Mokřad pod Terezínskou pevností
Evropsky významná lokalita se rozkládá na výměře 3,6 ha v nadmořské výšce 153 m n. m. Byla vyhlášena k ochraně zbytku přirozené vegetace kontinentálních zaplavovaných luk, která se v jinak hospodářsky intenzivně využívané nivě řeky Ohře výjimečně zachovala v jedné ze záplavových kotlin terezínského pevnostního systému. Protože zaplavované louky říčních niv patří mezi biotopy chráněné podle evropské směrnice o ochraně přírodních stanovišť, bylo v roce 2012 toto území vyhlášeno Ústeckým krajem jako přírodní památka.
Z hlediska geomorfologického členění náleží území přírodní památky do okrsku Oharská niva, který je součástí geomorfologického celku celku Dolnoohárecká tabule a obklopuje nejdolejší úsek řeky Ohře. Geologické podloží tvoří slínovce a pískovce svrchní křídy, které jsou překryty čtvrtohorními říčními náplavy se střídajícími se polohami štěrkopísků a povodňových hlín. Půdy jsou v části území trvale ovlivněny podzemní vodou, převládajícím půdním typem jsou fluvizemě modální. Širší okolí bylo až do poloviny 20. století ovlivňováno periodickými jarními záplavami, které byly eliminovány vybudováním vodního díla Nechranice.
Podél dolních úseků řek se v souvislosti s převládající akumulační činností toku vytvořily v průběhu holocénu široké údolní nivy s různými typy vegetace, formovanými zčásti periodickými záplavami. V těchto polohách byly nelesní pozemky historicky využívány především jako zaplavované dvousečné louky s velmi specifickým floristickým složením. Jakkoliv jsou tyto biotopy v Čechách obecně již velmi vzácné, v aluviu řeky Ohře se do současné doby zachovaly jen zcela výjimečně. Toto území bylo vždy velmi intenzivně hospodářsky využíváno a říční niva byla odvodňována systematicky již od 18. století, takže zdejší bažiny a nivní louky byly již v polovině 20. století téměř beze zbytku převedeny na ornou půdu. Na dolním úseku Ohře mohou představovat jednu z mála výjimek z tohoto historického vývoje plošně omezené partie říční nivy, které byly zahrnuty do fortifikačního systému barokní terezínské pevnosti jako takzvané záplavové kotliny, určené k řízenému zaplavení vodou z Ohře v případě vojenského útoku.
V záplavové kotlině obklopující ze severu Malou pevnost se tak dosud zachoval zbytek louky s výskytem některých rostlinných druhů typických pro pravidelně zaplavované louky říčních niv. Z nich je třeba na prvním místě jmenovat žluťuchu žlutou (Thalictrum flavum s.str.), která se zde vyskytuje na jedné z posledních lokalit v Ústeckém kraji. K dalším typickým rostlinám říčních niv patří například rozrazil dlouholistý (Pseudolysimachion maritimum) nebo ostřice pobřežní (Carex riparia). .
Vzhledem k dlouholeté absenci seče i pravidelných záplav podléhá vegetace přírodní památky postupným změnám spojeným s přirozeným šířením ruderálních rostliny a expanzivních trav chrastice rákosovité (Phalaris arundinacea) a rákosu obecného (Phragmites australis) a bez pravidelného kosení spojeného s odklízením biomasy by byla odsouzena k postupnému zániku stejně jako většina obdobných biotopů v širším okolí.
Použité zdroje: NATURA 2000
Na úvodních souřadnicích se nachází informační tabule o mokřadu. V úvodním odstavci je jen jeden letopočet.
Letopočet je ABCA.
FINAL najdete na N50°31.BAC E14°10.B(A+C)(A+A)
Důležité upozornění: nacházíte se v evropsky významné lokalitě, a proto nejezděte k této multině autem a zanechte ho na doporučeném parkovišti. Pokud je to možné, nechte odlov na denní světlo, je tu značný výskyt myslivců.