Češi jsou národem, který si může porobit, kdo chce a obyvatelé rádi ohnou hřbet. Čech dělá revoluci od piva, nadává jako špaček, ale tolik se bojí o své vlastní hodnoty, že tím jeho aktivita končí.
Však si vezměme dvacáté století - Češi nadšeně pracovali pro císařpána, o těžce vydobytou svobodu ochotně přišli ve prospěch nacistického Německa, potom dalo velkou práci a mnoho lidských obětí ukázat spojencům, že opravdu nejsme součástí Říše dobrovolně. A když už se zdálo, že bude klid, připravili o svobodu Čechy sami Češi a hned v závěsu země Varšavského paktu. Sečteno podtrženo jsme za dvacáté století strávili pod něčí nadvládou neuvěřitelných 65 let, nejdelší dobou samostatnosti byla První republika a to po dobu 20 let.
Kde je co špatně? Jsou češi zbabělci? Možná. Nebo spíše ano. Ale i u nás se najdou černé ovce v tom nejlepším slova smyslu. Lidé, kteří neváhali položit životy, aby ukázali, že oni nebudou jen stát a nečinně koukat, jak jsou České země porcovány a okupovány. Jejich hrdinství bylo nedoceněno a mnohokrát i úmyslně potlačeno a zapomenuto. Ale oni existovali a jejich stopa v naší historii bývá nesmazatelná.
Zkuste se na chvíli vžít do situace vojáka utíkajícího do zahraničí: Po zahájení okupace máš sotva pár hodin sbalit si svých pět švestek a hurá vlakem směr Polsko. Pokud se tě drží štěstěna, povede se ti se po příkrovem temnoty po svých překonat hranici. Tam začíná tvůj boj. Jenže ne s Němci, ale s polskými úřady, které si s našincem nevědí rady. Ony taky nemají starosti dlouho – v září si vyšlápne Německo i na ně a Češi jsou opět na útěku – lodí do sladké Francie, která nás před půlrokem tak bídně zradila. Ale alespoň jednu výhodu to má – Francie ví, co s cizími vojáky – upíšeš se Cizinecké legii s dodatkem, že v případě zřízení exilové armády tvůj závazek padá. Nafasuješ výstroj, možná si párkrát vystřelíš, ale Francie padne jako domeček z karet a ty jsi opět na útěku do poslední svobodné země na starém kontinentu – do Británie. Tam tě zavřou za ostnatý drát, jako bys byl zločinec, ale naštěstí si brzy uvědomí, že potřebují vojáky, nehledě na národnost. K těmto odysseám si přidej vědomí, že kdykoliv bys byl chycen nacisty, odsoudili by tě za velezradu k okamžité smrti. Jsi přece od 15.3.1939 občanem Říše! A ještě se neustále musíš strachovat o své bližní doma, protože nikdy nevíš, jestli se Němci nebudou mstít na nich.. A tak děláš, co umíš nejlépe - bojuješ. V zemi, která nás zradila, plný strachu o to, jak to skončí a bez jakékoliv naděje, že se vrátíš do Československa živý.
O poznání hůř na tom byli bojovníci doma: Po Mnichovu se nemůžeš na ulici ani podívat lidem do očí. Uniforma není hrdost, ale ostuda. Těsně před obsazením tvých kasáren si alespoň „vypůjčíš“ ze skladu pistoli a když jsi pak propuštěn pro nespolehlivost, spojíš se s několika kolegy a spustíte odboj. Plní ideálů, nevědouc, jaká jsou pravidla konspirace, neznajíce fungování říšského kontrašpionážního aparátu. Sbíráte informace – o průmyslu, produkci, dopravě zásob i jednotek, o politické i kulturní situaci doma a posíláte je vysílačkou do exilu. Znáš až moc lidí a až moc toho víš… A pak najednou jeden z tvých spolupracovníků zmizí. Prý ho chytlo gestapo. A do srdce se ti zaseje strach. Co, když si tě pamatuje, co když zná tvé jméno? Jakou mrtvou schránku viděl? V kterém bytě přespával? Co vlastně mohl prozradit? Plníš si dále své povinnosti a známé tváře mizí v Petschkově paláci jedna po druhé a nevracejí se zpět. Skoro nespíš, budí tě každé zakašlání v činžáku, kde jsi našel azyl. Pistoli máš téměř přirostlou k ruce, odhodlán, že nedáš svou kůži lacino. Když jdeš po ulici, vidíš za každou tváři potenciálního gestapáka. Každé brzdící auto tě vyděsí, že si jedou pro tebe. Do bytů se vkrádáš jako zloděj – co kdyby už byly obsazeny tajnou policií? Nikdo z nás si neumí představit to napětí. Jak dlouho bychom to vydrželi? Týden, dva? Měsíc? Ti lidé v tomto strachu žili roky. Začne se projevovat paranoia – vidíš nepřátele všude, z nedostatku spánku se ti chvějí ruce. Bojuješ o každý kus žvance, o hubertus proti zimě, o možnost přespat v čisté posteli. Ale čím dál častěji slyšíš za zavírajícími se dveřmi jen omluvy. Nemůžeš věřit nikomu. Gestapo je schopné proti tobě obrátit nejlepšího přítele, málokdo vydrží… Ale přesto, že jsi na to sám, pořád zarážíš drápy německé bestii, co nejhlouběji do břicha to jde. Pořád přenášíš informace, pořád sabotuješ dopravu, pořád pomáháš uprchlíkům. Ale nic netrvá věčně. Na bezvýznamné schůzce v bezejmenném parku převezmeš štos ilegálních novin a odcházíš. Než stihneš mrknout, vrhá se na tebe čtveřice mužů a už ležíš spoutaný na zemi. Ani jsi nestihl vystřelit… Epilogem jsou pak hodiny, dny a týdny výslechů ve sklepení Petschkova paláce, kde jsi podrobován nelidskému mučení – fyzickému i psychickému, výhružkám, prosbám, bití.. A závěrečnou tečku pak tvoří šedá zeď ruzyňských kasáren, kam tě postaví, a u jejíž paty vykrvácíš za víru ve svou svobodnou vlast.
Ke keši vás dovedou sami zapomínaní hrdinové a jejich osudy:
Čekal jsem to, a přece jsem strašně překvapen. Je konec Československa. Přestal jsem být svobodným občanem svobodného státu. Ještě před třemi dny, kdy se generál Homola rozhodl vzít moc do svých rukou, jsem věřil, že alespoň nyní budeme bránit to, co nám zbylo z vlasti. Vždyť jsme tak přísahali! ...... Ani brečet nemohu, jsem úplně ztuhlý lítostí, vztekem a hanbou. Plukovník Vašátko nařídil sejmout československou státní vlajku! Naposledy zdravím vlajku, která mi byla symbolem svobody. Pak velitel pluku nařizuje, abychom již nenosili na opascích pistole. Má pravdu, nejsme zbraně hodni! I nejpitomější pěnkava brání své hnízdo proti sojce, která je desetkrát větší. Jen my, potomci husitů, kteří se dostali až k Baltu, pravnuci Moravanů, kteří padli u hvězdy na Bílé Hoře, mladší bratři legionářů, kteří bojovali na všech bojištích ve světové válce, se tupě díváme na konec svého samostatného státu. Neznám obdobného případu v dějinách. Tož vlajka je dole a rozchod! ...... Ano, jsem bývalý štábní kapitán, který se vycvičil ve vojenském řemesle na útraty spoluobčanů, aby mohl bránit vlast odborně... a teď o vlast přicházím a zůstávám naživu. Páni nahoře mi nedali ani možnost pro vlast umřít... deník Otto Wagnera, 1938
…Bojoval jsem za naši drahou vlast a národ proti odvěkým našim nepřátelům – Němcům, kteří naši vlast a národ chtěli porobit a zničit. Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i Vy byly porobenými otroky, nýbrž abyste zůstaly svobodnými a volnými občany.Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy jednou takto musíte postupovat… moták Josefa Mašína, 1942
O hranicích se nediskutuje. O hranice se střílí. Tomáš Garrigue Masaryk
Přísaháme při všem, co jest nám svato, a v plné shodě se svým svědomím a přesvědčením, že budeme poslušni presidenta a vlády republiky Československé a všech svých velitelů, presidentem a vládou ustanovených; přísaháme, že budeme bez odmluvy plniti její nařízení vždy a všude, i v nebezpečí, bez váhání a odporu, že svých vojsk neopustíme, ale i životy své ochotně dáme na ochranu vlasti a za její svobodu; přísaháme, že budeme druh druha milovati, k sobě věrně státi, v nebezpečí se neopouštěti, ale až do konce se brániti tak, jak nám káže mužná čest a vědomí povinností občanských. Tak přísaháme!
Bojovat za svobodu a demokracii se vždy vyplatí František Fajtl
Bosí a bezbranní Habešané se bránili, zatímco my se podrobujeme Klement Gottwald
Vyplňujte bez háčků, čárek a přehlásek, CH se počítá po anglicku jako dvě písmena.
Dlužno dodat, že na mnoho dalších místo nezbylo:
Z doma bojujících prvorepublikoví generálové Bílý, Homola a Lůža, plukovník Churavý, podplukovník Balabán.
Z exilu zpravodajské eso plukovník Moravec, letci František Fajtl, Alois Šiška, Karel Kuttlewascher, Alois Vašátko a další, air marshal RAF Karel Janoušek, jeden ze strůjců tzv. Velkého útěku Arnošt Valenta, parašutistický instruktor Karel Paleček, jeho frekventanti a členové paravýsadků.
A v neposlední řadě hrdinní nevojáci, kteří pro své přesvědčení přinášeli v protektorátu obět nejvyšší - rodina Fafkova, Hladěnova, učitel Jan Zelenka-Hajský, "teta" Moravcová a její syn Aťka, členové Sokola, železničáři, úředníci a mnoho a mnoho dalších bezejmenných, kteří přispěli k porážce nenáviděného nepřítele.
Chovejte se k úkrytu něžně , jako by to byla vaše vlastní práce, vracejte vše do původního stavu, nešetřete pílí při obnově maskování a nezapomínejte v lozích chválit, líbilo-li se. Pochvalné logy jsou jediná ownerova odměna, tak na to myslete.
