Obec Šedivec je malá horská vesnice, položená na kopce, který se táhle zvedá od údolí Tiché Orlice a klesá k Divoké Orlici a Nekořskému potoku. Šedivec se rozkládá u křižovatky silnice č. 11 Žamberk - Jablonné nad Orlicí a silnice č. 360 Letohrad - Klášterec nad Orlicí.
Obec má 210 obyvatel a v dřívějších létech byla převážně zemědělská. V současné době většina obyvatel dojíždí za prací do okolních měst, nejvíce však do Letohradu vzdáleného 4 km.
Po stranách silnice č. 11 na Žamberk se rozkládá les Obora, kde 1,5 km od Šedivce naleznete hájenku. Chloubou kyšpereckého panstva bylo hlouběji v lese leknínové jezírko a dále 0,5 km kulatý remízek. V pozdější době nebylo o jezírko ani kulatý remízek pečováno a oblast postupně zpustla. Po roce 1989 neprojevil nikdo zájem o uvedení do původního pěkného stavu a místo jezírka uvidíte v letních měsících mokřinu zarostlou vodní trávou.
Některá místa mají svá jména. Hradisko je prudce zvedající se kopec proti škole. Mezi lidmi koluje pověst, že v Hradiskách jsou základy někdejšího kláštera. Mniši nosívali prý šedivé hábity, odtud prý také pochází název obce. Dle této pověsti má být kdesi zakopán klášterní poklad, roucha, zvon, klášterní nářadí a kalich. Po klášteru nejsou žádné památky a za ta dlouhá staletí nebylo z toho nic nalezeno. Paloukům, loukám pod Hradisky se říká "Pod Hradisky". Pole a louky zakoupené po parcelaci dvora dostaly název "Na panském". Usedlostem zbudovaným z dřívějšího panského dvora zůstalo jméno "Ve dvoře". Zadní díl polí Na panském u Obory a Kulatého Remízku jmenuje se "Padesátka" dle toho, že výměra jejich činí 50 měr. Pole za Vokřinami tvoří úžlabí - koryto - odtud pojmenování "V korytech". Pole při rohu cesty od okresní silnice k Lukavici nese název "Jankův kout". V dřívějších dobách pochovávali prý tam sebevrahy. Od Bredůvky k Orlici do Kyšperka vedla jediná veřejní a spojovací cesta. Dnes má jméno "Stará silnice". Polím při Staré silnice u orlického katastru a dále na orlickém katastru podle jílovité a mazlavé hlíny se říkalo "Mastnice".
Lesy na jihovýchodní straně šedivského katastru jsou "Jablonnské lesy", protože směřují k Jablonnému nad Orlicí. Místa, kde stála škola, kostel a kde se táhnou pole až k Staré silnici byla pojmenována "Pustina". Ve "Špitálském lese" v napoleonských válkách mělo prý vojsk polní nemocnici - špitál. Od Špitálského lesa napříč k silnici táhne se úzký pruh listnatého lesa. Říkalo se mu "Dlouhý Remízek". "Kulatý Remízek" byl za Vokřinami a byl to listnatý les, vysázený na kruhovité ploše. Lánům na nekořském katastru od státní silnice při cestě k Nekoři říká se "Kozinec". Byla to místa, která pro chudou půdu zůstala ležeti ladem a kam majitelé vyháněli na pastvu kozy. Polím po obou stranách silnice od sochy sv. Jana Nepomuckého k Nekoři říkalo se "Na Soukupově", protože kdysi vše patřilo k Soukupovu statku v Nekoři . Lesu na Krejsovým statkem již dávno bylo dáno jméno "Hať". Cesta z obce kolem čp. 15 byla "Zákopanka", cesta od Moravcových a Náhlíkových na Panské pole se nazávala "Červinka". Původ obou jmen nebyl znám. K jižní části vesničky přiléhal katastr orlický. Jeho částem - stázným břehům a loukám se od nepamětných dob říkalo "Mechovina". Pod lesy a na místech málo obrácených ke slunci rostlo zde hojně mechu. Kolem kovárny až na hranici katastru a k Jablonnskému lesu vede cesta "Dražnice". Kolem cesty se dříve rozkládaly malé lánky, které byly majetkem obce. Čas od času byly mezi občany draženy.
Kostel
Obec Šedivec má svůj kostel a hřbitov od roku 1895. V dřívějších dobách byl Šedivec přifařen do Orlice. Postupně mezi občany vznikala touha po vlastním kostele.
Zdejší rodák Matrin Motyčka se přiženil do Orlice č. 1, jeho manželství zůstalo bezdětné. Na sklonku svého života pomýšlel dáti svůj majetek své rodné obci na stavbu hřbitova a kostela. V poslední vůli odporoučel obci stavení, pole a zahradu. Jmění Martina Motyčky po různých sporech s příbuznými přece jen připadlo obci. Obec prodala nemovitosti jmenovaného dárce továrně v Orlici a obdržela asi 2 000 zlatých. To byl finanční základ ke stavbě hřbitova i kostela. Obecní zastupitelstvo rozhodlo, že se bude stavět kostel i hžbitov. Nejdříve byla postavena márnice, hřbitov se začal stavět v r. 1895 a také byl téhož roku dostavěn.
Roku 1897 byl kladen první kámen ke stavbě kostela. Nádenická práce a dovoz materiálu bylo rozpočteno na občany, kteří "láskou" (bez mzdy) chodili na práci. Cihly na kostel byly koupeny za levnější peníz z panské cihelny v Jankovicích a z cihelny v Jablonném nad Orlicí. Potřebné dříví darovali a zdarma dovezli zdejší i okolní majitelé lesů, něco dříví bylo vzato z obecního lesa. Peněžité dary byly sbírány ve zdejších obci i v obcích okolních. Stavbu kostela prováděl stavitel Alois Petřík z Kyšperka.
Milodary na stavbu kostela však nestačily. Schodek byl rozvržen na občany, kteří podle možností požadovaný obnos spláceli.
Na hlavním oltáři pracoval František Volesky, řezbář a sochař v České Třebové. Obraz na hlavním oltáři - Nanebevzetí Panny Marie - byl dán na práci Janu Umlaufovi, malíři v kyšperku. Obrazy na postranních oltářích Panny Marie Lurdské a Obětování Ježíšovo v chrámě maloval rovněž Jan Umlauf. Obraz na hlavním oltáři zaplatila obec, obrazy na postranních oltářích platila paní Klaudina Faltusová z Bredůvky. Rámy postranních obrazů, kazatelnu kle vzoru mistrovické kazatelny, okna a lavice zpracoval Antonín Matouš. Okna křížové cesty darovala paní Terezie Pospíšilová, varhany z kunčického kostela darovala tehdejší hraběnka paní Anna Stubenberková, majitelka panství v Kyšperku. Ke stavbě a ladění varhan byl povolán varhanář z Prahy. Kalich pro kostel daroval děkan P. Václav Tejkl z Kyšperka. Monstrance je darem paní Anny Stubenberkové. Mešní roucha byla z části darována a z čísti koupena obcí od firmy Neškudla v Jablonném nad Orlicí. Lampa pro věčné světlo byla darem Jana Slavíka ze Šedivce. Zvonek, kterým se zvonívalo před začátkem mše byl ze žambereckého kostela. Kříž před vchodem na hřbitov pocházel od manželů Františka a Matyldy Blažkových. Železnou bránu ke hřbitovu vypracoval a daroval Jan Kopecký, kovář v Nekoři. Menší obrazy pod kruchtou dala svobodné děvčata ze Šedivce.
Na vrchu věže byl vztyčen kříž a kostel byl hned od počátku opatřen hromosvodem. V malé báni na věži byly uloženy peníze tehdejší doby a některé listiny.
Stavba kostela byla dokončena v r. 1898. O posvícení byl kostel vysvěcen vikářem P. Václavem Tejklem z Kyšperka za asistence kněze P. Radouše "ze špitálu" a P. Václava Šklíby. Kmotrou při svěcení byla paní Anna Stubenberková. Svěcení přilákalo mnoho lidu.
Patronát nad kostelem má obec Šedivec
Zvony v obci
Ve zdejším kostele byl umíráček ze staré zvoničky na návsi. Roku 1905 byly pořízeny dva zvony. Jeden byl pořízen nákladem manželů Josefa a Barbory Peterkových, výměnkářů na č. 3 Druhý byl pořízen ze sbírky mezi občany. Tyto zvony byly svěceny o šedivké pouti 1905 vikářem p. P. Tejklem z Kyšpeerka.
Když pak světová válka přinesla i smutný akt snímání a rozbíjení zvonů na válečný materiál, došlo i na šedivské zvony. Byly z věže sejmuty za trpkého a bolestného rozechvění občanů odvezeny. Dostala se za ně náhradní cena 1 000,- K Obnos byl dán na válečnou rakouskou půjčku. V kostele byl umístěn malý zvonek z kapličky nad "Sadkami".
Občané pomýšleli na zaopatření zvonů. Za tím účelem byla poskytnuta ve vsi sbírka, která vynesla 1.268,- Kč. Zdejší rodák pl P. Jan Holeček z č. 41, duchovní správce v Praze I se z vlastní iniciativy rozhodl, že daruje zdejšímu kostelu nové zvony. Firmou Buřil a Riss v Kuklenách byly na účet p. Jana Holečka zhotoveny tři zvony.
- nejmenší umíráček, který nese nápis: "Hlas můj vždycky smutné zvučí, na smrt pamatovat učí,"
- druhý zvon má nápis: "Maria, vždy při nás stůj, a věrný lid svůj opatruj".
- na třetím zvonu jest: "Svatý Josefe, chraň naši českou vlast, a zažeň od ní každou strasť"
Na všech třech zvonech má firma své jméno: Ulil Buřil a Riss v Kuklenách.
Všechny zvony mají i jméno dárce : "Daroval v.d.p. Jan Holeček, církevní kněz a rodák šedivecký, 1927.
Svěcení zvonů bylo vykonáno o šedivkém posvícení. Zvony byly okrášleny věnci a květinami. Průvod vyšel od domu p. Vincence Krejsy. Zvony byly naloženy na voze a taženy koňmi. Průvod doprovázela hudba. Pěkné počasí, posvícení a sám akt svěcení přilákal velkou návštěvu lidí z okolí. Kmotrem zvonů byl p. František Kaplan z č. 36, kmotrou zvonů pí. Františka Krejsová z č.p. 41, sestra dárce zvonů. Před kostelem průvod zastavil, kněz pl P. Adolf Hubálek, farář z Kyšperka měl proslov, zvony posvětil a děti pronesly vhodné básničky o zvonech. Zvony pak byly vytaženy na věž a po připevnění poprvé rozezvučely se po krásném okolí.
Začátkem roku 1968 se občané usnesli pořídit zvon, který byl Josefem Adamcem z čp. 38 objednán u paní Leatite Dytrychové z Brodku u Přerova a zhotoven 10. března 1969.
Zvon byl posvěcen na jméno Florián a zavěšen při slavnosti v neděli 27 dubna. Svěcení bylo provedeno dpl Františkem Karlem z Letohradu za asistence dp. Nouzy z Dolní Dobrouče a dp. Václavem Hartmanem z Nekoře. Slavnosti, začínající průvodem od zbrojnice požárníků se zúčastnilo mnoho lidí z okolí. Zvon o váze 150 kg byl vezen na voze, tažen párem koní, kočí Karel Krejsa čp. 20 Zvon byl ozdoben stuhami a doprovázen družičkami v národních selských krojích. Po posvěcení zvonu krátkým proslovem dp. Karel poděkoval občanům, kteří se o zvon přičinili a popřál zvonu i občanům, aby jim mohl vyzvánět častěji při radostných událostech, než při smutných jak v naší obci tak i ve státě. Na závěr přednesla Mařenka Adamcová z čp. 34 báseň. Po té byla složena mše svatá a po skončení a vycházení z kostela, zvon již vyzváněl. Jako první se ujal zvonění Karel Maleček z čpl.37. Kmotrem při svěcení zvonu byl Josef Adamec a kmotrou Anna Kaplanová čp. 56 Zvon poprvé vyzváněl při pohřbu paní Marie Hrdinové z Letohradu. Od 1 července se ujal zvonění kmotr zvonu - Josef Adamec a pravidelně denně zvonil poledne.
Škola
Pokud organizace škol souvisela těsně s organizací církevní, náležela obec Šedivec školou k obci Orlici, kam se pohřbívali i zemřelí. Značná vzdálenost a neschůdná cesta se vynutily docházku do školy v Nekoři, kam byla zákonitě obec Šedivec přiškolena. Když po roce 1869 nastával rozvoj školství a škola v Nekoři byla postupně rozšiřována, náklad postihoval citelně i přiškolenou zdejší obec. Docházení do Nekoře bylo spojeno - zvláště v zimě - s velikými potížemi.
A tak mezi šedivskými občany počaly vznikat snahy a touha po vlastní škole. Již v roce 1884 zažádala obec o samostatnou školu, ale tři členové obecního výboru podali protest proti zřízení školy. Avšak ani po tomto zmařeném pokusu neutuchala touha po vlasní škole, zvláště, když obec Šedivec znovu měla přispět na přístavbu školy v Nekoři. A tak Šedivec podruhé podal žádost o zřízení školy. Stavba školy byla skutečně povolena za místodržitelského rady Karla Vojáčka a okresního školního inspektora Josefa Peška.
Roku 1908 dodal vrchní stavební rada Panocha stavební plán i s rozpočtem. Obec se ihned rozhodla postavit ve vlastní režii dvojtřídku.
Stavba školy byla svěřena staviteli Františku Havlíčkovi ze Žamberka za honorář 20% vyplacené mzdy. V létě roku 1908 byl svezen stavební kámen, vápno, dříví a jiný materiál, na podzim byly vyhloubeny základy a sklepy a základy byly vystavěny. Práce byla ztěžována tvrdou opukovou skálou nehluboko pod povrchem. v září ale ještě vše skončeno nebylo a práce byly dodělávány i na podzim. 28 května 1910 bylo provedeno kolaudační řízení a škola byla prohlášena za způsobilou sloužit svému účelu.
Místní školní rada se usnesla nechat školu vysvětit. Škola byla vysvěcena 21. května 1910 dle obřadů církve římsko-katolické.
Na škole se počalo vyučovat 16 září 1909. Při otevření školy počátkem roku 1909/10 bylo ve škole celkem 65 žáků.
Z důvodu malého počtu žáků byla budova uzavřena a v roce 1974 přebudována na mateřskou školu, ale i ta byla v roce 1993 pro malý počet dětí uzavřena.