Podle logů (logu) malé varování pro lovce téhle keše. Pro odlov si raději vezměte jednorázové gumové rukavice a ještě lépe nějaký overal. Všude v okolí keše je totiž nasráno (nevím o tom, ale je to tam). Dále krabička je nechutná odporoza ( je natřená,aby nebylo tolik vidět svítivě modré víčko). A pokud možno velký pytel na odpadky at trochu ulevíte místní přírodě. Ale pokud nejste žádný outlocitky, tak to klidně nechte doma :-) V opačném případě raději zůstante doma a tuhle krabičku prosím ignorujte. Díky
Zámeček Tmaň
Původně se jednalo o tvrz s dvorcem, kterou vlastnili různí vladykové, podle toho, kdo zrovna měl v držení Tmaň. Mezi prvními majiteli jsou uváděni : v roce 1360 slavný kazatel Milíč z Kroměříže; v roce 1391 Markvart z Tmaňe; v roce 1436 to byl Bohuslav z Tmaně.
Podstatnou změnu ve svém vzhledu získala tvrz v 16. století, kdy byla přebudována na renezanční zámeček s tím, že alespoň částečně byla zachována původní gotická stavba, k níž byla na jižní straně přistavěna dvě severojižní křídla, která byla spojena jižní vstupní frontou.
Další významná oprava byla pak provedena v době baroka, kdy byl zámeček zastřešen střechou a doplněn věžičkou.
V těchto letech jsou majiteli zámečku vedeni: na počátku 17. století Šťastný Vamberský z Rohatce; před bitvou na Bílé hoře zde byl Zdeněk Trmal z Toušic, kterému bylo v roce 1622 panství odebráno, a novým majitelem se stal Jan Kincl z Koldorfu; v 18. století byl zdejším pánem hrabě Desfours; v roce 1824 připadl tmaňský zámeček JUDr. A. Mudrochovi, jenž dal na vrchu Koukolovce postavit kapličku zasvěcenou sv. Blažejovi; od roku 1862 zdejší panství získali Noltschovi, kteří ho měli až do roku 1948.
V zámku byla také menší kaple zasvěcená Bolestné Panně Marii, již dal v psoledních letech 19. století opravit tehdejší majitel Rudolf Noltsch. Jednalo se o jednoduchou kelnutou místnost v přízemí zámku, v níž nad oltáříkem byl v obdélníkovém rámu obraz P. Marie Bolestné. Po stranách pak byly oválné obrázky sv. Augustina a sv. Antonína Pad.
Začátkem 20. století, v letech 1909 až 1912, byl významným hostem Emmy Noltschové, majitelky tohoto zámečku i malíř Mikoláš Aleš.
Poslední majitelkou zámku se stala Anna Noltschová, která se v roce 1939 ve Francii provdala za syna světově známého výrobce pneumatik Michellina. Druhou světovou válku prožila ve Francii a zámeček přešel do správy německýcj úřadů, což mělo za následek to, že ještě před koncem války z něj byly odvezeny některé cenné předměty, které se již do zámečku nikdy nevrátili.
Po únoru 1948 přešel objekt do správy národního výboru. Nábytek a ostatní zařízení bylo postupně rozprodáno a v padesátých letech zde byla ubytovna pro zaměstnance Králodvorských železáren. V té době byly také v přilehlém parku pokáceny vzácné stromy a byla rozbořena kašna. Místo toho zde bylo vybudováno přírodní kluziště, které však po několika letech zcela zaniklo, protože místní obyvatelé o ně neměli zájem. Časem došlo i ke zrušení bytů, které zde byly zřízeny, a tak ve volných prostorách JZD sušilo seno.
Není proto divu, že v šedesátých letech 20. století se zámek dostal doslova do havarijního stavu. Nějaký čas byl ještě v majetku n. p. Léčiva, až se nakonec dostal pod správu Památníku národního písemnictví. Vtento okamžik to vypadalo, že se konečně dočká tolik potřebné opravy. V roce 1969 se s ní také skutečně začalo. Nově plánovaný projekt byl velmi zajímavý. Předně zde měl být depozitář pro instalování části Karáskovy galerie. Měly zde být uskladněny obrazy a grafiky, dále interiéry pracoven významných českých básníků a spisovatelů, například Vítězslava Nezvala a Jana Nerudy. Zároveň se zde počítalo i se studovnou, přednáškovou síní a klubovnami, které měly sloužit nejen vědecké obci naší republiky, ale také místním obyvatelům a akcím, které pořádal zdejší národní výbor. Současně s tím se uvažovalo o vybudování expozice, která by připomínala pobyt Mikoláše Aleše v tomto objektu. Památník národního písemnictví chtěl také do své správy převzít i zámecký park, který by uvedl do původního stavu a jenž by byl zpřístupněn veřejnosti.
Nakonec ale ze všeho sešlo, neboť Podbrdské stavební družstvo, které se mělo o vše postarat, získalo jiné zakázky - novou cementárnu, a tak zámeček získal nového majitele - Státní knihovnu v Praze.
Ke konci osmdesátých let, v roce 1988, přeci jenom došlo k nejnutnějším opravám, které provádělo již zmiňované Podbrdské stavební družstvo. Došlo k výměně střechy a některých stropů. Park byl opět využit pro sportovní účely. Byly zde vybudovány tenisové kurty a volejbalové hřiště.
Zvrat v osudu zámku nastal až v roce 2008, kdy o tento objekt projevili zájem společnosti Euro Ventures, s.r.o., a Itaka, s.r.o. Obě společnosti navrhly vedení Tmaně zrekonstruovat zámkový areál a přestavit ho na byty.
V té době byl zámek již v dosti zdevastovaném stavu, opuštěn a nevyužíván. Přesto v něm ale stále zůstala řada památek, které stojí za to zachovat. Předně je to původní kamené zdivo, klenby a portály z pozdně gotické a tenezanční doby, věž, krov, okenní ostění z doby baroka a pravděpodobně také murální výzdoby, skryté pod současnou omítkou.
Statek, v němž byly ubytovny pro zaměstnance, chlévy pro dobytek, seníky, sýpky a špejchary, je sice v lepším stavu než samotný zámek, neboť nasštěstí neprošel žádnou násilnou rekonstrukcí. Přesto i on je v poměrně špatném stavu, zůstal tak, jak byl před lety opuštěn.
Jedná se o hodspodářský komplex budov stojích v mírném svahu. V přízemí objektu jsou zachovány původní klenuté prostory bývalýchchlévů, nad nimiž jsou krásné krovy. Zajímvá je zeď směrem do ulice. Je to pečlivá práce z cihel lokálních kamenů, jež je pro budovy českého venkova z 19. století poměrně neobvyklá. Nezvyklé jsou i nosné konstrukce v podkroví chlévů, kde jsou zkombinovány cihlové oblouky se dřevěným krovem. V nejhorším stavu je budova sýpky, jejíž záchrana bude velmi náročná.
V budoucnu by v tomto komplexu mělo vzniknout 70 bytů, v nichž budou zachovány cenné stavební prvky - kamenné a cihlové zdivo, klenby, dřevěné stropy, krovy atd.
Zdroj:
Tmaň. Praha: Pro obecní úřad Tmaň vydalo vydavatelství Maroli, 2010, 130 s., 
s. barev. obr. příl. ISBN 978-80-86453-32-3.