PŘÍBĚH GUSTAVA BRUNZE
Gustav Brunz bydlel v malém domečku na dnešním Husově náměstí č. p. 114. Tento dům stojí dosud a je obýván. Gustav byl povoláním horník a pracoval na dole v Chabařovicích. Od roku 1920 vlivem snížené poptávky po uhlí se všechny okolní doly dostávají do velkých potíží. Výsledkem je propouštění horníků, omezení směnnosti a snižování výdělků. Jelikož většina chabařovických mužů je zaměstnána na okolních dolech, dochází zde k radikalizaci dělnického hnutí. Část horníků, převážně svobodných, řeší tuto situaci odchodem do dolů ve Francii a Belgii, kde jsou zaručeny v přepočtu na tehdejší měnu slušné výdělky. Tato krize povolání samozřejmě postihuje i Gustava Brunze a jeho přítele Josefa Pengla. Pengl přichází s návrhem jejich odchodu do Francie. O tom nechce Gustav zpočátku ani slyšet. Je chabařovickým patriotem a nedovede si představit, že by se ráno probudil jinde než v domečku s výhledem na evangelický kostel, který tehdy ještě stával. Do sousední hospůdky „V Zátiší“ to má jen pár kroků. Sedává zde, s kamarády z okolních dolů, přímo u okna s výhledem na košaté kaštany. Také ho děsí představa, že by měl opustit svoji nemocnou maminku.
Co se však stalo?
Počátkem roku 1924 se na zábavě v hostinci Jiřího z Poděbrad v Roudníkách dozvídá, že ho opouští jeho děvče. Zamilovala se do jeho kamaráda z dolu Marie Antonie v Roudníkách. Od této chvíle dostaly události rychlý spád. V březnu roku 1924 se Gustav ocitá s kamarádem Penglem ve francouzském přístavu Marseille. Nechávají se naverbovat na francouzskou loď, kde dostávají zálohu 5 000 franků. Jelikož jsou bez dokladů, vysadí je v alžírském Oranu.
Odtud je vojenská policie eskortuje do cizinecké legie. Cizinecká legie znamenala pro řadové příslušníky ztrátu identity. Ti existovali po celou dobu základní služby pouze jako evidenční číslo s identifikační známkou na krku. Většina vojáků byli dobrodruzi, vrazi, zloději, recidivisté, nebo jinak soudně trestaní lidé, kteří se útěkem do cizinecké legie chtěli vyhnout vyměřenému trestu. Po odsloužení pěti let pak nachází absolventi uplatnění při výkonu státní moci, převážně v řadách policie, nebo pravidelné armády. Výcvik, který hochy z Chabařovic čekal, předčil i ta nejhorší očekávání. Tvrdé tresty, šikana od příslušníků starších ročníků, bezohledné zacházení. To bylo velkým soustem i pro horníky, kteří se museli v podzemí chabařovických dolů každodenně dívat smrti do očí. Jejich služba spočívala v tom, že byli nasazováni na hlídky do skal vzdálených kolem třiceti kilometrů od pevnosti. Při střetu s kočovnými kmeny přežil ten, kdo rychleji vystřelil. Jejich obezřetnost na desetihodinové hlídce byla otupována ve dne nesnesitelným vedrem, v noci pak zimou. Bezohledným nepřítelem jim byl různý jedovatý hmyz, hadi a škorpióni, před kterými je chránil při spaní tuhý silný pytel. Naopak, jediným přítelem jim byla mula (kříženec klisny koně a hřebce osla). V předposledním čtvrtém roce povinné služby v legii začal Gustav s Josefem osnovat plán útěku. Na hlídce se jim podařilo získat přízeň rodiny kočovného kmene Tuaregů, která jim prodala za zbytek žoldu a náboje kozí měchy naplněné pitnou vodou a celé dva dny jim rodina dělala průvodce při útěku neznámým krajem ve směru na Benghází. Zamýšlenou osou jejich cesty zpět do Chabařovic bylo Řecko, Bulharsko a Maďarsko. Přesun byl nadmíru těžký. Ve dne spali ve skalách, v noci prchali. To vše ve strachu z dopadení, které by pro ně znamenalo jistou smrt zastřelením. Třetí den přesunu jim uhynula mula následkem uštknutí černou zmijí. Následující den uhnali k smrti i druhou mulu. Došla i voda. Část cesty do Benghází je převezl kamion. O poslední cenné předměty i černé acháty, které měli u sebe, je obrali námořníci, kteří je přepravili do Prevezy v Řecku. Po třech měsících cesty se konečně dostali do Chabařovic. Psal se rok 1930. Když se opět po šesti letech v noci objevili na náměstí, neubránili se slzám.
Gustav bohužel zjišťuje, že jeho maminka zemřela hned po jeho odchodu do ciziny. Setkání s kamarády však proběhlo nad jejich očekávání. Do omletí a rádi dávali k dobru svůj příběh po hospůdkách, na zábavách, ale i v novém prostředí jejich zaměstnání. Úloha hrdinů jim seděla, zejména při vyprávění v prostředí udivených a toužících dívek.
Situace v chabařovických dolech se v době jejich nepřítomnosti stabilizovala, přestože jejich důl Milada I, byl uzavřen 15. 4. 1924. Novopečení hrdinové však získali přednostně místo na dole Milada II. V nové situaci nezmeškali oba kamarádi ani příležitost se oženit. Jejich vyprávění neznalo hranic a život běžel dál. Za dva roky obdrželi oba nezávisle na sobě dopis s pozvánkou do francouzského přístavního města Le Havre. Očekávalo je tam údajně nějaké příbuzenstvo. Gustovi se to zdálo podivné, vždyť přece v zahraničí nikoho neměl, a tak ani necítil povinnost odepsat. Jinak je to s Josefem. Ten si vzpomněl na tetu, která za první republiky emigrovala do Ameriky. Kdo ví, třeba se setkají ve Francii. Co by nejel, má všechno placené. Společně s ženou se ocitá ve Francii. Nastupují na loď, cesta je příjemná. Teď teprve v klidu na houpající lodi, při opětovné návštěvě Francie se mu znovu začínají vracet vzpomínky na strastiplných šest let odloučení, z nichž čtyři léta strávil v cizinecké legii. Svůj příběh s upřesněním detailů opět, již poněkolikáté vypráví své ženě. Ani se nenadají a jsou od pobřeží vzdáleni asi 50km. Josef se dlouze zamyslí, snad přestává vnímat i okolí. Náhle slyší výkřik své ženy, zpozorní. Těsně před sebou, přímo mezi očima vidí ústí hlavně pistole. Po třech ranách a před zraky své ženy padá na zem. Oficiální vojenský úmrtní protokol je krátký a strohý. Josef Pengl, narozen v Chabařovicích, národnost česká, zastřelen jako zběh na francouzském výsostném území. Podpis nečitelný. Když se později Gustav dozví o smrti svého přítele, uvědomí si, že je mu, jako zběhovi usilováno o život. Mezitím se v Chabařovicích rodina rozrůstá o dvě dcery. V sedmdesátých letech těžce onemocní jeho manželka. Jelikož byla německé národnosti, měla představu, že ji mohou vyléčit pouze v Německu. Emigrují proto do tehdejší Německé spolkové republiky. Zde Gustav získává práci zemědělského dělníka. Jeho žena bohužel umírá rok a půl po emigraci. Ve Francii naštěstí dochází v roce 1956 k úpravám statutu cizinecké legie. Na základě toho žádá Gustav o přiznání důchodu za léta strávená v legii. Je mu vyhověno a má i možnost výběru mezi měsíční pravidelnou odměnou 600 franků, nebo jednorázovou odměnou ve výši 12 400 marek. Vybírá druhou možnost. Za obdrženou odměnu kupuje dceři tuzexový automobil. Již jako emigrant navštěvuje dvakrát Chabařovice.
Gustav Brunz umírá v roce 1978. Čest jeho památce!