcově ulici č. 33. Z období socialismu všichni známe typická okna panelových sídlišť a z pozdější doby rozsáhlé skleněné fasády administrativních budov a obchodních center nahrazující okna. Stará okna se vyměňují za nová plastová nebo dřevěná eurookna s dvojitými i trojitými skleněnými tabulemi naplněnými argonem. Výborně tepelně izolují a tlumí hluk z ulice. Některé firmy zvládnou pouhé přesklení starých oken dvojskly, takže ani není třeba okenní rámy vyměňovat.
A současnost? Vidíme kolem sebe vedle vyslovených uměleckých omylů (budovy bývalého Telecomu na náměstí Svobody – foto zde) i stavby citlivě začleněné do okolní zástavby. Většinu renovací památkáři uchránili před zvěrstvy typu „eurookna na renesanční fasádě s jedinou tabulí v každém okně opticky rozdělenou na šest dílků nalepenými úzkými pásky, nejlépe zlatými...“. Řekl bych, že v porovnání s „architekturou“ některých rodinných domů v okolních obcích a satelitních lokalitách, jejichž majitelé určitě mají víc peněz než estetického cítění, vlastně naše město (aspoň v centru) nevypadá vůbec špatně.
Jak najít keš
Stačí vyřešit tuto jednoduchou úlohu:
Vyobrazené okno měří na výšku (od základny k vrcholu oblouku ve svislé ose prostředního dílu okna) 292 cm a na šířku 280 cm. Oblouk okna je tvořen polovinou elipsy s poloosami 140 a 90 cm a na obou stranách přechází plynule do svislých okrajů okna.
Na výšku je okno rozděleno na dva okenní díly tak, že poměr výšky horního dílu k výšce dolního dílu je stejný jako poměr výšky dolního dílu k součtu výšek horního a dolního dílu.
Tedy H / D = D / (H + D); H + D = 292 cm. Výšku horního dílu měříme k vrcholu oblouku středního dílu okna, krajní díly samozřejmě této maximální výšky nedosáhnou.
Na šířku je okno rozděleno na tři díly tak, že poměr šířky levého ku střednímu dílu je stejný jako poměr šířky středního dílu k součtu šířek levého a středního dílu. Oba krajní díly jsou stejně široké, takže P = L.
Tedy L / S = S / (L + S) ; L + S + P = 280 cm.
Vypočtěte plochu šedě vybarvené části okna. Šířku okenních rámů na obvodu i mezi skleněnými tabulemi pro zjednodušení zanedbejte. (Považujte ji za nulovou, jako by mezi tabulemi skla ani na jejich okrajích žádné mezery nebyly. Ve skutečnosti by musely být tabule na všech stranách o něco menší kvůli zasazení do okenních rámů, ale nebudu vám to komplikovat.) Vypočtenou plochu vyjádřenou ve čtverečních decimetrech zaokrouhlete na celé číslo, přičtěte 1 a výsledek odmocněte (druhá odmocnina, jako obvykle...). Dostanete číslo ABCDEFGH. Desetinné čárky si nevšímejte a číslici H nezaokrouhlujte. Pak už jen dosaďte:
N 50° (39.HBC + 0.014)´ E 13° (50.GFD + 0.001)´
Ještě kontrola...
... a je to!
Poznámky
-
Původně jsem myslel, že návod nebude nutný. Asi jsem se mýlil a proto ho najdete zde. Je tam text i nákres. Nyní se počítá plocha pravé horní tabulky, aby nevycházela záporná čísla jako dřív. Psal jsem to jako učební text Základy integrálního počtu pro školy geomateřské, takže jeho úroveň tomu odpovídá.
-
Protože budete zaokrouhlovat a případně to počítat nějakým švindlem, tak je možné, že vám ověření nevyjde ani při metodicky správném výpočtu. V tom případě zkuste zvětšit nebo zmenšit vypočtenou plochu o 1 dm2 a vypočítat a otestovat nové souřadnice. Rezerva tam je podle mne dostatečná.
-
Na základních souřadnicích uvidíte spoustu oken. U finálky pozor na mudly!
-
Teplice postihl dvakrát rozsáhlý požár (1654 a zvl. r. 1793), takže domů z románské až barokní doby se zachovalo jen velmi málo. Co zcela neshořelo, bylo přestavěno a opatřeno fasádou podle tehdejší módy (klasicismus) a podle přání majitelů. A tak dnes můžeme vedle sebe v jedné ulici vidět domy ve slohu klasicistním (těch je nejvíc), empírovém, novobarokním, secesním atd. Podívejte se na příklady jednotlivých slohů v galerii tohoto listingu, ale neberte mé zařazení vyobrazených staveb do jednotlivých slohů doslova; řada budov nese známky více stavebních slohů současně a ani odborníci nejsou v určení slohu některých budov vždycky zajedno (týká se to hlavně empíru × klasicismu a nebo funkcionalismu × konstruktivismu × expresionismu).
-
Literatura a webové odkazy:
1. Okna v historickém sledu. Svět bydlení, odkaz http://www.svet-bydleni.cz/nejnovejsi-clanky/okna-v-historickem-sledu.aspx
2. Historie skla. Sklenářství Kos, odkaz http://sro.sklenarstvikos.cz/historie-skla/
3. Okna a okenice. Web Libereckého kraje, odkaz http://www.kraj-lbc.cz/public/kultura/05_okna_a_okenice_38097ac4af.pdf
4. Další webové stránky týkající se stavebních slohů.
Fotky v listingu a v galerii autor.
Zahradní a plesový dům
Konec
(CC BY-SA 3.0 CZ) ladislavappl 2015
GC67G26– verze 1.5 z 9. 11. 2017
