České bílé ušlechtilé ...
Přidán návod k luštění
* * *
Pašíkova sláva
Když byl pašík malé sele,
neměl v světě nepřítele.
Ze dvora mu snesli všecko,
chovali ho jako děcko.
A čím větší byl a větší,
dělali s ním více řečí.
Když byl těžký na dva centy,
dělali mu komplimenty.
A když ztloustnul ještě více,
dělali z něj jitrnice.
J. V. Sládek
Takto idealizovaně si představovali život lidí a hospodářských zvířat na venkově naši básníci. Nebo Jarek Nohavica ve své písničce Tři čuníci. Hezky se to poslouchá, čte i v duchu představuje, ale realita je (a většinou vždycky byla) jiná.
Není prase jako prase
Samozřejmě existuje velké množství různých plemen, názorná ukázka je zde. Představím vám České bílé ušlechtilé prase, protože trocha vlastenectví není na škodu ani v gastronomii. A navíc, co je české, to je hezké! Prasata plemene České bílé ušlechtilé mají velmi dobré reprodukční vlastnosti, vynikající růstovou schopnost při velmi dobré konverzi živin a velmi dobrou masnou užitkovost, při čemž však v převažující míře zachovávají užitkový typ odpovídající mateřským liniím. Kvalita masa je dobrá. Vyznačují se větším až velkým tělesným rámcem, lehčí hlavou se vzpřímeným uchem, jemnější, ale pevnou kostrou a pevnou konstitucí a vysokým stupněm odolnosti vůči stresům. Barva kůže i štětin je bílá. Toto plemeno bylo u nás šlechtěno od roku 1927 ze zde žijících regionálních plemen, z prasat německých a z bílého ušlechtilého prasete, což je mateřské plemeno původem z Anglie vzniklé křížením mnoha kontinentálních i mimokontinentálních plemen včetně asijských. V současné době je chováno ve dvou užitkových typech: je totypkombinovaný, který se vyznačuje velkým tělesným rámcem, výbornou reprodukcí a růstovou schopností (sádelnomasný typ) a typ masný - ten se vyznačuje výbornou růstovou a masnou schopností; je ranější, středního tělesného rámce.
.
Historie domestikace divokého prasete
Počátek domestikace prasat se datuje do období 9.–7. tisíciletí př. n. l. Patrně k ní došlo nezávisle na sobě v několika kulturních centrech – v jihovýchodní Asii nebo jižní Číně, v Mezopotámii a ve střední Evropě. Zatímco v jihovýchodní Asii byl domestikován místní menší poddruh – prase páskované (Sus scrofa vittatus), v oblasti Mezopotámie a v Evropě došlo k domestikaci větších poddruhů prasete divokého. V Číně a přilehlých oblastech se prasata odedávna chovala v malých ohrádkách přímo ve vesnicích a vykrmovala se do vysoké tučnosti, na Předním východě a ve Středomoří byla chována ve stádech, hlídaných pastevci nebo ve velkých ohradách s přístřešky. Nejjednodušší způsob chovu byl uplatňován ve střední a severní Evropě, kde se prasata od jara do podzimu pásla volně v lese. Dokládá to i následující úryvek:
„Pasáček, který každý den pásl své vepře, měl ve svém stádě také jedno prase, které vždy zaostávalo za ostatními, protože kulhalo. Proto se také ze začátku vůbec nedivil tomu, že se občas ztrácelo. Po nějaké době si pasáček všiml, že vepř přestal kulhat a je dokonce čipernější než ostatní. Přesto se každý den odděloval od stáda, a tak se pasáček jednou rozhodl sledovat ho tam, kam chodí a zjistit co vězí za jeho zázračným uzdravením. Šel za ním až k místu, kde ze země vyvěral horký pramen. Prase se tam spokojeně rochnilo v bahně. Jen co se vrátil se svým stádem domů, pospíchal za zemanem Kolostůjem, kterému patřil tento kraj, aby mu pověděl o tom, co viděl. Kolostůj zde na tomto místě založil město, kterému se později začalo říkat Teplice.“ Tak aspoň popisuje událost, která se odehrála roku 762 poblíž dnešní restaurace U Pramene v Řetenicích, kronikář Václav Hájek z Libočan.
Na zimu se většina prasat porazila a jen několik jedinců, ponechaných na chov, přezimovalo společně s lidmi v obydlí. Z důvodu škodlivosti prasat v lese byla tato volná pastva od 15. století vrchností omezována a v 18. století se začala prasata chovat spíše ve chlévech, kde se vykrmovala do vysoké tučnosti. Krmila se hlavně kuchyňskými zbytky a pomyjemi, žaludy nebo šrotem, ale také mlátem a kozím mlékem. Chlívky byly zpravidla malé, tmavé a špatně větrané, často se z nich ani nekydal hnůj – prase tak žilo vlastně uvězněné ve vlastním hnoji. Právě z těchto důvodů vznikly předsudky o prasečí špinavosti (ve skutečnosti je prase velice čistotné, má-li k tomu ovšem podmínky). V soukromých chovech občas někde tento způsob ustájení ještě přežívá, ale většina chovatelů dbá o hygienu ustájení a hnůj vyváží.
Chov prasat v současnosti
Od poloviny 20. století se hlavně z ekonomických důvodů prosazuje chov prasat ve velkokapacitních vepřínech. Vepříny se dělí na odchovny selat, kde jsou prasata rozmnožována, a výkrmny sloužící k výkrmu jatečných prasat. Ve velkochovech jsou prasata ustájena v kotcích s roštovou podlahou po několika desítkách kusů stejné věkové kategorie. (Viz některé obrázky zde.) Ovšem takový způsob života je pro ně naprosto nepřirozený. Zvířata zde často trpí stresem, jsou agresivní – např. si ukusují ocásky a i jinak se vzájemně zraňují. Vepřín může mít i venkovní výběhy, většinou ale jen pro chov plemenných zvířat. V některých zemích jsou prasata dosud chována extenzivně, buďto ve výbězích, vybavených boudou a kalištěm, nebo i volně, ve velkých stádech, hlídaných pastevci. Takto jsou prasata chována ve Španělsku, jižní Itálii, na Balkáně, ale i v Maďarsku. V současnosti se tento způsob v souvislosti s trendy ekologického zemědělství prosazuje i v západní Evropě a dokonce i v Česku.
Prase domácí je chováno především pro maso. Je všežravé. Ve velkochovech se prasata krmí převážně průmyslově vyráběnými granulemi, mezi další používaná krmiva patří brambory, kukuřice, obilný šrot a kuchyňské odpadky.Většina prasat je poražena, jakmile dosáhnou stanovené porážkové hmotnosti (zpravidla 80–120 kg), což trvá necelý rok. Po dosažení této hmotnosti již prase neroste, pouze tuční. Prasata, chovaná pro sádlo, se proto porážejí až o něco později, většinou až ve věku jednoho a půl roku. Déle se pochopitelně nechávají žít také chovné prasnice a plemenní kanci. Kromě masa a sádla se využívá i vepřová kůže, zvaná krupon, štětiny a prasečí hnůj či kejda. Prasata jsou ve Francii využívána také jako pracovní zvířata při hledání lanýžů, v bývalé Jugoslávii se zas používala ke zneškodňování min. Pro genetickou podobnost jejich orgánů s lidskými slouží prasata jako dárci orgánů (např. kůže pro lidi s těžkými popáleninami) i jako laboratorní zvířata. Zakrslá plemena prasat se v poslední době někdy chovají také jako domácí mazlíčci. (cit. z wikipedie, mírně upraveno).
Počty prasat u nás chovaných a produkce vepřového masa rok od roku klesají. Důvody jsou hlavně ekonomické, způsobené stále rostoucími cenami krmných směsí, nízkými výkupními cenami masa a mizivou podporou našich zemědělců se strany státu – na rozdíl od štědré dotační politiky v mnoha státech EU. Není pak divu, že pro naše obchodníky je výhodnější nakupovat vepřové maso za hranicemi. Prý se už u nás ani nevyplácí chovat prase doma, pokud musí majitel krmiva nakupovat, a i velkochovatelé udávají ztrátu až 5 Kč na každý kilogram vyprodukovaného vepřového masa. Odborníci se netají názorem, že se chov prasat v ČR blíží ke krachu následovanému výrazným zvýšením cen masa z dovozu.
Ekologické problémy
Pomineme-li někdy až otřesné podmínky života prasat ve velkokapacitních halách a jejich stres spojený s transportem na jatka, pak hlavním problémem je nakládání s odpady, především s kejdou. S přechodem na bezstelivové ustájení (prasata jsou chována na kovových roštech, kterými jejich exkrementy propadávají) je často překračován doporučený počet prasat na hektar půdy; větší množství kejdy už není schopna půda (a životní prostředí vůbec) bez větších škod absorbovat. Jde také o kontaminaci podzemních vod hlavně sloučeninami dusíku a fosforu, unikání amoniaku a oxidů dusíku a uhlíku do ovzduší, obtěžování okolí zápachem a prachem a dalšími škodlivými vlivy. Nezanedbatelná je kontaminace půdy těžkými kovy, které se přidávají do krmiva a posléze se s kejdou dostanou na pole (prasata je totiž využijí jen asi z 15 %). Při rozumném hospodaření je ovšem kejda vynikajícím a ekologickým hnojivem. Vegetariáni a skalní ekologové jistě namítnou, že výroba masa vyžaduje mnohonásobně větší výměru zemědělské půdy než je třeba na produkci rostlinné stravy stejné výživové hodnoty. Mají pravdu, ale zas taková dobrá tlačenka s cibulí občas není k zahození... (;-))
Jak najít keš
Budete si muset zahrát na velkochovatele prasat a vyřešit stylový příklad:
Na obrázku je plánek pozemku, kam budete vyvážet kejdu z výkrmny prasat. Abyste nepůsobili ekologické škody, tak byste neměli překročit určitou hodnotu celkového množství kejdy aplikované na jednotku plochy zemědělské půdy za jeden rok. Množství vyprodukované kejdy je přímo úměrné počtu chovaných zvířat. Doporučená hodnota leží v rozmezí 1000 – 1200 DJ na 800 ha za jeden rok v závislosti na úrodnosti půdy.
Existují sice tabulky udávající kolik které zvíře vyprodukuje odpadu za den nebo rok, ale pro usnadnění výpočtů se počty hospodářských zvířat udávají v DJ. DJ znamená dobytčí jednotku představující 500 kg živé váhy zvířat a je definována vyhláškou č. 377/2013 Sb. U prasat ve výkrmu (i v této úloze) počítáme 1 prase jako 0,14 DJ, což odpovídá průměrné hmotnosti 70 kg. (V chovu totiž jsou různě stará a tím i různě těžká prasata. Stará jsou průběžně odvážena na jatka a stav je doplňován mladými selaty, takže hodnotu 0,14 necháváme konstantní).
Vypočtěte, kolik prasat (kusů, nikoliv DJ) maximálně můžete chovat, abyste nepřekročili horní hranici ukazatele (1200 DJ na 800 ha za rok) pro vyvážení kejdy na daný pozemek. Pro zjednodušení výpočtu považujte počet prasat (a tedy i DJ) po celý rok za neměnný a všechnu kejdu použijte pouze ke hnojení tohoto pozemku. Plochu počítejte podle plánku, souřadnice X a Y rohových bodů pozemku tam vidíte v tabulce. Zakřivení Země při výpočtu neuvažujte.
Počet prasat zaokrouhlete na desítky kusů a z tohoto zaokrouhleného počtu vypočtěte druhou odmocninu. Dostanete číslo, jehož číslice označte ABCDEFGH... Číslici H nezaokrouhlujte a desetinné čárky si nevšímejte. Číslice dosaďte do vzorců:
N 50° (37.961 + 0.ECF)´ E 13° (43.010 + 0.HGD)´
Ještě kontrola...
... a je to!
Poznámky
-
V září 2016 jsem keš obnovil a finálku posunul 5 metrů SZ směrem. Je velikosti mikro.
-
Základní souřadnice leží v areálu produkční stanice selat (letecké fotky a další údaje jsou zde). O dopadech na životní prostředí a jejich minimalizaci si můžete přečíst zde. Uvnitř jsem nebyl a tak nemohu nic bližšího o této farmě uvést.
-
V celém okolí (to se týká všech mých keší mezi Barborou, Hrobem a Hájem u Duchcova) je spousta posedů a velmi často se tam ozývá střelba myslivců. Proto tam raději ve vlastním zájmu nechoďte za tmy nebo mlhy.
-
Přikládám návod. Podívejte se na obrázek Navod-1.jpg. Vypočtěte plochy těchto čtyř trojúhelníků ručně nebo z tabulky Navod-Prase.xls. Ostatní si spočítejte sami. Mezivýsledky nezaokrouhlujte předčasně a příliš (na 3-4 des. místa to ale stačí). Jen připomenu, že zaokrouhlení na desítky znamená zaokrouhlit např. 20284,3243 prasete na 20280 kusů.
-
Literatura a odkazy:
Muzikářová, Z.: Kulturní historie prasete domácího. Diplomová práce. https://is.muni.cz/th/209436/fss_m/diplomka_-_text.pdf
O hnojení kejdou: http://www.agronavigator.cz/inf_pult.asp?ids=0&ch=0&zobraz=1&id_dotazu=137 , http://web2.mendelu.cz/af_291_projekty2/vseo/stranka.php?kod=1426
Prase domácí: http://cs.wikipedia.org/wiki/Prase_dom%C3%A1c%C3%AD
Vyhl. č. 377/2013 Sb. o skladování a způsobu používání hnojiv http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2013-377
Plemena prasat s obrázky (web zemědělské fakulty JČ univerzity v Č. Budějovicích (zde))
* * *
Dobrou chuť!
Konec textu
(CC BY-SA 3.0 CZ) ladislavappl 2015
GC5T00T – verze 1.2 z 28. 9. 2016
