Jednou Vochomůrka chodil kolem chaloupky, na chvilku se zastavil, a zas chodil kolem chaloupky. "Co to děláš?" povídá Křemílek. "Vymýšlím hodiny s kukačkou," řekl Vochomůrka. Když to vymyslel, šli do lesa a porazili borovisi, co v ní měla doupě veverka. Z borovice uřízli špalík s dírou, kudy veverka vycházela. Doma pověsili ke špalíku dvě závaží ze šišek a kyvadlo z jahody. Ciferník namalovali sluníčkovou barvou a ručičky byly z jedlových ratolístek. Nahoru přidělali vrátka pro kukačku.
"Kukačka je ze všeho nejdůležitější," řekl Vochomůrka. Lepil kukačku z prkýnek a pírek, a nějak mu to nešlo. Byl proto samé kruciš! "Kruciš, to bych se na to podíval, abych nesvedl obyčejnou kukačku, kruciš!" V tom jako by se mu kukačka sama lekračně vyloupla z prstů. Usadili ji do hodin, spustili kyvadlo a čekali, až jim kukačka zakuká čtvrt. A ona vyběhla z vrátek a zavolala: "Kruciš!"
V půl vyskočila z vrátek a křikla: "Kruciš, kruciš!" "To máš z toho krucišování při práci," povídá Vochomůrkovi Křemílek. Na tři čtvrtě už nečekali. "Musíme se na ní uradit," řekl Křemílek a odvedl Vochomůrku ze světnice, aby je kukačka neslyšela. Hodiny šly, kyvadlo se kývalo. Ve tři čtvrtě se rozskočila vrátka, vytěhne z nich kukačka a rovnou spustí: "Kruciš, kruciš, kruciš!"
Jenže nikdo jí na to neřekl ani slovo. Kukačka vyletěla z hodin a rozhlíží se po Křemílkovi s Vochomůrkou. A oni na dvorku kovají železnou petlici. "Kruciš...," řekla kukačka, i když zrovna nebyla na řadě žádná hodina. Potom se kukačka zamyšleně drbala za ouškem a nakonec na Křemílka s Vochomůrkou zahrozila pařátkem. Ti dva ukovali petlici a zkoušejí k ní zámek. Kukačka už na nic nečekala. Začala poletovat po světnici, kudy lítala, tudy lítala. A všudy chvilku poseděla. U hrnců na peci, u rendlíků, u hrnečků na polici a taky v almárce. Pak řekla: "Kruciš, teď, vy dva, něco uvidíte!"
Vrátila se do hodin a silně za sebou přirazila vrátka. Za chvíli přišli ze dvorka Křemílek s Vochomůrkou. Jakoby nic se přitočili k hodinám a přibili přes vrátka petlici. Do očka přivěsili zámek. Potom se dívali, co bude dál. Hodiny jdou, kyvadlo se kývá. Zrovna docházela dvanáctá. A bylo dvanáct, v hobinách jen hrklo - ale víc nic. "Už nekrucišuje!" málem zazpíval Vochomůrka. "Je od ní pokoj, od kukačky," řekl Křemílek.
A protože bylo poledne, řekli si, že se naobědvají. "Nejdřív bych sněd trochu polívky," povídá Křemílek a Vochomůrka nese na stůl hrnev. Jenže když Křemílek odkryl pokličku, vykoukla z hrnce mladá kukačka a povídá: "Kruciš!" V každém hrnečku sedí kukačka, kukačka si hoví v každém rendlíku, pár jich vyletělo z almárky. A všecky: "Kruciš!"
Na víc Křemílek s Vochomůrkou nečekali. Odešli z pařezové chaloupky a smutně za sebou zavřeli dveře. Na pasece potkali lesní kočku Týnu. Nejdřív se na ně naježila, ale potom povídá: "Asi vás něco trápí." "Asi sto krucišovatých kukaček z hodin," řekl Křemílek. A Vochomůrka hned: "Ty bys nám mohla pomoct, Týno. Ty jsi přece na ptáky odbornice." "Kdepak," řekla Týna, "s tím nechci nic mít. Já jsem kočka přirozená, kdižto ty kukačky jsou hodinové. Na ty živá kočka neplatí." "To ti tedy pěkně děkujeme," povídá smutně Vochomůrka.
"Moc pěkně ti děkuteme za tu dobrou radu," vesele řekl Křemílek, popadl Vochomůrku za ruku a rozběhl se s ním zpátky do chaloupky. Doma Křemílek rozhrábl ohniště a našel si černý uhlík. Tím uhlíkem nakreslil na zeď čorného kocoura. Sotva kukačky zahlídly uhlíkového kocoura, řekly: "Kruciš..."
A uletěly. Uletěly z hrnců, uletěly z rendlíků. Jen ta, zo byla v hodinách zavřená na petlici, tam zůstala. Kyvadlo se kývalo a Křemílek s Vochomůrkou čekali. Když měla odbít jedna, odemkl Křemílek zámek a sundal petlici z vrátek. Kukačka vyběhla jako sama zlost a rozkřikla se: "Kru-" A on tam na zdi černý kocour!
Hned se vrátila, mírně vyšla znova z vrátek a zazpívala: "Kuku!"
Text a obrázky použity z knihy Václava Čtvrtka "Pohádky z pařezové chaloupky Křemílka a Vochomůrky"