Telegrafie (z řeckých slov tele (τηλε) = daleký a grafein (γραφειν) = psát) je telekomunikační metoda umožňující přenést obsah textových zpráv (telegramů) na velkou vzdálenost. Za počátky telegrafie lze považovat dopravování velmi jednoduchých zpráv pomocí bubnů (tam-tamy), kouřových signálů apod.
Optický telegraf
První optický telegraf představil Robert Hook Londýnské královské společnosti (Royal Society) na jedné z přednášek v roce 1684. Předvedl posluchačům zařízení ve tvaru dřevěné brány, s trojúhelníkovým terčem, posouvaným a natáčeným soustavou lan a kladek. Polohám trojúhelníku přiřadil písmena a číslice. Bylo tak možno signalizovat na dlouhou vzdálenost. Jeho myšlenka se ještě neujala. O sto let později, v roce 1793 sestrojil po několika letech pokusů Francouz Claude Chappe semaforový telegraf. Systém se skládal z věží, na nichž byla na stožáru umístěna pohyblivá ramena. Kombinací natočení ramen bylo možno zakódovat až 196 různých znaků. Věže byly postaveny na dohled a vzájemně si předávaly zprávy. Trasy tohoto telegrafu po Francii byly později dlouhé stovky kilometrů. Tento systém vydržel až do objevu elektrického telegrafu. Myšlenka optického telegrafu (o. t.) je známa už od starověku. Dobytí Tróje bylo prý oznámeno do Mykén ohňovými signály řetězcem ohnišť asi v r. 1184 př. n. l. Podobným způsobem byla ve starém Římě vyslána zpráva, kdy císař Claudius oznámil svoje vítězství nad Angličany do Říma. To bylo v roce 46 n. l. Zkoušky s o. t. dělal v XVII. století i německý fyzik Johann Lorenz Boeckmann. Francouzský vynálezce Claude Chappe spolu se svým bratrem Ignácem sestrojil roku 1791 optický semaforový telegraf, později známý pod názvem jako telegraf Chappův. V roce 1793 jej nainstaloval na střechu pařížského Louvru. Jeho ovládanými rameny bylo možno na vzdálenost dohledu oka vysílat celkem v 76 polohách písmena, číslice a dokonce i diakritická znaménka. Nejstarší linka Chappova telegrafu vedla z Paříže do Lille v délce 30 mil a měla 22 stanic. Stanice byly umístěny na zvláštních věžích, nadstavbách, střechách či vyvýšeninách v terénu. Po zaučení telegrafistů byla zpráva po této trase přenesena za 4 minuty a 5 sekund. Síť stanic rychle rostla a šířila se i do jiných zemí. V době napoleonských tažení Napoleon Bonaparte používal tento způsob předávání informací pro koordinaci svých vojsk. V roce 1849 byl o. t. velmi populární a prostřednictvím 534 stanic spojoval Paříž s 29 městy. Vyznačoval se značnou rychlostí předávání informací. Například na trase Paříž - Lyon předal zprávu prostřednictvím 20 stanic za 2 minuty. V polovině XIX. století byl o. t. rozšířen už po celé Evropě. V Polsku (tehdy součásti Ruska) byla vybudována první linka o. t. na trase Varšava - Modlin v roce 1830. V roce 1835 po postavení sítě 146 stanic byla dána do provozu síť Varšava - Petrohrad. Linie začínala na střeše divadla (Teatr Wielki) na varšavském náměstí (Plac Teatralny). Zbytky původní stanice jsou na terase malého balkonu divadla. V roce 1838 byla vybudována síť stanic na trase Varšava - Moskva, která se skládala z 220 stanic a obsluhovalo ji více jak 1320 operátorů. Také na Hvozdu (dominantní hora Hvozdského hřbetu Lužických hor, 750 m n. m.) bývala stanice optického tzv. „lotynkového“ tyčového telegrafu pro signalizování vyšlých čísel v Lotynce. Signál vycházel ze Žitavy přes Toepfer u Ojvína (Oybin) na Hvozd, Luž, Jezevčí vrch a Bezděz ku Praze.
Bezdrátový telegraf
Radiotelegrafie umožnila velký boom v poštovním styku, protože odstranila kabely jako extrémně limitující faktor rozvoje sítě. V tuto chvíli bylo možné prakticky okamžitě zřídit telegrafní pracoviště a přijmout (ale i vyslat) zprávu v kterémkoliv místě v dosahu vysílače. Obsluha radiotelegrafní stanice byla ale náročnější, než obsluha stanice propojených kabely. Zatímco kabelogramy se automaticky zapisovaly na papírovou pásku a bylo možné je číst se zpožděním a originál zprávy archivovat, u radiotelegrafního spojení musel být operátor přítomen a musel být schopen v reálném čase zprávu vysílanou v Morseově abecedě dekódovat a zapisovat.
První bezdrátový přenos mluveného slova uskutečnil slovenský katolický kněz, malíř a vynálezce Jozef Murgaš 23.11.1905, na vzdálenost asi 30 km mezi městy Wilkes-Barre a Scranton, v Pennsylvanii. Dne 10.05.1904 mu federální patentový úřad ve Washingtonu k vynálezu přidelil dva patenty:
Zařízení pro bezdrátovou telegrafii (759 852: „Apparatus for wireless telegraphy“)
Způsob přenášení zpráv bezdrátovou telegrafií (876 383: „The way of transmitted messages by wireless telegraphy“)
Telegrafie ve věku telekomunikací
Rozvoj nových technologií umožňujících dopravování zpráv však postupně vytlačil i bezdrátovou telegrafii. Byla částečně nahrazena radiofonickými a telefonickými zprávami umožňujícími de-facto (vyjádřeno moderní terminologií) vyšší přenosovou rychlost. To byl také směr, kterým se telegrafie začala nezadržitelně ubírat. Znovu se začalo experimentovat s vícestavovými systémy, tzv. tónová telegrafie, která umožnila dopravovat zprávy rychleji a po jednom vedení i více zpráv. Téměř definitivní upuštění od bezdrátové telegrafie v komerční komunikaci nastal rozvojem datových (digitálních) druhů provozu jako např. telexu (dálnopisu) a později telefaxu (faxu). Evoluce v telekomunikační technice pak pokračovala přes telefonní modem, satelitní transpondéry, internet (a jeho služby), celulární (buňkové) telefonní sítě až k dnešnímu pojmu informační dálnice, slučujícího v sobě kombinaci všech progresivních druhů datové komunikace.
Telegrafie však z profesionální praxe díky svým výhodám dosud definitivně nezmizela. Telegrafními značkami vysílají a identifikují se radiomajáky, převáděče apod.
.
Prosím, geoobjekt nijak neničte, k odlovu vám to nijak nepomůže . 