Jak vznikaly prvorepublikové hranice

Zajištění československých hranic po vyhlášení samostatnosti v říjnu 1918 nebylo jednoduchou záležitostí. Vojensky bylo nutné zlomit odpor Němců v českém pohraničí, a o Těšínsko se v lednu 1919 bojovalo s Poláky. Nejkrvavější konflikt však proběhl s Maďary na Slovensku, jehož území bylo součástí Uherského království tisíc let. Po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 zde probíhala tuhá maďarizace a emancipační snahy Slováků se v Budapešti setkávaly se vším možným, jen ne s pochopením. Od roku 1875 například neexistovala jediná střední škola, kde by se vyučovalo slovensky. Došlo sice k založení Slovenské národní strany, ale počty jejich poslanců v uherském parlamentu zůstávaly velmi nízké a vyšplhaly se maximálně k číslu sedm z více než 400 zástupců. Řada lidí byla policejně perzekvována a vězněna. Také ekonomická a sociální situace byla špatná a desetitisíce Slováků odcházely za lepším životem do USA.

Po vypuknutí první světové války Maďaři svůj tlak ještě vystupňovali a jakékoliv projevy slovenského národního vědomí tvrdě stíhali. Slovenští politikové se v této situaci začali přiklánět k možnosti vytvořit společný stát s Čechy. Tato myšlenka se stala realitou v roce 1918. Už 1. května vznikla v Liptovském Mikuláši pod vedením Vavro Šrobára rezoluce, ve které se Slováci poprvé dovolávali práva na sebeurčení. Koncem téhož měsíce podepsali představitelé slovenských i českých organizací v USA s Tomášem Garriguem Masarykem tzv. Pittsburskou dohodu, v níž se vyslovili pro vytvoření společného státu. Vše vyvrcholilo v říjnu. Nejprve zveřejnila československá prozatímní vláda Washingtonskou deklaraci, ve které prohlásila nezávislost „československého národa“. O deset dní později vydal Národní výbor v Praze prohlášení o vzniku Československa a na Slovensku vyhlásili 30. října v Turčianském Sv. Martině vznik Slovenské národní rady. Zároveň zde vydali deklaraci, v níž Slováky prohlásili za součást „jednotného československého národa“ a žádali úplnou nezávislost na Maďarech. Deklarace přišla v příznivém období, protože v Uhrách vrcholila politická krize pádem vlády, která tudíž nebyla schopná zasáhnout. Císař Karel I. jmenoval novým ministerským předsedou hraběte Károlyiho, jenž kategoricky odmítal jakékoliv územní ztráty Uherského království. Také politici v Praze si uvědomovali, že Slovensko ještě zdaleka není získáno. Vavro Šrobár situaci přesně vystihl slovy: „Kdo na něj první položí ruku, toho bude“

Bylo jasné, že na území Slovenska je třeba poslat vojenské jednotky. Jenže kde je měla nová republika vzít? Pár dní po vyhlášení samostatnosti pochopitelně žádnou armádou nedisponovala a legionáři byli ještě v zahraničí. V době rozpadu Rakousko-Uherska se sice z fronty vracely statisíce Čechů bojujících v řadách c. a k. armády, ale panovaly obavy, zda budou tito vojáci ochotni nasazovat životy. Proto se v tisku objevovaly plamenné výzvy k akci. Například Národní listy na navrátilce z fronty apelovaly: „Vojáci, vy všichni, kteří národ náš stavíte nade vše, kteří chcete mít celou vlast svobodnou a šťastnou, pojďte ještě v poslední hodině války chránit a zachránit Slovensko. Vojáci do zbraně!“ A skutečně to fungovalo. Nejprve se jako dobrovolníci hlásily desítky, později už stovky mužů. Mezi nimi bylo také mnoho členů Sokola. Nikdo z nich přitom netušil, do čeho vlastně jdou, protože o vývoji na Slovensku měli k dispozici jen kusé informace. Ale to nebylo důležité. Většině stačilo jako důvod, že Slovensku je třeba jít na pomoc. Tam se mezitím situace každým dnem dramatizovala. Navrátilci z front vyvolávali výtržnosti, drancovali a na mnoha místech nastalo bezvládí. Množící se zprávy o rozpadu habsburské monarchie využívali lidé hlavně z nižších sociálních vrstev k tomu, aby si vyřídili účty s místními starosty, úředníky nebo statkáři. Během násilností došlo i k řadě vražd a bylo jasné, že situaci je třeba řešit. Naděje stále většího množství lidí se tak začaly upínat k československým jednotkám.

Jako první vstoupili na slovenské území vojáci náhradního praporu pod vedením nadporučíka Augustina Ripky. Po nich následoval začátkem listopadu oddíl četníků, v jejichž čele stál jakožto předseda prozatímní slovenské vlády Vavro Štybár. Rychle obsadili Holíč, Gbely, Malacky a Trnavu, ale v dalším postupu směrem na Bratislavu jim bránily silné oddíly Maďarů. Aby nedošlo ke zbytečnému krveprolití, 8. listopadu uzavřeli dohodu o demarkační čáře probíhající od Devínské Nové Vsi až po Pezinok. Šrobár se mezitím s vládou usadil ve městě Skalica a 14. listopadu stanul v čele nově zřízeného Ministerstva pro správu Slovenska. Právě tehdy uplynuly tři dny od uzavření příměří, jež formálně ukončilo první světovou válku. Jenže Maďaři nechtěli o odstoupení Slovenska ani slyšet. Jejich zesílené oddíly s podporou obrněného vlaku naopak napadly Trnavu a v nastalém boji padli tři čeští četníci. Převaha Maďarů byla příliš velká a po vzájemném jednání se s nimi Čechoslováci dohodli na stažení z města. Na slovenské území však mezitím pronikaly další československé dobrovolnické oddíly. Skupina kapitána Karla Římka obsadila Trenčín, Nové Město nad Váhom a Ilavu. Jiný oddíl operoval v oblasti Žiliny a pronikl až do Turčianského Svätého Martina, kde jej slavnostně uvítal předseda Slovenské národní rady Matúš Dula. Jenže i Maďaři přisunuli nové vojáky a postup nepříliš početných a především špatně vybavených československých jednotek ve všech směrech zastavili. Žilina i další města pak musela být v bojích znovu vyklizena a první etapa obsazování slovenského území tak skončila v polovině listopadu 1918 nezdarem.

Prvotní debakl však československé vojáky neodradil a ihned se začali pokoušet o nové útoky. Například Trnavu opětovně obsadili 24. listopadu. Situace však byla stále dost nepřehledná a komplikovala ji také jednání ministra zahraničí Edvarda Beneše a dalších československých politiků s představiteli dohodových mocností v Paříži. Jenom do 21. prosince 1918 vznikly tři demarkační čáry oddělující území Slovenska od Maďarska, jejichž průběh se místy značně lišil. Druhý pokus československých jednotek o nápor však již byl mnohem podařenější a během pár prosincových dní se jim podařilo obsadit celé údolí řeky Nitry. Ve třetí etapě se Čechoslováci soustředili na zabrání východního Slovenska včetně životně důležité košicko-bohumínské železniční tratě. Prešov padl vojákům do rukou 28. prosince zcela bez boje a o den později vyklidili Maďaři Košice. Jednalo se o velký úspěch, protože pouhých deset československých pěších praporů, čtyři dělostřelecké baterie a jeden obrněný vlak obsadily celkem 2/3 Slovenska. Situaci Čechoslováků navíc výrazně zlepšil příjezd prvních legionářů z Itálie. Tito dobře vyzbrojení vojáci s mnoha bojovými zkušenostmi tvořili celý armádní sbor sestavený z 6 a 7 divize. Velel jim generál Luigi Piccione, který vydal rozkaz k postupu 30. prosince 1918. Hlavním cílem byla pochopitelně Bratislava, bráněná silnými maďarskými jednotkami, které však nekladly velký odpor. Po pár šarvátkách obsadili někdejší hlavní město Uherského království 1. ledna 1919 muži z 33. pluku italských legií. Cena, jíž zaplatili, byla nízká: jen čtyři zranění.

Ani ostatní legionářské pluky nenarazily při svém postupu na vážnější odpor a do 20. ledna obsadily všechna území až po linii vytyčenou francouzským maršálem Fochem. Snadné obsazení Slovenska však část místního obyvatelstva zrovna nevítala a pod vlivem maďarské propagandy docházelo k demonstracím či stávkám. Také na demarkační linii panoval neklid a často zde probíhaly různé přestřelky. Vláda hraběte Károlyiho nakonec 21. března 1919 padla a situaci využili bolševici vedení Bélou Kunem, kteří vytvořili tzv. Maďarskou republiku rad. Kun byl v revoluční taktice vycvičen ruskými bolševiky, a poté dopraven do Maďarska s cílem vyvolat komunistickou revoluci. Do února 1919 už měla Maďarská komunistická strana asi 40 000 členů včetně mnoha demobilizovaných vojáků, kteří nemohli najít práci. Károlyiho režim vzhledem ke své neúspěšné politice ztratil podporu obyvatel a převzetí moci komunisty proběhlo v Budapešti bez větších problémů. Zahraniční politika nových vládců se však nijak nelišila od svých předchůdců. I jim šlo o to, aby byla zachována celistvost někdejšího Uherského království. Dohodové mocnosti vývoj situace silně znepokojil a ohledně dalšího postupu mezi nimi nepanoval jednotný názor. Hádali se hlavně představitelé italské a francouzské mise v Československu. Francouzi zde měli mít rozhodující slovo, což se Italům pochopitelně nelíbilo. V polovině dubna zaútočily na Maďary také jednotky rumunské armády a bolševické jednotky začaly ustupovat i z Podkarpatské Rusi a jižního Slovenska. Tím se naskytla dobrá příležitost k obsazení těchto území a ministr národní obrany Václav Klofáč vydal československým jednotkám příkaz k postupu. Jako první vyrazily oddíly východní skupiny pod vedením francouzského generála Hennocqua. Během pár dní se podařilo obsadit rozsáhlá území, jenže i zde okamžitě vyvstal nový problém. Část Podkarpatské Rusi obsadili Rumuni a nehodlali se odtud stáhnout. Hrozil tak konflikt s další zemí a teprve horečná diplomatická aktivita zabránila nejhoršímu. Jednotky západní skupiny generála Piccioneho mezitím postoupily hluboko do nitra Maďarska, a dokonce obsadily město Miskolc.

Postup československých jednotek však začal váznout a na některých místech podnikli Maďaři protiútoky. Totálním neúspěchem skončil československý útok na město Salgotarjan, a v prostoru Miskolce provedla Maďarská rudá armáda 20. května úder s cílem rozdělit československé jednotky na dvě části. Začal silnou dělostřeleckou přípravou, a pak už šlo všechno rychle. Zcela zaskočení Čechoslováci začali ustupovat a na některých místech fronty se situace stala kritickou. V Miskolci proti nim vystoupilo i civilní obyvatelstvo, které vzalo útokem nádraží. Po třech dnech krvavých bojů nakonec přišel rozkaz ke všeobecnému ústupu a na základě těchto neúspěchů byla z Československa odvolána italská vojenská mise. Velitelské funkce v československých jednotkách nyní převzali Francouzi, ale ani jim se zpočátku příliš nedařilo. Úspěchy v bojích u Miskolce a Salgotarjánu totiž podnítily velení bolševiků k naplánování velké ofenzivy, spuštěné nad ránem 30. května. Cílem bylo vyřadit z boje co největší část nepřátelské armády a rychle postoupit na sever a severozápad. Maďaři skutečně dosáhli úspěchů už v prvních hodinách a československé vojsko začalo couvat. Nepřátelský tlak pokračoval i v dalších dnech, kdy ustupující kolony napadlo maďarské letectvo. Dne 6. května vstoupili příslušníci bolševických jednotek bez boje do Košic a místní maďarské obyvatelstvo je bouřlivě vítalo. V průběhu dalších čtyř dnů obsadily maďarské oddíly Michalovce, Humenné, Prešov i Bardejov, takže pronikly až do bezprostřední blízkosti polských hranic. Ani na západní části bojiště se Čechoslovákům nedařilo a místy ustupovali značně chaoticky. Nebylo žádnou výjimkou, že jedinci i menší skupinky prostě utkli z fronty. Na jejich obhajobu je však třeba říci, že velení jim nedokázalo zajistit pořádné vybavení. Muži trpěli nedostatkem munice, uniformy měli rozedrané, řada z nich byla bez bot a v noci se neměli čím přikrýt. V takových podmínkách pochopitelně nikdo bojovým elánem zrovna nepřekypoval.

Nápor maďarských bolševiků pokračoval dál. V průběhu prvních červnových dní obsadili Nové Zámky, Levici, Lučenec, Bánskou Štiavnici a ohrožovali Komárno. Šrobár v této kritické situaci vyhlásil na celém Slovensku vojenskou diktaturu, ale toto opatření zatím nemohlo nic změnit. Na Maďary obsazeném území východního Slovenska došlo 16. června k vyhlášení tzv. Slovenské republiky rad v čele s Antonínem Janouškem, rodákem z českého Nymburka. Přes proklamovaná hesla o diktatuře proletariátu šlo ve skutečnosti o diktaturu vojenskou a tento státní patvar byl fakticky jen dalším maďarským pokusem o zachování slovenského území pod vlastní kontrolou. Maďaři se však na obsazených částech Slovenska chovali tak, že si brzy většinu obyvatel znepřátelili. Vojenské neúspěchy konečně přinutily i politiky v Praze, aby brali situaci na Slovensku vážně. Noviny byly plné článků informujících o krizové situaci a do armády se hlásilo čím dál víc dobrovolníků, hlavně studentů a sokolů. Již v první červnové dekádě se československé jednotky pustily do protiútoků a některá místa dobyly zpět. Nejtvrdší srážky za použití dělostřelectva, letectva i obrněných vlaků proběhly v prostoru Nových Zámků. Tyto boje skončily československým úspěchem, ale za cenu vysokých ztrát. Smrtelné zranění utrpěl i pplk. Jiří Jelínek, velitel 39. pluku italských legionářů. Byl hodnostně nejvyšším důstojníkem československé armády, který ve válce padl.

Československé jednotky sice zaznamenaly jisté úspěchy, ale dobýt znovu Prešov, ani Košice se jim nepodařilo. Na výsledek celého konfliktu však mělo zásadní vliv jednání na mírové konferenci v Paříži. Nejvyšší spojenecká rada oznámila Československu i Maďarsku v půlce června své rozhodnutí o definitivní podobě hranic mezi oběma státy. Boje přesto probíhaly až do 24. června, kdy vstoupilo v platnost příměří s tím, že Maďaři vyklidí obsazené části Slovenska do 4. července. Bolševický režim byl už v té době v krizi s ohledem na postup rumunské armády, která koncem července postoupila k Budapešti a maďarské hlavní město poté obsadila. To samozřejmě znamenalo pád bolševické vlády. A co vlastně tato válka celkově přinesla? Především zdevastování rozsáhlých částí Slovenska a velké ztráty na životech. Na československé straně padlo a zemřelo na zranění nebo nemoci 2121 mužů, zraněno bylo 2348 a pohřešováno 2402 vojáků. Maďaři udávali své ztráty čísly 450 padlých, 3691 zraněných, 6977 nemocných a 471 zajatých, ve skutečnosti však musely být vyšší. Mírová smlouva mezi Maďarskem a dohodovými mocnostmi byla podepsána v Trianonu 4. června 1920. Maďaři tehdy oficiálně uznali existenci Československé republiky a vzdali se i nároků na Slovensko. Netajili se však tím, že tak učinili jen z donucení pod nátlakem mocností. Nové Maďarsko obsahovalo pouhou třetinu rozlohy bývalého Uherského království a s tím se většina jeho obyvatel nechtěla smířit. Vztahy s Československem byly proto za první republiky dost komplikované a mnozí Maďaři se ostatně nevzdali touhy po opětovném zisku svých historických území dodnes.