--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nejdřív jsem myslel, že to byl jen živý sen. Ale když jsem ráno vstal z postele, byl jsem celý od prachu a hlíny, měl jsem spoustu oděrek a v ránách ostny z keřů. Bylo to skutečné.
Zjevil se mi přízrak prastaré duše, muže jménem Teigen a vyprávěl mi krátký příběh jeho života.
V dětství slýchával, že existuje magická pečeť, která má moc nad životem a smrtí. Jednoho dne zjistil, kde ji má hledat. Vydal se pro ni a byl úspěšný. Chamtivost mu zahalila mysl a tak pečeť ukradl. Dnes už ví, že ji neměl brát. Ten kdo pečeť použije a uloží zpět, dostane požehnání. Na zloděje se však snese kletba. Pečeť u sebe držel až do své brzké smrti.
Teigenova duše již dlouho bloudí světem a jeho trest se blíží ke svému konci. Proto hledá někoho, kdo mu pomůže uložit pečeť na bezpečné místo a kletbu tak nadobro zruší. Já jsem ten koho si pro ukrytím pečetě vybral. Zaskočen tím, že se mi Teigen zjevil a požádal o pomoc, jsem váhavě souhlasil. Pak už nebylo cesty zpět. Vše co pak následovalo jsem vnímal jen jako divák a nad svým tělem jsem neměl žádnou vládu.
Náhle stál Teigen na úzké cestě a já neměl ani tušení, jak se tam dostal. Byl slunečný den, ale hlava ho bolela jako by se mu chtěla rozskočit a vše mu připadalo jak v mlze. Měl u sebe malou tornu a v ní truhličku s ukradenou pečetí.
Vydal se po cestě, aby zjistil kde je. Zanedlouho došel k napajedlu. Zrovna tu pilo nějaké cizí zvíře v barevném krunýři. Lemtalo divně páchnoucí vodu, ten ostrý zápach mu čpěl do nosu… Když se ke zvířeti přiblížil, začalo hrozivě vrčet. Schoval se za kmen stromu a doufal, že ho zvíře nechá být. Chvíli se vrčení přibližovalo, ale pak pokračovalo dál kolem jeho úkrytu, až zmizelo z doslechu.
Pokračoval dál a začal mít tísnivý pocit. To místo bylo naplněné smutkem, žalem a bolestí. Jak šel, začaly ho z obou stran volat nějaké hlasy. Nejdřív jen velmi potichu, ale postupně byly hlasitější, až se nakonec změnily v nesnesitelný křik. Pak pochopil. Byly to další duše, nad kterými visely jejich vlastní kletby za zlé skutky spáchané, když ještě žili. Začalo se mu stmívat před očima. Rozeběhl se. Musel odtamtud pryč, aby zde nezůstal na věky. Rychle ale ztrácel síly, udržet si kontrolu nad cizím tělem ho příliš vyčerpávalo. Kdyby kontrolu neudržel do konce, ztratil by šanci na vysvobození. Hlava bolela čím dál víc a začínal padat do mdlob.
Probral se v tunelu, na jedné straně byly pořád slyšet ty hlasy. Už ne tak hlasitě, ale čekali tam na něj. Na druhé straně bylo světlo. Vyrazil tedy za světlem. Bylo tam málo místa a on byl pořád otupělý. Pomalu se potácel. V tom začalo hřmít, stěny tunelu se rozechvěli a Teigen měl pocit, že se na něj strop i stěny zhroutí. Pak se konečně dostal ven.
Šel dál po vyšlapané pěšince a na vrcholu cesty se mu krajina otevřela. Byl na pokraji svých sil, padl na kolena a rozhlédl se. V severovýchodním směru, zahlédl vzrostlý strom na kraji pole. Teigena do toho místa něco táhlo. Vydal se tím směrem. Ke stromu to bylo jen 100 metrů, ale cesta mu připadala mnohem delší, protože ruce a nohy měl odřené od neustálých pádů do pichlavých stébel, trčících ze země jako jehly. Cítil jak ho torna tíží víc a víc. Jako by v ní bylo kamení. Když ji otevřel a vyndal pečeť, zjistil, že pečeť ztěžkla a začala lehce zářit. Šel dál k tomu stromu a světlo z pečetě bylo silnější a silnější. U stromu už pak byla pečeť tak těžká, že ji nemohl nést dál. Tam ji schoval.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------