H-Krutovládce

Ferdinand II. /1578-1637/

Tak - jak měla svého krutovládce Anglie v Jinřichovi VIII., Německo v Adolfu Hitlerovi, Rusko ve Stalinovi, tak Habsburkové měli dokonce takové tyrany dva. Ve španělské větvi Filipa II. a v rakouské větvi Ferdinanda II.

Ten byl vnukem Anny Jagellonské a jejího manžela Ferdinanda I. Habsburského. A bratrancem císařů a českých králů Rudolfa II. a Matyáše. Ferdinand II. jako panovník vladařskými schopnostmi nevynikal. Do života českých zemí však zasáhl neobyčejně tvrdě a krutě, jako žádný jiný z Habsburků.

Roku 1598 se Ferdinand ujal vlády ve Štýrsku, Korutanech a Kraňsku a provedl v nich nekompromisní tvrdou protireformaci. Zosobňoval nesmiřitelnost a útočnost vyhroceného katolicismu. Všemi možnými prostředky se dal do pokatoličtění jeho zemí. Používal ozbrojenou sílu, aby obměkčil tvrdé mysli. Protireformace Štýrska byla dokončena roku 1600 a Korutan s Kraňskem 1602. 1. července 1618 je Ferdinand II. korunován svatoštěpánskou korunou a současně volen králem římským. Čeští stavové, kteří věděli o jeho protireformačním tažení v Korutanech a Štýrsku, jej zvolili za příslib respektování Rudolfova majestátu, který zaručoval náboženské svobody šlechty a měšťanů. Jak se však brzy ukázalo, svůj slib on sám nehodlal dodržet. Vlády se ujal po smrti císaře Matyáše v dubnu 1619. Šlo o absolutistického vládce, jenž popíral světská práva šlechty, která se v nově ovládnutých zemích dosud těšila značným výsadám a měla významný podíl na vládě. Vzhledem k vysokému počtu protestantů (a to i mezi šlechtou) se nový král stal brzy nepopulárním. Někteří jeho odpůrci zahájili dne 23. května 1618 pražskou defenestrací české stavovské povstání, kterým začala v Evropě třicetiletá válka. Na stranu českých nekatolických stavů se dala také protestantská šlechta z Horních a Dolních Rakous, která nechtěla Ferdinanda přijmout za arcivévodu. Čeští stavové 27. srpna 1619 slavnostně prohlásili sesazení Ferdinanda II. z českého trůnu a zvolili místo Ferdinanda králem Fridricha Falckého.

Ferdinand II. v Mnichově ujednal tajnou dohodu se svým příbuzným Maxmiliánem I. Bavorským, s jehož pomocí a s pomocí polských a španělských katolických spojenců se mu již v září podařilo uklidnit poměry v rakouských zemích. Jako odměna za pomoc byly Bavorsku zastaveny Horní Rakousy. Spojenci pak porazili 8. listopadu 1620 české stavovské vojsko v bitvě na Bílé hoře. Fridrich Falcký pak z Čech utekl a už se v nich nikdy neukázal. Tato bitva, ač nepříliš rozsáhlá, znamenala zásadní obrat v dalším vývoji. Po porážce českých stavů opustil Fridrich Falcký zemi, a Ferdinand II. se tak mohl opět ujmout vlády. Místodržícím v Čechách jmenoval Karla Lichtenštejna a zrušil Rudolfův Majestát tím, že ho jednoduše přestřihl nůžkami.

Po bělohorské porážce českého povstání se Ferdinand znovu ujal vlády v českých zemích a zahájil zde tvrdý postup proti povstalcům a proti českému národu. Došlo k přísnému trestání českých stavů. Ferdinand II. neznal milost. Přes rady jeho rádců, nabádajících k mírnosti, došlo 21. června 1621 k hromadné popravě sedmadvaceti vůdců odbojných stavů na Staroměstském náměstí v Praze. Zkonfiskoval majetek většiny české šlechty a měst. Prováděl násilnou rekatolizaci spojenou s nucenou emigrací šlechty a inteligence a s ničením české literatury. Platnost zemské ústavy byla ukončena. V Obnoveném zřízení zemském z roku 1627 byly zakotveny důsledky porážky stavovského povstání. Obnovené zřízení založilo absolutní vládu v zemích Koruny české, potvrdilo dědičnost českého trůnu v habsburském rodě a omezilo pravomoc českého sněmu, zemských úřadů a českých stavů.

V této době v důsledku tvrdé protireformační politiky musela zemi opustit velká část české inteligence, která odmítla přestoupit na katolickou víru (např. Jan Amos Komenský, Pavel Stránský, Pavel Skála ze Zhoře aj.). To v praxi znamenalo postupný kulturní a jazykový úpadek českého národa. Zástupci stavů měli na výběr, zda přestoupí na katolickou víru nebo emigrují. Poddaný lid však byl ke katolictví nucen přestoupit povinně.

Ferdinand v květnu 1635 uzavřel separátní mír se saským kurfiřtem Janem Jiřím, kterému jako dědičné léno podstoupil Horní i Dolní Lužici. Učinil tak bez souhlasu českých stavů, čímž opět okleštil země České koruny. V roce 1637 Ferdinand II. umírá a vlády se ujímá jeho syn Ferdinand III., který pokračuje v pokatoličtění všech zemí, kterým po svém otci vládne. Několik tisíc rodin v době pobělohorské odešlo (30 rodin vyšší šlechty, 300 rodin nižší šlechty, 30 000 ostatních). Odešli hlavně do Polska, Saska, Holandska. Původní česká šlechta mizí a jejich majetky a tituly získávají cizí generálové a nižší šlechta. Buquoyové získávají panství Nové Hrady, Rožmberk a Libějovice a statky Žumberk, Chválkov a Cuknštejn z bývalého Švamberského majetku. Schwarzenbergové v roce 1660 získají Třeboň a v dalších desetiletích ke svým državám připojí Český Krumlov, Hlubokou nad Vltavou, Netolice, Prachatice, Volary, Vimperk či Orlík. Karel z Lichtenštejna se po bitvě na Bílé hoře se z pověření císaře stal zemským místodržícím v Čechách a ke svým jihomoravským državám získal Krnovsko. Dále zde získávají význačné majetky Colloredové, Piccolominiové, Stadiónové, páni z Albenreuthu….

Vláda Ferdinanda II. byla nejkrvavější v našich dějinách a pro mě bylo nejtěžší vybrat, o jakém skvělém panovníkovi napsat v keši věnované Habsburkům. K našemu národu do nástupu Lotrinců byl jeden panovník horší než druhý, tak jsem vybral toho nejhoršího z nich.

G-D I+E G/G C-D H-I F+F A+D

F-B H-F B+E B+D B-B D-D I-F