Kostel sv. Maří Magdalény
Velhartický kostel sv. Máří Magdaleny z roku 1373
obklopuje malý hřbitov
Hřbitovní kostel sv. Maří Magdalény ve Velharticích je jen o necelé století mladší než velhartický hrad. Velhartický kronikář Karel Hanzík, popisuje kostel sv. Máří Magdalény těmito slovy:
„Kostel stojí na vršíku nedaleko obce a je obklopen hřbitovem, který je obehnán kamennou zdí. Zajímavá gotická stavba je celkem zachovaná v původní podobě. Hřbitovní brána a portály pocházejí z 16. století. Kostel je jednolodní, presbyterium na straně jihovýchodní je pětihranné. Na strmé střeše je malá cibulovitá věžička. Vnitřní prostora lodní 20,3 m dlouhá a 8,38 m široká je vydlážděna zčásti obyčejným kamenem, zčásti cihlami“.
Historie kostela se píše již od roku 1373, kdy farář Zdat zahájil stavbu (druhého) velhartického kostela. V 16. století byl kostel pozdně goticky přestavěn, z této doby pochází síťová klenba v lodi kostela a diamantová neboli sklípková klenba v síni. Dnes je však celý kostel v havarijním stavu. Během své, více než šestisetleté, existence byl samozřejmě několikrát opravován. Poslední důkladná oprava byla realizována v roce 1947. Zasloužil se o ni zejména tehdejší administrátor P. Josef Peksa, který rok poté z politických důvodů emigroval do Austrálie. V letech 1968 - 1969 byla zásluhou velhartických obyvatel na západní straně kostela osazena vnější ochranná ocelová okna, zdivo bylo opraveno a opatřeno vnějším nátěrem. V roce 1997 byl zpracován projekt celkové rekonstrukce kostela, podle něhož by tehdejší celkové náklady na opravu činily cca 4,5 milionů Kč. Na jeho základě byla v letech 1996 - 1997 opravena břidlicová střecha za více než 1 milion Kč. Jak se však postupně ukázalo, oprava byla provedena neodborně, za použití nekvalitního materiálu. Firma provádějící opravu však zanikla. Objekt se nachází na Seznamu kulturních památek Ministerstva kultury. Jeho vlastníkem je Římskokatolická církev, která má v dnešním Česku problém i s financováním údržby objektů, které bezprostředně užívá. Proto, aby kostelík zůstal uchován budoucím generacím, vzniklo v lednu 2009 občanské sdružení na záchranu kostela, které si dalo za cíl provést opravu stavby a zabránit tak jeho postupnému zničení.
Velhartická archa
Oltář, tzv. „Velhartická archa“, který je nyní
ve vlastnictví Národní galerie
Umělecky i historicky ceněný oltář, tzv. „Velhartická archa“, v současnosti v kostele neuvidíte, byl již v roce 1902 prodán Národnímu muzeu a je nyní ve vlastnictví Národní galerie, která jej vystavuje ve sbírce starého umění v Anežském klášteře. Jedná se o gotický skládací křídlový oltář z 15. století, který je hodnocen jako jedinečné dílo, svědčící o vysoké úrovni jihočeských řezbářů. Podle Polákovy kroniky pochází archa od pánů z Rýzmberka, kteří byli katolíky.
Přesun oltáře do Národní galerie bylo zřejmě velmi prozíravým řešením, protože v posledních letech byl kostelík několikrát „navštíven“ zloději starožitností. Současná obrazová výzdoba kostela je dílem velhartického občana pana Václava Koželuha.
zdroj:
- OBČANSKÉ SDRUŽENÍ NA ZÁCHRANU KOSTELA SV. MAŘÍ MAGDALÉNY VE VELHARTICÍCH. Náš kostelík [online]. Velhartice, 2014 [cit. 2015-03-14]. Dostupné z: http://www.marimagdalena.xf.cz
Pověsti a záhady…
Ať již věříte, či nevěříte na nejrůznější záhady a nadpřirozené jevy, o kostele sv. Maří Magdalény se říká, že je místem, kde Vás kromě větru (prý) ovane i zvláštní atmosféra naplněná úzkostí. Jak hřbitov, tak kostel díky tomu po celá léta vábí nejrůznější milovníky záhad a legend. A víte proč?
K. J. Erben - Svatební košile
Říká se, že zde*) se měl odehrát příběh pověsti z balady Svatební košile od Karla Jaromíra Erbena (sbírka Kytice). Jak všichni jistě víme, je Svatební košile o lásce, rozloučení, dlouhém čekání, ale i o smrti, strachu, víře a také o oživlém mrtvém. Strašidelná pohádka pro dospělé? Básníkova obrazotvornost? Zřejmě mnohem víc! Vždyť Erben byl nejen veršotepec, ale i sběratel lidových pověstí, folklorista a historik.
„Hoj, má panenko, tu jsme již!
Nic, má panenko, nevidíš?“
„Ach proboha! Ten kostel snad?“
„To není kostel, to můj hrad!“
„Ten hřbitov - a těch křížů řad?“
„To nejsou kříže, to můj sad!
Hoj, má panenko, na mě hleď
a skoč vesele přes tu zeď!“
Co se dle pověsti tenkrát stalo? Ve zdejší osadě žila krásná dívka. Kolem osady táhli vojáci, kteří se zde zřejmě dočasně utábořili. Mezi jedním vojákem a touto krásnou dívkou došlo k milostnému vzplanutí. Když pak vojáci táhnou dál přes Šumavu, dívka milému slíbí, že na něj počká. Uběhne nějaký čas a zpět z bojů se vrací jiný voják, jenž o sobě tvrdí, že je kamarádem toho, jemuž dívka slíbila věrnost. Ten dívenku informuje o tom, že ten, na koho marně čeká, padl a již se nikdy nevrátí. Aby však pro něj netruchlila, je ochoten si jí vzít. Dívenka však zůstává věrná svému milému. Tomu dala srdce a nikdo jiný její srdce již nezíská. To muže, který o ni jeví zájem, uráží a rozhodne se tedy jí jejího milého přivést. Ovšem nikoli v dobrém slova smyslu. Zhrzený ctitel se prý ze msty spojil s místní čarodějnicí a společně se rozhodli vyvolat z mrtvých mrtvého milence dívky. Temnou nocí pak oživlé tělo „neživého“ zamířilo tam, kam ho to vždy neodolatelně táhlo, aby si to, co mu bylo za života nejdražší, odnesl s sebou do říše mrtvých.
*) S podobným tvrzením o původní pověsti se v Čechách setkáme nejen u velhartického hřbitova u kostela sv. Máří
Magdalény, ale i u hřbitova u kostela sv. Petra a Pavla u Byšiček, případně u kostela svatého Prokopa u Krupky.
Další pověsti…
Příběh o uhořelých obchodnících
Původní velhartický kostel nebyl kamenný, ale dřevěný. Stál na rušném místě, blízko obchodní stezky, která tudy vedla. Jenže se stávalo, že obchodníci byli tu a tam přepadáni zbojnickými skupinami. V dávné minulosti došlo k přepadení obchodníků projíždějících kolem kostela. Aby zachránili sebe i majetek, rozhodli se do něj ukrýt. Očekávali, že loupežníci své loupení vzdají a odjedou pryč. Jenže útočníci své snahy nezanechali. Ba naopak, proměnili se ve žháře a vrahy. Kostel z venku zabarikádovali a následně dřevěné stavení zapálili. Nikdo z lidí uvnitř následné peklo nepřežil.
Příběh o sedlákovi
Podle pamětníků v roce 1896 u hřbitovní zdi náhle upadl na zem jeden sedlák, když se vracel domů z hospody. Svíjel se a sotva popadaje dechu zasípal na vyděšeného kumpána: „Pomoz mi, proboha! Odtrhni tu potvoru! To je hrůza! Mám ho na krku! Škrtí mě! Copak ho nevidíš? Nevidíš toho černého?“ Muž smrtelnému zápasu podlehl.
Lidé citliví na různé energie (kupř. psychotronik Pavel Kozák v knize Tajemná místa Pošumaví) říkají, že se dá dokonce i dnes vystopovat otisk dávných temných událostí. Zbylo prý zde „něco“ zlého – i třešeň, která tu dlouho poté vyrostla, to zkroutilo do tvaru odporné smrtelné křeče. Mrtvý pahýl tohoto žalostně zmučeného stromu tu vně hřbitovní zdi (jižně od vstupní brány) najdeme dodnes.
Zjevení tajemné tváře
Několik tmavých skvrn na štítě při pozornějším pohledu
nápadně připomíná dívčí tvář
Jako by to nestačilo, skrývá velhartický hřbitov ještě jednu zvláštnost – ze zděného štítu kostela shlíží na příchozí několik tmavých skvrn, které při pozornějším pohledu nápadně připomínají dívčí tvář. Kdy přesně se na zdi kostela objevila ona záhadná tvář, není známo. Mezi místními kolují zvěsti, že se tak stalo v devadesátých letech minulého století po autonehodě na nedaleké silnici, při níž přišla o život mladá dívka. Tvář je jí prý skutečně podobná. Jiní ale tvrdí, že se obličej na štítu kostela objevil ještě před touto událostí a souvisí s příběhem popsaném ve zmíněné básni Svatební košile od K. J. Erbena. V devadesátých letech budova dostala novou fasádu, která portrét dívky pochopitelně překryla. Ale světe, div se, dívčí tvář po čase znovu vystoupila na povrch.
Existují ještě další teorie týkající se identity tajemné tváře. A hraje v nich významnou roli právě nedaleký hrad, který měl být během třicetileté války spojen s kostelem tajnou podzemní chodbou. Během třicetileté války v 17. století získává hrad španělský dobrodruh Martin de Hoeff-Huerta. Proslýchá se, že se pokoušel zdejší občany obracet na katolickou víru nevybíravými způsoby. V hradní hladomorně prý umučil desítky lidí.
Podle dalších vyprávění by také mohl patřit obličej zarmoucené hradní paní, která zemřela při porodu své dcery, a občas se prý na velhartickém hradě zjevuje jako bílá paní.
zdroje:
- BEZOUŠKA, Ondřej. Výzkum paranormálních jevů: hřbitov Velhartice [online]. 2015 [cit. 2015-03-14]. Dostupné z: http://paranormaltym.cz/clanky/paranormal-tym/nas-vyzkum/vyzkum-paranormalnich-jevu--hrbitov-velhartice.html
- DRAHOTA, Leoš. Zlo na velhartickém hřbitově [online]. 2006 [cit. 2015-03-14]. Dostupné z: http://www.moskyt.net/zlo-na-velhartickem-hrbitove
- KONNY. Velhartický hřbitov dodnes děsí návštěvníky. Své o tom věděl i Karel Jaromír Erben [online]. 2015 [cit. 2015-03-14]. Dostupné z: http://extrastory.cz/velhartický-hřbitov-dodnes-děsí-návštěvníky-své-o-tom-věděl-i-karel-jaromír-erben.html
Keš / Cache
Poklidná šumavská krajina má své kouzlo i bez
morbidních povídaček a nevysvětlitelných záhad.
Keš je velikosti small, vejde se do ní kromě logbooku několik CWG a popřípadě i TB. Pro první FTF lovce a především v den konání turistického pochodu Klatovský karafiát 2015 bude tradičně připraveno několik limitovaných CWG Klatovský karafiát.
Možná Vás překvapí, že keš není v úplné těsné blízkosti kostela či hřbitova, jak by asi nejeden kačer očekával. Chceme totiž zachovat pietnost místa, které (ať už je, či není záhadné) je především místem posledního odpočinku. Žádný z pozůstalých asi u hřbitova nestojí o pobíhající kačery, kteří tu budou rozebírat zídky či obracet všechny větší kameny.
To, že se po prohlídce kostela sv. Máří Magdalény budete muset ke keši kousek projít, Vám jistě nabídne hezký výhled na Velhartice i s netradičním pohledem na tamější hrad. Vaši pozornost si též jistě zaslouží boží muka, která tu stojí u příjezdové cesty.
SÉRIE „KK” - KLATOVSKÝ KARAFIÁT
 |
Členové turistického odboru KČT Klatovy se v roce 2010 rozhodli založit určitou „keškovou” tradici. Ta se sestává ze založení keše vždy poblíž trasy aktuálního ročníku tradičního turistického pochodu Klatovský karafiát, ke kterému je vydána i speciální limitovaná série CWG. Tyto CWG jsou vždy vložena a připravena pro první nálezce aktuální „karafiátové” kešky daného ročníku a pak v den konání turistického pochodu.
|
V rámci této tradice již vznikly tyto keše: