Vývoj řemesel
Řemesla provází lidskou společnost od jejích prehistorických začátků. nebýt řemesel, chodili bychom stále nazí a bosí, a možná že i hladoví. Specializace řemesel naopak podněcovala lidskou společnost a s postupným usazováním člověka v trvalejších sídelních jednotkách (starověké městské státy, orientální státy Mezopotámie a Egypta, antické Řecko a Řím) se stala řemesla jedním z kritérií diferenciace městské společnosti. V této době nemůžeme mluvit o žádném korporativním charakteru řemeslníků. Jediné sdružování řemeslníků, které se tomu blížilo, byla tzv. collegia opificum. Tato společenství založil podle tradice etruský král Numa Pompilius (753 – 673 př. n. l.) a byla zasvěcena bohyni Minervě, ochránkyni práce a řemesel. Původně jich bylo osm, a to: hráči na flétnu, zlatníci, zpracovatelé mědi, tesaři, koželuzi, barvíři, hrnčíři a ševci. Collegia samotná plnila primárně náboženskou (kultovní) funkci se silným sociálním akcentem. Jejich role spočívala ve spoluúčasti na pohřbu a jakéhosi základního sociálního zabezpečení. Na druhou stranu collegia za své členy nijak nebojovala, ani se je nesnažila nijak organizovat. Nijak se neangažovala v učení učedníků ani v kontrole zboží. Vstup do collegií nebyl povinný. Členové pak platili pravidelné poplatky, právě na zmíněné charitativní účely.
Obrat nastává ve středověku. Nebudu zde zdržovat vědeckými teoriemi, týkající se vznikem cechů. Koho by to zajímalo, odkazuji na seznam literatury. Pro naše účely bude stačit, řekneme-li si, že ve středověku řemeslníci zjistili, že začnou-li se sdružovat a vystupovat jednotně navenek, přináší jim to výhody. Proto nám v polovině 12. století vznikají v západní Evropě první cechy. Nejstarší doklad o takovém profesním uskupení nalezneme z roku 1149 v Kolíně nad Rýnem a jednalo se o cíchaře.
Cech
Cechy tedy můžeme charakterizovat jako uskupení řemeslníků jednoho nebo více řemesel, a vznikl tehdy, kdy si jeho příslušníci začali činit nárok na to, aby jejich společenství získalo vliv i v živnostensko-politické oblasti. Cechy měly jasnou hierarchickou strukturu. Na spodu stáli učedníci - mladíci, kteří se teprve učili řemeslu. Následovali je tovaryši-již vyučení učedníci, kteří mohli provozovat řemeslo. Na nejvyšším stupni stáli mistři. Jednalo se o plnohodnotné řemeslníky, kteří měli vlastní krám a dostatečné městské a rodinné zázemí. Základní dokument, který byl pro cechy nejdůležitější, byly tzv. artikule. Sepsané předpisy, kterými se museli všichni členové cechu (i s rodinnými příslušníky) chovat.Co dělaly cechy prakticky? Staraly se o to, aby měli členové vždy práci, resp. peníze. Ty si mohli půjčovat z cechovní pokladnice. Tam se dávaly pravidelné příspěvky všech členů cechu. Kromě toho patřilo mezi základní funkci cechů zajistit svým členům důstojný pohřeb.Cech se také staral o vdovy a snažil se je zaopatřit, dokud nevyrostl syn a nepřevzal otcovu živnost. Po náboženské stránce měly cechy vlastní lavice v kostelích, bohaté cechy vlastnily celé kostelní kaple. Zde umisťovaly svíce, které měly vzpomínat na zemřelé členy a sloužit tak skupinové komemoraci. Z "politického" hlediska zastupovali cechmistři celé řemeslo před městskou radou a bojovali za jejich zájmy. Co nám z cechů zbylo dodnes? Můžeme je chápat jako jakési prototypy odborů, cechovní mistři - řemeslníci po sobě zanechali spoustu architektonických ozdob na fasádách domů a především po nich nesou jména městské ulice. Podle toho, jaký cech se zrovna v té dané ulici nejvíce vyskytoval/sdružoval. Například koželuzi byli "vystrnaďováni" mimo hradby, protože jejich řemeslo za prvé potřebovalo tekoucí vodu a za druhé proces činění kůže byl velice zapachající záležitostí.
Vývoj v českých zemích
Na naše území byla koncepce cechů nejspíše přinesena německými kolonisty během vnější kolonizace. Díky tomu má české cechovnictví terminologii často odvozenou z němčiny. Nejstarším dokladem o cechu je ale až potvrzení artikulí z roku 1318 pro pražské krejčí. Je ale opodstatněné soudit, že nějaká obdoba existovala již dříve, ale pouze se o nich nedochoval žádný doklad. (například staroměstští řezníci, kteří svůj cechovní původ posouvají až do poloviny 13. století) Během husitských válek, logicky pomalu upadala i řemesla, ale naopak v době interregna, době poděbradské a jagellonské se vliv cechů zvýšil. Velkou zásluhu na tom mělo zvýšení prestyže královských měst obecně. (získala hlas na sněmu, měla vliv v tzv. landfrýdech a podílela se tak částečně na vnitřní politice státu) Zlom přichází koncem 15. století, kdy jim začíná růst ekonomická konkurence v podobě šlechty a jejího podnikání a zakládání vlastních (poddanských) měst. Tento spor byl ještě urovnán tzv. svatováclavskou smlouvou (1517), ale byla to předzvěst časů budoucích.
S nástupem Ferdinanda I. Habsburského na český trůn, šla ruku v ruce i nová politika, která měla protiměstský charakter. Nejdříve se pokusil města ekonomicky postihnout zavedením tzv. daně třicátého peníze. My bychom to mohli nazvat prvním pokusem zavést v Čechách DPH. Ferdinand ji zavedl v roce 1534 a spočívala v zavedení až tříprocentní (1,66%-3,33%) spotřební daně na všechno prodané, importované a exportované zboží. Týkala se všech forem prodeje, ať už podomního nebo na trzích. V důsledku této daně byl ochromen městský obchod, protože cechy na to reagovaly zvýšením cen zboží. Daň nejdříve podporovala i šlechta, protože v ní viděla úlevu od vlastních povinností vůči panovníkovi, ale po čase působení jí došlo, že rozšířením platnosti i na poddanská města získá král přehled o jejich finanční situaci, a proto se postupně postavila na stranu královských měst, která proti dani brojila. Proti vybírání se rozhodly spojit cechy z měst Tábor, Nymburk, Dvůr Králové, Žatec a Jaroměř. K tomu v Hradci Králové vypukly proti nařízení vzpoury měšťanů. Navíc dotčené cechy chtěly navázat spojení s pražskými a vytvořit branný spolek. Toho se Ferdinand zalekl a daň po roce zrušil. Další šanci, jak pokořit královská města a s nimi i cechy, dostal v roce 1548, kdy se královská města zapojila do protihabsburského odboje a odmítla poslušnost králi se zapojením českých jednotek do tzv. šmalkaldské války, která zuřila v Německu (resp. Svaté říši římské) a vedl ji Ferdinandův bratr císař Karel V. s protestantskou šlechtou. (o konfliktu viz seznam literatury) Královská města byla poražena a musela za to tvrdě zaplatit. Musela odevzdat všechna svá privilegia k inspekci, pokladnice, zbroje byly zabaveny, hradby (brány) pobořeny a byly na ně uvaleny vysoké daně. Cechy, jakožto nejsilnější a nejpočetnější společenská skupina ve městech, na tom nebyly o mnoho lépe. Musely také odevzdat svá privilegia (artikule), pokladnice a byla jim (s výjimkou učení učedníků) pozastavena korporativní činnost a dohledem na ně byl pověřen úředník, jmenovaný panovníkem. Ferdinand je chtěl původně zrušit, ale rychle poznal, že to není tak jednoduché a státní ekonomika by se zhroutila, proto přistoupil na tento kompromis. V následujícím období ekonomika královských měst stagnovala, obrat pomalu přichází v 60. letech 16. století, kdy panovníka pomalu přechází zlost (i v důsledku tenčící se státní pokladny) a za úplatu vrací cechům jejich privilegia, i když v mnoha případech upravená podle Ferdinandových představ. I tak znamenal rok 1548 důležitý mezník i životě královských měst vůbec a také cechů. S ochromením jejich ekonomické aktivity šlo ruku v ruce na druhé straně převzetí iniciativy a ekonomické vůdčí role poddanskými městy. Ta oslabená královská města připravila o řadu trhů, kam dříve prodávaly cechy královských měst, ale nyní už neměly sílu si tato odbytiště udržet.
Po vzpamatování se v 60. letech se již nevrátily do stejných kolejí a naopak se spíše poddaly a přizpůsobily situaci. Od tohoto období lze sledovat jistý úpadek cechovního života, který vyvrcholil po třicetileté válce. Lidé neměli finance, a tedy ani cechy, proto se uzavíral počet členů a nového mistra mezi sebe přijímaly pouze zemřel-li jiný mistr nebo šlo-li o syna dosavadního mistra. Cechy takto fungovaly celé 18. století, kdy ale byly často nahrazovány manufakturami, jakožto pružnějším způsobem výroby. Navíc do cechovní organizace začal více zasahovat panovník a cechy na celém českém území získaly jednotné řády, podle kterých se musely řídit. (tzv. Generální cechovní artikule 1739) Některé cechy, které nebylo možné nahradit průmyslovější výrobou přežívaly až do roku 1859, kdy byly úředně zrušeny.
Královská města
Nyní si řekněme něco o výše uvedených královských městech. Jedná se o zvláštní skupinu měst, založených přímo panovníkem, podléhající mu a jemu odváděla veškeré příjmy. Od počátku měly být pouze v rukou panovníka, ale tato myšlenka vzala postupně za své a v dobách krize byla propůjčována různým šlechticům za poskytnutí hotovosti do prázdné královské pokladny. Šlechtic si půjčenou částku měl vybrat právě z platů, plynoucích z oněm zapůjčených měst. Po husitských válkách nabyla na velkém významu - stala se zemským stavem, což se logicky nelíbilo šlechtě, která proti tomu zakročila Vladislavským zřízením zemským a následně svatováclavskou smlouvou. Zlom pro královská města nastal ve výše uvedeném roce 1548 a následně také během stavovského povstání 1618-1620, kdy se města opět postavila proti vládnoucím Habsburkům (nyní v užší spolupráci se šlechtou).
V severozápadních Čechách mezi ně patřila Ústí nad Labem, Most, Litoměřice, Louny, Žatec, Kadaň a od počátku 17. století i Chomutov, který se vykoupil ze svého poddanství vůči Lobkovicům. Severozápadní Čechy byl vždy svébytný a důležitý region českých zemí. Již Kosmas sem kladl odbojný kmen Lučanů, kteří se odmítali poddat Přemyslovcům. Rané centrum se nacházelo v Bílině. Po podstoupení Bíliny Ojíři z Friedberka se centrum přesunulo do Mostu. Další centra byla v Litoměřicích a nakonec v Žatci. Zdejší nový přemyslovský hrad rychle získal na významu a stal se sídlem, které v sobě spojovalo vojenské, soudní, církevně-správní a hospodářské funkce a stalo se součástí nově vznikající správy země, jakožto jeden z jejích nejdůležitějších článků. Žatec se tak etabloval jako přirozené centrum. Zprávy o dalších městech jsou velice kusé. Uvedená královská města vznikla přirozeně z trhových osad. Výjimkou je Kadaň o jejímž vzniku nemáme mnoho informací. Žatec získal městská privilegia někdy před rokem 1248, Most stal královským majetkem někdy před rokem 1229, Ústí nad Labem někdy před r. 1249 (Nejstarší zmínka o Ústí nad Labem pochází z roku 1249, kdy Václav I. ocenil služby Erkenberta ze Starkenberka a daroval mu mimo jiné město "civitatem in Huzc iuxta Albeam". Podle označení "civitas" lze usuzovat, že k založení institualizovaného města muselo dojít již někdy mezi léty 1233-1249), Kadaň byla městem v r. 1261, Louny dostaly status až v roce 1295, ale fakticky byly městem už za vlády Přemysla Otakara II., Litoměřice status královského města dostaly mezi lety 1219-1228.
Zdroje:
Eva NĚMEČKOVÁ, Cechy královských měst severozápadních Čech v raném novověku, Disertační práce FF UJEP, Ústí nad Labem 2015.
Josef JANÁČEK, Přehled vývoje řemeslné výroby v českých zemích za feudalismu, Praha 1963.
Arnd KLUGE, Die Zünfte, Stuttgart 2007.
Josef MACEK,Jagellonský věk v českých zemích I., II., Praha 1992, 1998.
a další...
Ke keši
Keš se samozřejmě nenachází na úvodních souřadnicích. Kešku najdete, až vyluštíte níže uvedenou "šifru". Nebojte se - nejde o nic složitého. Všechno vychází z tématu keše a po přečtení listingu už mnohým svitne.
50°35.(3A-E-F-6)((2D+A-2)/4)((C+1)/2)
13°53.(C-A)(B)(F-D)
Chtěla jsem umístit finální krabičku nějak tematicky, ale v přírodě okolo jsem žádný tematický název nenašla, tak snad se bude líbit toto řešení.
