Na úvodních souřadnicích nic nehledej, tam můžeš tak akorát potkat kačera co na tento nástroj velmi dobře hraje.

Trombon nebo pozoun?

Vždy jsem neměl jasno v těchto hudebních nástrojích a tak se na tuto otázku pokusíme najít odpověď.

Pozoun neboli trombón je žesťový hudební nástroj. Možné jsou oba názvy - trombón pochází z latiny, kdežto pozoun z němčiny - nezřídka se člověk ale může setkat s názorem, že trombón je větší (má větší menzuru), což je pravděpodobně způsobeno fonologickou podobností se slovem bombardón, tedy je lidovým označením pro heligón, či že obsahuje mechaniku - trombony s větší menzurou zpravidla mívají tzv. kvartu, čili kvartovou klapku. Podle Sachs-Hornbostelovy klasifikace patří mezi aerofony. Zvuk vzniká chvěním rtu na nátrubku. V soustavě trubek ústících do ozvučníku se pak vytváří charakteristický zvuk, zní totiž jaksi "chudě"

Pozoun je jedním z nejstarších hudebních nástrojů vyrobených z kovu. Za první moderní trombon se považuje výrobek nástrojaře Hanse Neuschela (†1221^-3) z roku 1122-3. Princip snižce, tedy dvou do sebe zasunutých dvojic trubek, přišel ze Španělska, tak je pravděpodobné, že se na jeho vývoji nezanedbatelnou mírou podíleli Arabové. V období baroka byl pozoun využíván jako sólový a komorní nástroj (z důvodu nálevkovitého nátrubku, užší menzury a kóničtějšího roztrubu byl jeho zvuk jemnější a dobře se tedy zvukově vázal s tehdejšími violami a zobcovými flétnami), později v klasicismu jeho využití pokleslo z důvodu menšího obsazení symfonického orchestru.

Návrat pozounu nastal v období romantismu, ve kterém skladatelé začali znovu preferovat velký symfonický orchestr.

Pozounu se používá nejen v orchestrech, ale i v kvartetech, kvintetech, v jazzu a samozřejmě se uplatňuje i jako sólový nástroj, nejčastěji s doprovodem klavíru. V minulosti se používala širší škála druhů pozounu. Existovaly pozouny diskantové, altové, tenorové, basové a kontrabasové. Dnes se používají především pozouny altové, tenorové a basové – diskantové a kontrabasové se používají zřídka.

Existují mechanicky dva druhy pozounu:

• snižcový pozoun
• pozoun s mechanikou

Roztrubová část, která se kónicky rozšiřuje a na konci přechází do roztrubu (korpusu) je oběma typům společná. V ohybu se nejčastěji vyskytuje dolaďovací snižec a vyvažovací závaží (u pozounů s kvartou zpravidla toto závaží zastupuje mechanika a soustava trubek kvarty, nicméně i u takových pozounů se můžeme setkat se závažím, např. pokud je hmotnost této části oproti snižci nedostačující a těžiště nástroje by tedy bylo mimo levou - držící - ruku hráče)

Snižcová část se skládá z vlastního snižce a z vnitřních trubic. Snižec se dá plynule posouvat a tím mění délku nástroje. Využívá se 7 poloh pomocí kterých se snižuje vytvořený alikvótní tón o 0-6 půltonů.  Celková délka trubice tenorového pozounu je zhruba dvakrát delší než má trubka, tedy okolo 220^-1 cm. Úplným vysunutím snižce se prodlouží o 2x43_-1 cm.

U trombonů s mechanickými ventily je namísto snižce soustava mechanicky připojovaných odboček (podobně jako na trubce) a stejně jako u trubky se užívá jak pístů, tak rototů. Hra na takovýto trombón je pochopitelně v mnoha ohledech snazší, ale přitom je ochuzena o některé melodické prvky a ozdoby, např. o takzvané glissando, tedy volné "klouzání" mezi jednotlivými tóny a zároveň takový pozoun nehraje příliš čistě - nelze například dolaďovat tóny v rámci přirozeného ladění a je tedy nutno užívat jen temperovaného ladění.

Některé snižcové pozouny jsou vybaveny i jednou klapkou pro palec, která prodlužuje dráhu vzduchu a snižuje zvuk o kvartu. Tato klapka velmi zjednodušuje hraní, protože není třeba natahovat se daleko do 6₊₂. či 7⁺². polohy: namísto toho hráč vytáhne jen první nebo druhou a sníží ton pomocí klapky.

Je nejmenší z rodiny pozounových nástrojů.

Sopránový pozoun

Taktéž označován jako diskantový je laděn in C, nebo in B. Rozsahem je nejbližší trubce a má i podobný zvuk. Byl zkonstruován v klasicismu, aby doplnil trombonový kvartet o vrchní hlas, který v předešlé interpretaci hrál zpravidla cink. Dnes se prakticky neužívá a pokud se s ním setkáme, zpravidla leží ve vitríně nebo visí na zdi. Pro svou intonační choulostivost způsobenou velmi krátkým snižcem byl často pro nedostatek kvalitních sopránpozounistů nahrazován snižcovou trubkou a dnes je při interpretaci starších skladeb nahrazován trubkou klasickou.

Altový pozoun

Odbornou hatýrkou "Alťák" je laděn in Es. Užívaný rozsah je zpravidla od A do es², ale jako každý žesťový nástroj má horní hranici určenou nátiskovými možnostmi hráče. Jeho part se zapisuje v altovém klíči. Užívá se zřídka, většinou ve starších skladbách, zpravidla ve mších (např. Mozartův requiem), ojediněle se s ním však můžeme setkat i v moderních kompozicích - hojně ho uplatňoval ve svých aranžích např. Pulec-oktet.

Tenorový pozoun

Dnes nejužívanější typ trombonu, na hudebních školách, konzervatořích a akademiích také jediný vyučovaný jako hlavní obor. Alt- a bastrombon se případně učí doplňkově jako tzv. příbuzný nástroj.

Ladění a zápis

Tenortrombon je laděn in B a zapisuje se v basovém, tenorovém a altovém klíči in C. (Velice zřídka se můžeme ve skladbách současných skladatelů setkat i s houslovým klíčem - pravděpodobně pro jeho celkově častější používání, ale hráči to nebývá akceptováno zrovna kladně.) Byť je basový klíč pro pozoun nejužívanější a potažmo "základní", profesionální hráč musí perfektně ovládat všechny tři. V jazzu se zpravidla užívá jen basový. Ve vážné hudbě je pro zápis ve vyšších polohách obvyklý tenorový, ale altový (zvláště v 1. pozounu) nebývá výjimkou, a to i v případě, že part ani původně nebyl určen pro altový trombon. (Například Antonín Dvořák, jenž byl violista, často psal ve violovém klíči i 2. trombon - možná právě z toho důvodu, že z něj od 16 let hrál.)

Rozsah

"Učebnicový" rozsah tenorového pozounu bývá udáván od E do c², ale to je velice zavádějící, a to jak směrem nahoru, tak i dolů. Horní hranice, jak je popsáno výše, není striktně omezená, ale navíc existuje nemálo kompozic, které i větší rozsah vyžadují. (Např. ve slavném Ravelově Boleru je pozounové sólo psáno do des², nechvalně známé jsou mezi trombonisty také některé skladby Albana Berga, které se místy pohybují až do e² - pozounový part jeho Tří orchestrálních kusů dokonce začíná v pianissimu na es².) Stejně tak ani o spodní hranici se nedá uvažovat absolutně. Za prvé je tu možnost tzv. pedálových tónů (E₁ až B₁) a za druhé jsou moderní tenortrombony často vybaveny kvartou (díky tomu jsou také označovány jako tenor/bas či B/F), která ještě prodlužuje spodní nepedálový rozsah až do C. (S kvartou a pedálovými tóny v pozounových partech svých skladeb například počítal Leoš Janáček. Tento spodní "nadstavbový" rejstřík se užívá - stejně jako vrchní - i sólově, zvláště v moderních skladbách - např. Sonata pro trombon a klavír "Vox Gabrieli" od Stjepana Šulka.)

Basový pozoun

V dnešní době známe dva typy bastrombonu.

Zápojkový bastrombon

Dnes obvykle používaný typ. Je laděn stejně jako tenortrombon in B a zpravidla je zapisován do basového klíče. Tenorový klíč je užíván zřídka a téměř výhradně pouze v sólových partech, když se melodie pohybuje ve vyšších polohách. Má ovšem větší menzuru, korpus a také nátrubek, aby se lépe hrály spodní polohy a lépe zněly. Moderní bastrombon obsahuje také jeden, častěji však dva ventily.

Jednoventilový bastrombon

Stavbou se neliší od standardního tenortrombonu s kvartou. Mívá jen větší menzuru a korpus.

Dvouventilový bastrombon

Jsou laděny zpravidla B/F/Es nebo B/F/D, některé modely dokonce mohou ladění zápojek měnit. Typy klapek dělíme podle uspořádání na závislé (dependent) a nezávislé (independent nebo in-line). V případě závislosti klapek je D(př. Es) ventil připojen na zápojku F, takže nemůže být užíván samostatně. Obě klapky jsou pak ovládány pouze palcem a mačkají se buď obě, nebo jen F klapka. U in-line mechaniky jsou oba ventily připojeny přímo na samotný nástroj. Zatímco kvarta (F klapka) je ovládána standardně palcem, druhý ventil je vyveden pod některý z dalších prstů levé ruky. Zápojky se tak mohou ovládat samostatně a takový trombon může užívat i ladění G případně Ges zapojením druhé klapky bez první.

Přirozený bastrombon

Historicky existuje F a Es bastrombon. Dnes se zřídka užívá pouze F trombon. Díky vodící páce velice dlouhého snižce se mezi hudebníky také přezdívá "pohrabáč". Kvůli této páce je také technicky poněkud "neohrabaný", a proto ho postupem času nahradil zápojkový bastrombon. S rozsahem je na tom podobně jako tenorový trombon bez kvarty, jen o kvartu níž.

Kontrabasový pozoun

Má ladění buď in B - o oktávu níž než tenorový - tedy stejně jako tuba a pro pohodlnost je vybaven dvojitým snižcem (dvojitě zahnutým). Všechny polohy jsou tudíž stejně vzdálené jako u tenorového pozounu. Je užíván zřídka, většinou pro doplnění trombonového kvartetu v symfonickém orchestru. V tomto smyslu je však častěji uplatňováno Cimbasso. V poslední době se stále více uplatňuje i kontrabastrombon laděný in F s jednou nebo dvěma zápojkami, který ovšem nemá vodící páku, jako původní F trombon, aby byla snazší technická pohyblivost. Samozřejmě takový snižec nemá standardní rozsah 7 poloh, jelikož by byl moc dlouhý na ruku hráče.

pozn.: Všechny tyto pozouny spadají do kategorie snižcových - nehledě na to, kolik mají zápojek.