VĚŘTE NEVĚŘTE Vlkovice a Osmý muž
Původně jsem chtěla založit keš, která by vás seznámila s obcí nedaleko Mariánských Lázní.
Ale pak jsem si řekla, že listing čte pouze každý pátý nadšený kačer a že informace o tomto malebném a historicky velice zajímavém místě si v případě opravdového zájmu můžete vygooglit, nebo přečíst na informační tabuli přímo v místě, kam vás zavedou výchozí souřadnice.
A tak si pro změnu poslechněte jiný příběh.Říká se: „Na každém šprochu pravdy trochu.“
Tak tedy: Věřte-Nevěřte...
CYIEDVTAEASSPTEDAAT TRCTEEPDSTETESTVNC
... Buď budeš s vlky výti, nebo s ovcemi bečeti ...
Já jsem ani nevyl s vlky, ani s ovcemi nebečel.Myslil jsem na svou ženu a dvě děti.
Kdeže jim asi je konec ... Snad netrápí je tolik chlad a hlad jako nás.Snad netřesou se tolik zimou a strachem, jenž mísí se místy s apatií,
na pokraji sil...
Někteří z nás už na tom byli natolik zle, že museli jsme je téměř nést. Šouravými a škobrtavými kroky doploužili jsme se až sem.
Bylo jim jasné, že dál už žádný z nás nedojde ani krok. Tak jsme zde mohli přenocovat.
Koleje, vlakové nádraží a bezprostřední okolí bylo čerstvě rozbombardováno.
Jediné místo, kam jsme se mohli všichni vměstnat, bylo ve škole. Kdybych se necítil natolik unavený, natolik sláb, natolik apatický, natolik...ach Bože! - pak bych se smál. Jak komické to bylo.
Škola. Místo, kde se mají děti učit, jak správně a proč žít...
A my zde!.. Namačkáni jeden na druhého, všichni jako hadrový panáci - vláčné pohyby chatrných těl, oční bulvy vystouplé z důlků, hadry visící na těle - špinavé a páchnoucí tenčící se oděvy ...
Nad námi oni. V uniformách znamenajících konec, s obličeji budícími jen hrůzu ze smrti a děs z nemilosrdnosti.
Seděl jsem v podřepu,opřený zády o stěnu, s koleny u brady zimou drkotajících zubů a mé oči klouzaly po mase tolika těl. Hlava na hlavě,tělo na těle.Ten, kdo omdlel únavou či vysílením,nemohl upadnout - neměl kam.Tak i na mém rameni spočinula hlava ... jak jej nazvat?
Napadlo mě několik přivlastňovacích jmen. Myslím však, že spoluodsouzený na věčnost,bylo to nejvýstižnější ...
Každý z nás to snážel po svém...Avšak bylo strašné slyšet dospělého štkát jako dítě, stejně jako druhého neslyšet vydat ani hlásku ...
Na ploskách bosých nohou jsem padesát kilometrů cítil tak intenzivně, že za samotnou jejich amputaci bych snad byl v této chvíli i vděčen.
Tělo unavíte, tělo vysílíte, tělo zlomíte ... ale mysl? Ta mysl! Ta mi zůstávala jasná. Zatím.
Žízní, hladem a vysílením jsem už za náš pochod poznal spoustu pevných chlapů. A jak ti se změnili! Mysl je zvláštní.Někdy je jako ocel.Někdy jako prádelní guma a někdy ... jako mýdlová bublina...
Ratatatata....Ratatatatatata.....RATATATATATATATA !!!!
Vyskočil jsem na nohy. Šokem.
Vzápětí jsem svalovou únavou upadl na zem. Respektive na další čtyři těla v mé blízkosti.
Ohlušující "ratatatata" mi bylo už několik měsíců spolehlivým spínačem.
Uvědomil jsem si, že tento jediný zvuk mi stále nezapadl mezi zvuky ostatní, které bych se už naučil vnímat alespoň s určitou dávkou apatie.
Byl to hrozný zmatek.Všude křik, chaos, tma... Vykvétající karafiáty z ústí samopalů byli jediným "světlem" v temné místnosti plné několika desítek temných postav, které tančily mihotavé tance …Nebyl jsem schopen pořádně otevřít oči. Víčka jsem měl opuchlá z nedostatku spánku natolik, že jsem mžoural jak čerstvě narozené kotě...
Pocítil jsem zděšení,strach a úzkost. To vše v jedné vteřině.
Při vyvstalé panice, s nevědomostí co se děje, zakřepčil jsem také já,- jistě jinak obdivuhodný asi padesátivteřinový tanec, přešlapujíce z jedné nohy na druhou. Nebyl to však cíl stylu.
Bylo to proto, že jsem nevěděl co se děje a také proto, že se spousta jedinců přede mnou snažila dostat kamsi za mě. Nebylo kam - sám jsem stál u zdi!
PRO BOHA ŽIVÉHO!
Přímo pod školní tabulí, před rozestoupeným hloučkem (buď několik desítek lidí už sežrali, nebo někdo vyskočil z okna, či jsme se najednou všichni dokázali ještě více stěsnat) stálo několik rozběsnělých vlků. Sám jsem jich v tom rychlém sledu stačil napočítat asi sedm...
Vyhublá a hladová smečka vlků, jejichž kostry byly potáhlé jen provazy svalů a kůží.
Byli stejní jako my.
Na pohled.
Co se vytrvalosti týče, bylo znát, že neútočí pouze z hladu,ale i z čisté agrese ... Mimoděk mne napadla otázka :
„Jak se sem vlastně dostali?“
A hned na to jsem ono RATATATATA ... tehdy v noci slyšel naposled . Zaplať Pán Bůh ...!
Konečně svítá. Píše se 21.dubna 1945 a do konce války zbývá jen pár dní...to já už však nevím ...
Patřím k osmi mrtvým, kteří ztratili svůj život zde ...
… Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti …
DAATTRCTTRDETPDSTET VNCCYIECYIVSEAEASS
